ECLI:CZ:US:2021:2.US.603.21.1
sp. zn. II. ÚS 603/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Holíka, zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244, proti výroku III. a IV. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 16. 12. 2020 č. j. 59 Co 140/2020-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že pověřením soudního exekutora, které vydal Okresní soud ve Zlíně dne 26. 3. 2020 č. j. 24 EXE 469/2020-8 byla k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka nařízena exekuce podle vykonatelného exekučního titulu - platebního rozkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 1. 2020 č. j. 19 C 23/2020-20. Vedením této exekuce byl pověřen navržený soudní exekutor Mgr. Jaromír Franc, Exekutorský úřad Jičín. Podáním ze dne 13. 4. 2020 posléze doplněným navrhl stěžovatel odklad a zastavení exekuce. Zásadní námitkou stěžovatele bylo, že exekuční titul není v právní moci, neboť mu platební rozkaz Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 1. 2020 č. j. 19 C 23/2020-20, nikdy nebyl doručen. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 5. 2020 č. j. 24 EXE 469/2020-25 byl návrh na zastavení exekuce i návrh na odklad exekuce zamítnut.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 16. 12. 2020 č. j. 59 Co 140/2020-104 tak, že usnesení soudu prvního stupně částečně zrušil, řízení ve vztahu k návrhu na odklad exekuce zastavil a napadené usnesení změnil tak, že exekuce nařízena pověřením soudního exekutora vydaným Okresním soudem ve Zlíně dne 26. 3. 2020 č. j. 24 EXE 469/2020-8, se zastavuje. Dále napadeným výrokem III. usnesení uložil povinnému, tedy stěžovateli, zaplatit oprávněnému, tedy vedlejšímu účastníkovi, na úhradě nákladů řízení částku 43.910,90 Kč a výrokem IV. stěžovateli uložil soudnímu exekutorovi uhradit náklady exekuce ve výši 7.865 Kč. Nákladové výroky v neprospěch stěžovatele, byť došlo k zastavení exekuce z důvodu, že existenční titul se nestal dosud vykonatelným, čehož se stěžovatel domáhal, soud odůvodnil tím, že pochybení při doručení exekučního titulu učinil doručující orgán (Česká pošta, s. p.), který zásilku určenou do vlastních rukou adresáta, obsahující datum narození adresáta, předal nikoli povinnému (stěžovateli) jako adresátovi, nýbrž jeho synovi. Při posouzení otázky procesního zavinění na zastavení exekuce nelze však v případě povinného dle odvolacího soudu přehlédnout, že věc řešená v nalézacím řízení pod sp. zn. 19 C 23/2020 se týkala jeho podnikatelské činnosti (nesplnění závazku ze smlouvy o nájmu prostor určených k podnikání). K námitce stěžovatele, že mu nebylo doručováno do datové schránky, uvedl odvolací soud, že soud v nalézacím řízení tak postupoval v souladu s §46 o. s. ř. ve spojení se zákonem č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech, osobních číslech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, neboť povinný nemá zřízenou datovou schránku typu podnikající fyzická osoba, ale jen datovou schránku typu fyzická osoba (k otázce doručování pak odkázal na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015, dostupné na stránkách www.nsoud.cz). Stěžovatel jako podnikatel má ve smyslu §434 občanského zákoníku povinnost umožnit veřejnosti vstupovat s ním do právního styku v místě, ve kterém podniká. Adresou jeho sídla jako podnikatele je podle živnostenského rejstříku B. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel se v místě podnikání dlouhodobě nezdržuje a nepřebírá si zde doručované zásilky. Prvotní příčinnou problémů s doručováním zásilek stěžovateli jako povinnému je tedy jeho přístup, který je v rozporu s jeho povinností podnikatele, být v místě svého podnikání reálně dostupný. Stěžovatel si musel být vědom, že na adrese sídla zapsané v živnostenském rejstříku s ním budou třetí osoby komunikovat a že mu na této adrese mohou být doručovány písemnosti. Přesto po dobu několika let tuto situaci neřešil a nereagoval ani na upozornění svého syna, že mu jsou zásilky v místě, kde se fakticky vůbec nezdržuje, stále doručovány, a jeho žádost, aby doručování svých písemností řešil. Podle odvolacího soudu stěžovatel ze svého lehkovážného a nezodpovědného přístupu nyní těží, využívaje k tomu pochybení ze strany doručujícího orgánu. Takovému chování nelze dle odvolacího soudu přiznat ochranu a při úvaze o procesním zavinění na zastavení exekuce je proto třeba zavinění shledávat na straně stěžovatele.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kterým soud vyhověl návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, je založeno na v řízení prokázané skutečnosti, že exekuční titul není v právní moci a není vykonatelný. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho argument, že má zřízenu datovou schránku, a to právě pro účely komunikace s orgány veřejné moci, byl soudem "odbyt" tím, že jde o datovou schránku fyzické osoby, nikoliv fyzické osoby - podnikatele. Stěžovatel dále nesouhlasí s aplikací §434 občanského zákoníku na svůj případ - představa soudu, že se všichni zdržují přesně tam, kde mají trvalé bydliště, případně sídlo, se míjí s reálným světem. Odvolací soud pominul, že stěžovatel při vědomí toho, že se ve svém bydlišti nezdržuje, učinil rozumné kroky k tomu, aby byl dosažitelným orgánům veřejné moci i ostatním, kteří by jej chtěli kontaktovat, spočívající ve zřízení datové schránky. Stěžovatel učinil i další opatření, která ovšem soudu nedoložil, neboť nebyl chováním soudu ani procesním poučením varován, že to může být pro rozhodnutí důležité a rozhodnutí soudu tak lze označit za překvapivé. Stěžovatel si totiž dále zřídil P. O. Box. Odvolací soud podle stěžovatele neměl v jeho věci použít výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, dále nesprávně pominul §271 občanského soudního řádu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že ačkoli byl procesně úspěšný, tak na úspěšné obraně svých práv prodělal. Částka, kterou má zaplatit na náhradě nákladů procesně neúspěšnému oprávněnému je totiž mnohem vyšší, než v původním rozhodnutí o nákladech, které vydal exekutor; to připadá stěžovateli absurdní a demotivující. Stěžovateli se domnívá, že mu nelze vytknout nic zásadního, čím by se na nevykonatelnosti exekučního titulu jako důvodu pro zastavení exekuce podílel. Zásilka s platebním rozkazem byla předána jiné osobě, na což stěžovatel neměl vliv. K náhradě nákladů řízení tak měl být podle stěžovatele zavázán oprávněný s poukazem na §271 občanského soudního řádu. Přinejmenším mělo být o nákladech ve vztahu mezi účastníky rozhodnuto tak, že se žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává s poukazem na §150 občanského soudního řádu.
II.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud nedopustil. Dostatečně odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž jeho odůvodnění není neudržitelné. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu nevykročil, a proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by stěžovatelovy argumenty měly ústavní rozměr, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 15. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu