ECLI:CZ:US:2021:2.US.65.21.1
sp. zn. II. ÚS 65/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 9 As 211/2020-33 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. srpna 2020 č. j. 31 Ad 1/2018-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel před správními soudy napadal rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru příslušníka Celní správy České republiky. Jak se podává z napadených rozhodnutí, ředitel odboru 75.3 Pátrání Hradec Králové propustil stěžovatele ze služebního poměru rozhodnutím podle §42 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, pro pozbytí osobnostní způsobilosti k výkonu služby. Podle posudku psychologa bezpečnostního sboru totiž nesplňoval podmínku odolnosti vůči psychické zátěži, tudíž nevyhovoval osobnostním charakteristikám dle §1 písm. d) vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru, ve znění pozdějších předpisů. Ke stejnému závěru dospěla i přezkumná komise. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Ředitele sekce 03-Pátrání Generálního ředitelství cel zamítnuto.
3. Proti posledně zmíněnému rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítnuta.
4. Kasační stížnost stěžovatele byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel dovozuje porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a tvrdí, že se oba správní soudy nezabývaly námitkami, které směřoval proti průběhu posouzení jeho osobnostní způsobilosti. Stěžovatel zpochybňuje též doporučení lékařky pracovně-lékařských služeb, které nebylo dle něj nijak odůvodněno. Dále zpochybňuje hodnocení jeho osobnosti ze strany psychologů, i hodnocení profesní způsobilosti zpracované nadřízeným. Stěžovatel rozporuje skutková zjištění správních orgánů, resp. soudů. Tvrdí, že psycholog byl při hodnocení osobnostní způsobilosti stěžovatele ovlivněn osobnostními charakteristikami učiněnými vedoucími funkcionáři. Vytýká soudům, že se dostatečně nevypořádaly s vlivem těchto hodnocení na výsledek řízení. Vytýká správním orgánům i soudům, že neprovedly důkazy, které měly prokázat odolnost stěžovatele vůči psychické zátěži.
6. Nejvyšší správní soud pak dle stěžovatele porušil právo na spravedlivý proces tím, že se odmítl zabývat částí vznesených námitek v kasační stížnosti s odkazem na §104 odst. 4 s. ř. s., tedy z důvodu, že námitky nebyly obsahem správní žaloby. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 8 Afs 48/2006-155, podle něhož nelze kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s., pokud v době podání žaloby existuje k určité otázce "ustálená a jednotná soudní judikatura, avšak v mezidobí dojde k jejímu zásadnímu a překvapivému obratu, který žalobce nemohl, ani při vynaložení veškeré bdělosti a odborné péče, předvídat". Stěžovatel podal správní žalobu v říjnu 2017 a tvrdí, že posléze došlo k "rozšíření a ustálení výkladu" k problematice posudků služebních psychologů při propouštění příslušníků bezpečnostních sborů pro ztrátu osobnostní způsobilosti, přičemž teprve v rozsudcích č. j. 10 As 75/2019-52 a 9 As 297/2019-29 Nejvyšší správní soud "učinil sjednocující závěry". Podle stěžovatele měl Nejvyšší správní soud všechny jeho kasační námitky přezkoumat, byť nebyly uvedeny v žalobě.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takovouto vadou bývá proces interpretace a aplikace podústavního práva stižen zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud též konstantně uvádí, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Napadené rozhodnutí krajského soudu je dostatečně a srozumitelně odůvodněno, na všechny námitky stěžovatele, rekapitulované v ústavní stížnosti, reaguje dostatečně. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledává jakékoli pochybení způsobilé porušit ústavně zaručená práva stěžovatele, přičemž nepovažuje za nezbytné všechny argumenty správních soudů rekapitulovat a pro stručnost na ně odkazuje. Soud přezkoumal postup nadřízeného služebního funkcionáře optikou pravidel stanovených v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (byly zohledněny jak závěry vyšetření psychologa, resp. posléze závěry přezkumné komise, tak též další důkazy a všechny důkazy hodnoceny komplexně). Argumenty stěžovatele týkající se záměny jména nadřízeného funkcionáře na závěry obou soudů nemají vliv.
12. Taktéž s otázkou rozsahu provedeného dokazování, resp. s nadbytečností dalších důkazů se krajský soud dostatečně vypořádal v bodech 36-37 napadeného rozhodnutí. Proti jeho závěrům opět nelze nic namítat a lze na ně pro stručnost odkázat. Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že pokud Nejvyšší správní soud uvádí, že "teprve v kasační stížnosti stěžovatel poprvé v rámci soudního přezkumu uvedl, proč měli být jím navržení svědci vyslechnuti a co měli podle jeho názoru prokázat, popřípadě proč měl být proveden výslech svědkyně MUDr. Ilony Ekrové, který v žalobě vůbec nezmiňoval", nelze přisvědčit stěžovateli, že dané tvrzení "není pravdivé", neboť soud hovoří o argumentaci uplatněné "poprvé v rámci soudního přezkumu". Z hlediska posouzení ústavní stížnosti to však není rozhodné, neboť krajský soud výhrady stěžovatele vůči procesu dokazování za žalobní bod považoval, dostatečně se s ním vypořádal a zdůvodnil, proč další důkazy navržené stěžovatelem nebyly pro závěr o jeho nezpůsobilosti relevantní.
13. Ani výhradě neprojednání části kasačních námitek ze strany Nejvyššího správního soudu nelze přisvědčit. Stěžovatel se domáhá aplikace výjimky spočívající v "zásadním a překvapivém obratu, který žalobce nemohl, ani při vynaložení veškeré bdělosti a odborné péče, předvídat" a odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z roku 2019 a 2020, které měly tento obrat představovat. S tímto však nelze souhlasit. Jak zjistil Ústavní soud, v obou zmíněných rozhodnutích vychází Nejvyšší správní soud ze svých starších rozhodnutí, které cituje a na které odkazuje, zejména pak z rozsudku sp. zn. 6 Ads 19/2013-35, ale i dalších (č. j. 1 As 47/2015-35, č. j. 9 As 296/2015-31 či č. j. 10 As 114/2016-44). Ve stěžovatelem odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího správního soudu tedy k žádnému judikaturnímu obratu nedošlo (ostatně nejde ani o rozhodnutí rozšířeného senátu). Pokud se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat částí kasačních námitek z důvodu, že je stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, ač tak učinit mohl, s odkazem na §104 odst. 4 s. ř. s., nelze jeho postupu nic vytknout. Ústavní soud tedy ani v tomto aspektu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (resp. práva na soudní ochranu) neshledal.
14. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu