ECLI:CZ:US:2021:2.US.590.21.1
sp. zn. II. ÚS 590/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Liborem Čechem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 508, Nový Bydžov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. 1 Ntd 3/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl, že se Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci trestní věc vedená pod sp. zn. 55 To 476/2019 neodnímá. Námitky stěžovatele směřující k nutnosti odnětí případu příslušnému krajskému soudu, jimiž se napadené usnesení zabývalo, se týkaly skutečnosti, že jednomu z obviněných X. V. L. nebyl doručen rozsudek a nebyl předvolán k veřejnému zasedání, že dozorující státní zástupce Mgr. Milan Dostál je osobou vyloučenou podle §30 trestního řádu a dále že došlo k nerespektování rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 36/2010 ze dne 10. 8. 2010 krajským soudem. Stěžovatel dále namítal, že spolu s obžalobou byla předložena nekompletní vyšetřovací spisová dokumentace (což dovozuje z toho, že došlo k ručnímu přečíslování listů). Vrchní soud v napadeném usnesení uvedl, že zjistil, že opětovný návrh na postup podle §25 trestního řádu v dané trestní věci, tentokrát podaný stěžovatelem, je odůvodněn zcela stejnými důvody, resp. skutečnostmi, kterými byl odůvodněn návrh předchozí, podaný Z. H., a z obsahu spisu nevyplývá, že by se od předchozího rozhodnutí vrchního soudu o neodnětí věci změnily okolnosti významné pro posouzení důvodnosti takového návrhu. Vrchní soud vyšel z toho, že podle §25 trestního řádu je možno věc příslušnému soudu odejmout a přikázat ji jinému soudu téhož druhu a stupně z důležitých důvodů. Pojem "důležité důvody" je respektovanou judikaturou vykládán jako "okolnosti mající zásadní význam pro řádné objasnění věci, její včasné projednání a nestranné posouzení". Přitom je ovšem třeba mít na zřeteli, že jde o postup mimořádný, neboť je odklonem od obecných ustanovení upravujících příslušnost soudů. Důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a k jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně může být i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování. Základním kritériem k posouzení existence důležitých důvodů pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu je zejména fakt, zda u příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu. Důvodem ke změně příslušnosti soudu nemůže být, jako je tomu v daném případě, pouhá subjektivní nedůvěra obžalovaného či jiné oprávněné osoby zúčastněné na trestním řízení v nestranné rozhodování soudce. Věc stěžovatele do současné doby nebyla projednána vzhledem k tomu, že ani jedno z veřejných zasedání o odvolání dosud nařízených za účelem projednání věci nemohlo být provedeno. Podle vrchního soudu stěžovatelem tvrzené další skutečnosti, které mají svědčit o záměrném nesprávném postupu krajského soudu, jsou buď nepodložené a v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími z obsahu spisu, nebo jde o nesprávný výklad zákona. Argument o záměrném nařizování veřejného zasedání o odvolání ze strany krajského soudu, přestože obžalovanému X. V. L. nebyl doručen rozsudek soudu prvního stupně, a záměrném nepředvolávání tohoto obžalovaného k veřejnému zasedání, neodpovídá obsahu spisu. Z něho, a to konkrétně dodejky zásilky s rozsudkem soudu prvního stupně (č.l. 2662) a přípisu obhájce tohoto obžalovaného (č.l. 2761) totiž vyplývá, že rozsudek obžalovanému X. V. L. byl doručen dne 15. 9. 2019, což stvrdil obžalovaný svým podpisem. Z písemného vyjádření obhájce obžalovaného vyplývá, že jeho klient se ve věci odvolávat nebude. Ohledně tohoto obžalovaného tedy rozsudek soudu prvního stupně již nabyl právní moci a odvolací řízení konané u krajského soudu se ho netýká. Ani tvrzení, že krajský soud (a před ním i soud prvního stupně) zcela vědomě ignoruje vyloučení dozorujícího státního zástupce v dané věci, v důsledku čehož obžaloba nebyla podána oprávněnou osobou, neobstojí a je vyvráceno obsahem spisu. Z něho totiž nevyplývá, že by bylo rozhodnuto podle §31 odst. 1 trestního řádu o vyloučení příslušného dozorovaného státního zástupce z provádění úkonů v dané trestní věci z některého z důvodů uvedených v §30 trestního řádu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obdobně jako v podání v řízení před vrchním soudem namítá, že jednomu ze spoluobviněných nebyl řádně doručen rozsudek, neboť způsob doručení byl v rozporu s trestním řádem a mezinárodní smlouvou. Dále stěžovatel poukazuje na to, že senát 55 To opakovaně rozhodoval o vazbě, a proto je vyloučen z rozhodování, stejně jako je vyloučen i příslušný státní zástupce. Dále stěžovatel poukazuje na to, že jeho vazba již trvá 31 měsíců, a tím došlo k porušení jeho základních práv zaručených Listinou.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
7. K námitce stěžovatele ohledně toho, že nedošlo k řádnému doručení rozsudku jednomu ze spoluobviněných stěžovatele, Ústavní soud poukazuje na to, že se touto otázkou náležitě zabýval vrchní soud v napadeném rozhodnutí a vysvětlil, proč ji nepovažuje za relevantní. Toto vysvětlení je konkrétní a logicky zdůvodněné - stěžovatel pak ve své ústavní stížnosti na argumenty vrchního soudu nijak nereaguje a jen opakuje obecnou výhradu, jíž uplatnil v řízení před vrchním soudem. Ústavní soud tudíž neshledává důvod, proč by měl s těmito důvody uvedenými vrchním soudem polemizovat, a to tím spíše, že tato stěžovatelova námitka se nikterak nedotýká ochrany jeho vlastních základních práv.
8. Rovněž námitku tvrzeného vyloučení příslušného státního zástupce vrchní soud v napadeném rozhodnutí zodpověděl a Ústavní soud v jeho závěrech neshledává zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
9. Námitka směřující k nepřiměřeně dlouhé vazbě není v aktuálním řízení před Ústavním soudem nikterak relevantní, neboť stěžovatel namítl v tomto řízení protiústavnosti usnesení, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl o tom, že neodnímá věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci. Navíc argument nepřiměřeně dlouhé vazby ani nevznesl při řízení před vrchním soudem, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší se jím zabývat.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by stěžovatelovy argumenty měly ústavní rozměr, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 15. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu