ECLI:CZ:US:2021:2.US.700.21.1
sp. zn. II. ÚS 700/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2021, č. j. 11 Tvo 29/2020-11340, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť je přesvědčen, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že usnesením ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 3 To 4/2020, rozhodl Vrchní soud v Praze o tom, že předseda senátu Mgr. Stanislav Králík a člen senátu JUDr. Jiří Hnilica, jejichž senát 3 To je dle platného rozvrhu práce příslušný k rozhodnutí o odvolání stěžovatele a spoluobviněného proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, nejsou podle §30 tr. řádu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci těchto obviněných vedené u vrchního soudu pod sp. zn. 3 To 4/2020. O návrhu na vyloučení soudce JUDr. Bohuslava Horkého vrchní soud nerozhodl z důvodu skutečnosti, že se tento soudce v dané době, v důsledku výkonu stáže u Nejvyššího soudu, rozhodování ve věci obviněných z objektivních důvodů nemůže účastnit.
3. Proti tomuto usnesení podali oba spoluobvinění stížnosti, které Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností. Údajnou podjatost členů senátu odvolacího soudu spatřuje v tom, že členové senátu 3 To vrchního soudu již v nyní projednávané trestní věci dříve rozhodovali o žádosti obviněného o zrušení peněžité záruky, čímž je dán poměr těchto soudců k projednávané věci. Svoji argumentaci následně rozvádí s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ve věci Emil Milev ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. C-310/18, a upozorňuje, že právo na nestranný soud ve smyslu čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie je v jeho případě porušeno v důsledku možné podjatosti soudců rozhodujících o jeho odvolání. Stěžovatel má totiž za to, že kumulativní konstatování skutečností, že se skutek stal, je trestným činem a že to byl právě obviněný, kdo se trestného činu dopouštěl, není ničím jiným než konstatováním viny, a to bez ohledu na to, že Vrchní soud v Praze výslovně poznamenává, že tímto svým rozhodnutím nepředjímá skutkové a právní závěry nalézacího soudu, resp. vlastní rozhodnutí o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Z tohoto důvodu navrhoval v rámci svého dovolání, aby Nejvyšší soud položil předběžnou otázku SDEU k posouzení výkladu čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie ve vztahu k úpravě podjatosti v trestním řádu. Argumentaci, kterou Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl pro nepoložení předběžné otázky, stěžovatel považuje za svévolnou.
5. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
7. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013].
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
9. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj