ECLI:CZ:US:2021:2.US.608.21.1
sp. zn. II. ÚS 608/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Pařížská 68/9, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 3. 2020 č. j. 0 P 467/2017-243 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020 č. j. 39 Co 278/2020-382, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 Listiny a dále v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele na změnu výchovy a úpravy styku matky M. O. (dále jen "matka") s nezletilou dcerou M. K. a návrh matky na zvýšení výživného na nezletilou o 1 500 Kč měsíčně. Stěžovatel navrhl zamítnutí návrhu matky na zvýšení výživného a dále se domáhal toho, aby byla nezletilá svěřena do jeho péče a matka uznána povinnou platit mu výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně. V průběhu řízení však stěžovatel svůj návrh změnil a požadoval péči společnou, která však svým obsahem byla péčí střídavou po týdnu.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele, na základě kterého by byla nezletilá svěřena do společné péče rodičů tak, že otec bude pečovat o nezletilou každý sudý týden v měsíci od pondělí do pondělí následujícího týdne a matka ve stejném režimu každý lichý týden v měsíci (výrok I.). Soud naopak ponechal nezletilou v péči matky (výrok II.) a nově upravil (rozšířil) styk stěžovatele s nezletilou tak, že je oprávněn stýkat se s ní každý sudý kalendářní týden od čtvrtka od 15.30 hodin do neděle 18 hodin, dále každý lichý kalendářní týden od středy od 15.30 hodin do čtvrtka do 8 hodin (výrok V.); soud též upravil rozsah styku v období prázdnin a svátků (výrok VI.). Dále soud na návrh matky zvýšil výživné o 1 000 Kč na částku 8 000 Kč měsíčně (výrok III.) a určil stěžovateli povinnost uhradit matce nezletilé dlužné výživné (výrok IV.). Tímto svým rozhodnutím obvodní soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2016 č. j. 14 Nc 1113/2016-37, kterým byla schválena dohoda rodičů nezletilé, na základě níž byla svěřena do péče matky, stěžovatel hradil na výživu nezletilé částku 7 000 Kč a styk stěžovatele s nezletilou probíhal vždy každý kalendářní týden od úterý od 16.30 hodin do 18.00 hodin, každý lichý kalendářní týden v sobotu od 9 hodin do 19 hodin a v neděli od 9 hodin do 18 hodin.
4. Obvodní soud dospěl k závěru, že změněným poměrům nezletilé odpovídá zvýšení výživného na částku 8 000 Kč měsíčně od doby nástupu do mateřské školy, s tím, že neopomenul posoudit též finanční poměry obou rodičů nezletilé. Pokud šlo o úpravu styku rodičů s nezletilou, zdůraznil, že i otec má práva a povinnosti vyplývající z institutu rodičovské odpovědnosti a ta musí mít možnost vykonávat. V tomto směru dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že stěžovatel má zájem o péči o nezletilou, o širší styk, má pro ni vhodné (bytové) podmínky pro péči, mezi stěžovatelem a nezletilou dcerou je velmi dobrý vztah a sama nezletilá projevuje přání být u otce déle. Soud proto shledal naplnění podmínek pro rozšíření styku stěžovatele s nezletilou. Tohoto přístupu stěžovatele je podle soudu třeba si vážit a umožnit mu, aby mohl nezletilou dceru náležitě vychovávat, nejen formou styků, ale také formou běžného a každodenního života. Pro společnou či střídavou péči soud neshledal důvod, když nezletilá je ještě poměrně útlého věku, se stěžovatelem se tak široce dosud nestýkala a je tedy ještě dosti vázána na matku. Mezi rodiči jsou nadto problémy v komunikaci, což by střídavou péči značně komplikovalo a potřeby nezletilé by nebyly lépe zajištěny. Naopak v péči matky soud nezjistil žádné závadové jednání, kterým by nezletilou poškozovala - stěžovatel přitom upozorňoval na to, že nedostatečně pečuje o její zdravotní stav a lékařskou péči vyhledává pozdě.
5. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroků I. až IX.; ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že nedoplatek na zvýšeném výživném je stěžovatel povinen uhradit do 31. 3. 2021 namísto do 15. 4. 2020. Konstatoval, že nelze v současné době dovodit, že by došlo k zásadním změnám na straně zúčastněných, které by převážily nad zájmy nad dosavadním stabilním výchovným prostředí nezletilé. Městský soud se přitom ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že forma střídavé péče není pro nezletilou vhodná, avšak jsou dány podmínky pro rozšíření styku stěžovatele s nezletilou, která má se stěžovatelem pozitivní vztah a ani matkou nebylo zpochybňováno, že se stěžovatel o dceru řádně stará. Rozšíření stávajícího styku bude podle soudu pro nezletilou motivující a stěžovatel bude mít možnost se jí věnovat i v rámci běžných, každodenních, životních situací. Současně však soud dodal, že nezletilá je s ohledem na věk stále fixována na matku, v přítomnosti otce pobývala omezeně.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se stanoviskem kolizního opatrovníka ustanoveného soudem nezletilé. Tvrdí, že toto stanovisko nebylo dostatečně odůvodněno, přitom však mělo mít zásadní vliv na rozhodnutí soudu. Poté se argumentace stěžovatele zaměřuje na tvrzené "porušení principu vázanosti nálezovou judikaturou Ústavního soudu" ze strany obecných soudů, zejména v případech rozhodování o "střídavé symetrické péči" (cituje vybrané pasáže nálezů sp. zn. I. ÚS 2482/13, II. ÚS 4247/18 či II. ÚS 4189/18). Podle názoru stěžovatele obecné soudy ve svých rozhodnutích aplikovaly zásadu nejlepšího zájmu dítěte čistě mechanicky a nevyvažovaly ji důsledně s ostatními oprávněnými zájmy nezletilé. Stěžovatel zejména vytýká obecným soudů, že mu v rozsudcích "nesdělují, co konkrétně ještě musí změnit, zajistit, napravit či podniknout, aby na střídavou symetrickou péči o svoji nezletilou dceru dosáhl". V závěru ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s rozhodnutím soudu o zvýšení výživného. Tvrdí, že k takovému postupu nebyl žádný racionální důvod a zvýšení výživného ve svém důsledku slouží spíše ke zvýšení životní úrovně matky nezletilé. To je však v rozporu se zákonem i smyslem a účelem aplikované právní normy.
7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje obzvláště restriktivně. Konstantně přitom judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je proto primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/19 ze dne 25. 2. 2020).
8. Ústavní soud se v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o rozsahu (střídavé) péče rodičů o nezletilé děti, přičemž již v minulosti vymezil určitá kritéria, která by měla být předmětem zkoumání právě ze strany obecných soudů. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu)]. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. V rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče je úkolem Ústavního soudu zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Požadavku, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)].
9. Ústavní soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že v posuzované věci jsou napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout. Jakkoliv je nezletilá poměrně nízkého věku, zohlednily soudy při svém rozhodování nejen postoj opatrovníka či rodičů, ale i její názor a přání trávit se stěžovatelem postupně více času. Jakkoliv obecné soudy neřešily danou situaci striktně změnou rozhodnutí nařízením střídavé péče, míru styku podstatně rozšířily. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu v souladu se stěžovatelovými požadavky, dojde-li ke změně poměrů. Takový návrh však musí stěžovatel přednést opatrovnickému soudu. Není navíc povinností soudu klást stěžovateli jakékoliv podmínky pro změnu rozhodnutí; vždy jde o posouzení konkrétních okolností daného případu a situace nezletilé, jejíž duševní i fyzický vývoj by měl být vždy prioritou pro všechny zúčastněné.
10. Polemika stěžovatele v posuzované věci směřuje též proti rozhodnutí obecných soudů o výši výživného, tedy proti hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná svůj obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. V posuzované věci nadto Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele či extrémní vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
11. Ústavní soud na závěr ještě poznamenává, že námitky stěžovatele směřující proti stanovisku kolizního opatrovníka je zapotřebí uplatňovat již v průběhu řízení před obecnými soudy. Z předložených rozhodnutí však neplyne, že by takové námitky vznášel, a to ani v případě odvolání; nadto takovou skutečnost sám ani netvrdí.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu