ECLI:CZ:US:2021:2.US.684.21.1
sp. zn. II. ÚS 684/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Obce Lednice a Zastupitelstva obce Lednice, Zámecké náměstí 70, Lednice, obou zastoupených Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2020 č. j. 6 As 266/2020-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž bylo rozhodnuto tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020 č. j. 6 A 205/2015, jímž mělo být porušeno jejich právo na samosprávu, zaručené čl. 100 odst. 1 a 101 odst. 4 Ústavy a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé se domnívají, že k zásahu do jejich práv došlo tím, že Městský soud v Praze jimi napadeným rozsudkem rozhodl třemi výroky. S výroky I a III stěžovatelé souhlasili a podali kasační stížnost jen do výroku II, přesto Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zrušil všechny výroky městského soudu, aniž by to bylo stěžovateli navrhováno. To stěžovatelé kritizují a uvádějí, že si Nejvyšší správní soud přivlastnil pravomoc určovat za obec to, co chce vlastně rušit. Ve svém podání se nijak nevypořádali s tím, že napadají derogační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž řízení ve věci před obecnými soudy nekončí. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatelé oprávněně namítali, že kombinace výroků, již provedl městský soud, neobstojí. Městský soud totiž určil, že dohoda žalovaných o řešení rozporu je nezákonným zásahem, avšak zamítl návrh stěžovatelky, aby žalovaným uložil povinnost zdržet se v rámci pořizování územního plánu obce Lednice uplatňování této dohody.
3. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
4. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení či rozhodnutí upravující postup soudního řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ostatně stěžovatelé je ani nenamítají. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic jim totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebudou souhlasit a budou pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
6. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka