ECLI:CZ:US:2021:2.US.573.20.1
sp. zn. II. ÚS 573/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Brenntag CR, s.r.o., se sídlem Mezi Úvozy 1850/1, Praha, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019 č. j. 29 Cdo 137/2018-211, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2017 č j. 11 Cmo 1/2017-162 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 9 Cm 2/2016-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Na základě objednávek společnosti GALVANOVNA Kopřivnice s.r.o. (dále jen "dlužník"), z nichž první je datována dnem 13. 11. 2009, stěžovatelka dodala ve dnech 19. 11. 2009 a 10. 12. 2009 dlužníkovi objednané zboží (chemické produkty), jehož kupní ceny vyúčtoval, avšak dlužník ničeho neuhradil, a to ani na základě posléze vydaných a pravomocných platebních rozkazů Okresního soudu v Novém Jičíně. Na základě insolvenčního návrhu dlužníka podaného dne 22. 11. 2010 Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. KSOS 13 INS 14000/2010-A9 ze dne 4. 1. 2011 mj. rozhodl o zjištění úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek, vyhotoveného dle §197 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), vyplývá, že pohledávka stěžovatelky byla v uvedeném rozsahu, tj. v částce 88 682,32 Kč, zjištěna. Na základě II. výrokové části usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 13 INS 14000/2010-B47 ze dne 4. 11. 2015 stěžovatelka v insolvenčním řízení dlužníka na uspokojení této pohledávky obdržela pouze 6 467,91 Kč. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 16. 12. 2015 stěžovatelka v postavení žalobce uplatnila vůči vedlejšímu účastníkovi řízení (Mykolovi Tertilovovi) coby žalovanému dle §99 insolvenčního zákona nárok na náhradu škody způsobené tím, že jako jednatel dlužníka v rozporu s povinnostmi uloženými v §98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona podal insolvenční návrh ve věci dlužníka až dnem 22. 11. 2010, ačkoli dlužník byl v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) nejpozději od 14. 7. 2009 a ve formě předlužení ve smyslu §3 odst. 3 insolvenčního zákona nejpozději od 14. 4. 2009.
3. Na základě vedlejším účastníkem vznesené námitky promlčení Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl z důvodu promlčení uplatněného nároku na náhradu škody dle §99 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona s tím, že dle jeho názoru objektivní promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku začala běžet dnem podání insolvenčního návrhu ve věci dlužníka. Závěr o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody, resp. o počátku běhu objektivní promlčecí doby, soud odůvodnil závěry Nejvyššího soudu, obsaženými v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, [R 103/2014 civ.], a v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016.
4. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2019 č.j. 29 Cdo 137/2018-211 poté odmítl také stěžovatelčino dovolání v dané věci.
5. Stěžovatelka s názorem soudů nesouhlasí a považuje jej za projev nesprávného právního posouzení. V obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla a shrnula, že podle ní soudy svá rozhodnutí založily na nesprávném výkladu, podle něhož právo na náhradu škody dle §3 odst. 2 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání a §99 insolvenčního zákona vznikne a objektivní promlčecí doba k uplatnění těchto práv začne běžet nejpozději dne, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu / insolvenční návrh, obsaženém v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2735/2012 a sp. zn. 29 Cdo 1212/2016.
6. Tento výklad je podle stěžovatelky výkladem protiústavním, a to zejména proto, že v době tří let od podání návrhu na prohlášení konkursu / insolvenčního návrhu, resp. od počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody dle shora citovaných paragrafů, ani samy konkursní či insolvenční soudy nejsou v celé řadě případů s to rozhodnout o tom, zda je vůbec naplněn základní předpoklad k uplatnění těchto práv, a sice úpadek dlužníka, ač k tomu jsou vybaveny mocenskými nástroji, včetně možnosti trestněprávního postihu. Krajský soud v Ostravě se s důvody, pro které stěžovatelka považuje napadaný výklad za nesprávný, argumentačně dostatečně nevypořádal, a stejně tak Vrchní soud v Olomouci namísto toho, aby se zabýval důvody, pro které stěžovatelka považuje napadaný výklad za nesprávný, pouze tento výklad zopakoval. Nejvyšší soud pak podané dovolání odmítl jako nepřípustné, ačkoliv stěžovatelka argumentovala mimo jiné tím, že předmětná problematika je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně a srozumitelně odůvodněna.
8. V právních závěrech obecných soudů nebylo shledáno nic neústavního; obsahují podrobné odůvodnění, pokud jde o skutková zjištění i právní závěry. Odpověď na otázku, jakou povahu má odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh, a kdy začíná běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění případného nároku na náhradu tím způsobené škody, se podává z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, přiléhavě citovaného oběma nižšími soudy, jak konstatoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení, které obsahuje také dostatečné odkazy na relevantní judikaturu. Argumentace stěžovatelky tak míří proti výkladu podústavního práva, který není svévolný. Krajský soud a vrchní soud své závěry podrobně a srozumitelně zdůvodnily, přičemž odkázaly na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
9. Má-li stěžovatelka za to, že na její obsáhlou argumentaci měly soudy reagovat ještě rozsáhlejší argumentací, nelze jí ani v tom přisvědčit. Skutečnost, že stěžovatelka s napadenými rozhodnutími věcně polemizuje, samo o sobě značí, že z napadených rozhodnutí lze seznat, jaké úvahy soudy učinily. Je proto zásadní, že postavily proti námitkám stěžovatelky vlastní ucelenou argumentaci, která sice nevyvrací její každou jednotlivou námitku, ale proti které námitky stěžovatelky jako celek neobstojí. Závěry obecných soudů nepředstavují ani exces či interpretační libovůli, určení okamžiku vzniku škody není ani extrémní. Přiklonil-li se soud k výkladu, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, neznamená to bez dalšího porušení jejích ústavně zaručených práv. Rovněž námitka údajnou nejednotností rozhodování Nejvyššího soudu neobstojí. Ústavní soud není oprávněn sjednocovat judikaturu, ale posoudit, zda výklad přijatý obecnými soudy v daném konkrétním případě nepřestoupil hranice, za kterými nezbývá než konstatovat neústavnost. Tak tomu však v dané věci nebylo. Pro úplnost možno konstatovat, že obdobně rozhodl Ústavní soud v obdobné věci stěžovatelky, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2570/20.
10. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu