ECLI:CZ:US:2021:2.US.702.21.1
sp. zn. II. ÚS 702/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1) X a 2) stěžovatele M. V., obou právně zastoupených Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Slezská 32, Praha 2, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2020 č. j. 0 Nt 11023/2020-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se první stěžovatelka a druhý stěžovatel (dále též "stěžovatelé") domáhají zrušení v záhlaví citovaného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků dle §83a odst. 1 trestního řádu, který vydal Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelé mají za to, že uvedený příkaz k prohlídce je v rozporu s jejich základními právy dle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že státní zastupitelství v Landshutu, Spolková republika Německo, vydalo dne 21. 1. 2020 evropský vyšetřovací příkaz sp. zn. 409 JS 16852/19, neboť vede trestní řízení ve věci trestných činů zakázaných závodů motorových vozidel v souběhu se záměrným ohrožením silničního provozu. Těchto trestných činů se měl dopustit druhý stěžovatel společně s dalšími podezřelými tím, že dne 3. 5. 2019 mezi 16:00 hodin až 18:50 hod. závodili ve sportovních vozech po veřejných komunikacích ve Spolkové republice Německo, čímž způsobili nebezpečné situace, neboť jeli nadměrnou rychlostí a zvolili nevhodný způsob jízdy. Ztotožněny byly německými justičními orgány tři poškozené osoby, které byly nuceny učinit rychlé úhybné manévry, aby se vyhnuly kolizi se závodícími sportovními automobily.
3. Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podalo na základě obsahu evropského vyšetřovacího příkazu k obvodnímu soudu návrh na vydání příkazu k prohlídce tam specifikovaných jiných prostor a pozemků podle §83a odst. 1 trestního řádu (konkrétně prostor, v nichž se v současnosti nachází sídlo první stěžovatelky, a nemovitostí - zejm. garáží a jiných staveb - ve vlastnictví druhého stěžovatele).
4. Obvodní soud návrhu městského státního zastupitelství vyhověl. V odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce předně uvedl, že v evropském vyšetřovacím příkazu je požadováno provedení domovní prohlídky a prohlídek jiných prostor, které užívá druhý stěžovatel, případně prostor, které souvisejí s činností první stěžovatelky jakožto organizátorky závodu a vlastnicí předmětných sportovních automobilů, neboť by se v nich mohly nacházet dokumenty související s akcí ze dne 3. 5. 2019 a seznamy zúčastněných řidičů v elektronické nebo písemné podobě. Zjištění těchto skutečností považovaly německé justiční orgány za nezbytné pro ztotožnění a usvědčení pachatelů, včetně určení jejich podílu na celé akci. Dále obvodní soud zkoumal, zda byly splněny podmínky pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu a podmínka oboustranné trestnosti dle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), přičemž dospěl k závěru, že veškeré podmínky jsou splněny. V této souvislosti poukázal na to, že jednání, z něhož je druhý stěžovatel podezřelý ve Spolkové republice Německo, lze dle zdejší právní úpravy kvalifikovat jako přečin obecného ohrožení dle §272 odst. 1 trestního zákoníku. Nakonec obvodní soud vyložil důvody, proč je splněna i podmínka nezbytnosti a neodkladnosti úkonu. K provedení samotných prohlídek jiných prostor a pozemků na základě ústavní stížností napadeného příkazu k prohlídce došlo dne 25. 1. 2021.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl obvodním soudem vydán, aniž by byly splněny zákonné požadavky. Zaprvé namítají, že nebyla splněna podmínka oboustranné trestnosti skutku, neboť není možno akceptovat právní kvalifikaci, kterou provedl obvodní soud, když konstatoval, že v případě českého práva lze skutek kvalifikovat jako trestný čin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku. Podle stěžovatelů tato právní kvalifikace není přiléhavá, neboť se nepřekrývá s definicí trestných činů uvedených v evropském vyšetřovacím příkazu (trestný čin zakázaných závodů motorových vozidel a záměrného ohrožení silničního provozu) a jejich údajné jednání lze dle české právní úpravy kvalifikovat nanejvýš jako přestupek, nikoli jako trestný čin. Obvodní soud tak zcela selhal ve své úloze garanta zákonnosti. Zadruhé namítají také to, že nebyl naplněn požadavek neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu. Tato podmínka nebyla v příkazu k prohlídce dostatečně odůvodněna. Jelikož k jednání, které je jim kladeno za vinu, mělo dojít před téměř dvěma roky, lze předpokládat, že pokud by se v předmětných prostorách někdy nacházely nějaké důkazy, stěžovatelé by je již dávno zničili. Vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků proto nebylo ani nezbytné, ani neodkladné. Stěžovatelé mají také za to, že vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nebylo nutné i z toho důvodu, že druhý stěžovatel poskytl orgánu provádějícímu prohlídku naprostou součinnost. Zatřetí, stěžovatelé namítají, že prohlídka prostor nacházejících se na ulici X byla nezákonná z toho důvodu, že na této adrese sídlí první stěžovatelka (společnost XY), avšak německé orgány požadovaly provedení prohlídky prostor souvisejících s činností jiné společnosti (společnost X).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky plynoucími z §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé proti napadenému rozhodnutí žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva k dispozici nemají (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
8. Ústavní soud připomíná, že dle ustálené judikatury je možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je takto povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má tedy své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že garance čl. 12 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se přiměřeně vztahují i na prohlídku jiných prostor a pozemků podle §83a trestního řádu, nejen na domovní prohlídku [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.); nález sp. zn. II. ÚS 1221/16 ze dne 13. 10. 2016 (N 194/83 SbNU 145)]. V této souvislosti Ústavní soud v minulosti poukázal mj. na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), dle níž právo na respektování obydlí zahrnuje i požadavek na respektování soukromí sídla společnosti, poboček a provozoven právnických osob (rozsudek ESLP ve věci Société Colas Est a další proti Francii ze dne 16. 4. 2002 č. 37971/97; rozsudek ESLP ve věci Buck proti Německu ze dne 28. 4. 2005 č. 41604/98), kancelářských prostor (rozsudek ESLP ve věci Crémieux proti Francii ze dne 25. 2. 1993 č. 11471/85; rozsudek ESLP ve věci Miailhe proti Francii ze dne 25. 2. 1993 č. 12661/87) nebo prostor advokátních kanceláří (rozsudek ESLP ve věci Niemietz proti Německu ze dne 16. 2. 1992 č. 13710/88). Sféra osobních a pracovních aktivit jednotlivce se totiž může do značné míry prolínat, což často znemožňuje nalezení striktní dělící linie mezi nimi (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09, cit. výše, bod 19).
10. Průlom do této ochrany, který je umožněn ústavním pořádkem v případě prohlídky jiných prostor a pozemků pro účely trestního řízení, je třeba chápat jako výjimku, která vyžaduje restriktivní výklad zákonem stanovených předpokladů její přípustnosti. Před vydáním příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků je tak nutno pečlivě zkoumat, zda jsou pro její nařízení splněny všechny zákonné podmínky. Obecný soud musí v odůvodnění příkazu k prohlídce řádně, byť stručně, objasnit důvody, které jej vedly k jeho vydání [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417)]. To platí i pro prohlídky jiných prostor a pozemků, jež byly nařízeny v rámci mezinárodní justiční spolupráce s jinými členskými státy Evropské unie, konkrétně na základě evropského vyšetřovacího příkazu podle části páté, hlavy XI. zákona o mezinárodní justiční spolupráci, neboť i při plnění mezinárodního závazku musí orgány veřejné moci šetřit základní práva a svobody jednotlivců [nález ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1940/10 (N 222/59 SbNU 207)].
11. Stěžejní námitka stěžovatelů (zejm. druhého stěžovatele) se týká podmínky oboustranné trestnosti skutku. Stěžovatelé jednak namítají, že český právní řád nezná skutkové podstaty, kterými operují německé justiční orgány, a jednak poukazují na to, že i kdyby bylo možné posoudit věc jako trestný čin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku, tak ani zde by nebylo možno souhlasit se závěrem obvodního soudu, neboť k naplnění skutkové podstaty je nutno ohrožení alespoň sedmi osob. Ústavní soud těmto závěrům stěžovatelů však nemohl přisvědčit. Při posouzení podmínky oboustranné trestnosti je nutno brát v úvahu jednak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jednak okolnosti vylučující protiprávnost činu či způsobující zánik trestnosti ve vztahu ke konkrétnímu jednání konkrétního pachatele, pro které je vedeno trestní řízení. Posuzování podmínky oboustranné trestnosti v rámci mezinárodní justiční spolupráce je nicméně omezeno samotným faktem, že nejde o řízení vedené českými orgány činnými v trestním řízení a po těchto orgánech nelze požadovat podrobné posouzení každé hmotněprávní podmínky trestní odpovědnosti ve stejném rozsahu, jako by šlo o řízení vedené v České republice, neboť takový požadavek by byl schopen paralyzovat mezinárodní justiční spolupráci s Českou republikou. Navíc účelem poskytování právní pomoci v žádném případě není posuzování viny či neviny osoby, proti níž se řízení vede, nýbrž "pouhé" posouzení toho, zda by v žádosti o právní pomoc uvedené jednání bylo ve světle všech dostupných informací trestné podle práva České republiky. K tomu pak Ústavní soud dodává, že posuzování trestnosti in concreto není požadavkem na existenci identicky nazvaného trestného činu, pro který cizí stát o poskytnutí právní pomoci žádá, v českém právním řádu ale postačuje, naplňuje-li dožadujícím státem označené jednání jakoukoli skutkovou podstatu trestného činu podle práva České republiky (nález ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2597/18).
12. Vztaženo na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud konstatuje, že podmínka oboustranné trestnosti byla ve věcí stěžovatelů splněna, a to bez ohledu na to, že konkrétní označení skutkových podstat, které jsou uvedeny v evropském vyšetřovacím příkazu, neodpovídá označení skutkových podstat v českém trestním zákoníku. Stěžejní je totiž skutečnost, že skutek, tak jak je v evropském vyšetřovacím příkazu popsán, odpovídá znakům skutkové podstaty obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud jde o počet (doposud) ztotožněných poškozených, kteří byli toliko tři, tato okolnost nemá zásadní význam, neboť osoby, které mohly být jednáním stěžovatele a dalších účastníků zmíněných závodů ohroženy, nemusejí být nutně ztotožněny k vyvození závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podle §272 odst. 1 trestního zákoníku. Podstatné je, že úvaha obvodního soudu o podřazení konkrétních znaků skutkové podstaty není svévolná a na jejím základě skutečně lze dospět k závěru, že kdyby se řízení konalo před českými justičními orgány, bylo by s velkou pravděpodobností možno dospět k závěru, že byla naplněna skutková podstata podle §272 odst. 1 trestního zákoníku. Kromě podmínky oboustranné trestnosti (kdy nebyly splněny podmínky pro použití §363 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, který zakotvuje výjimku ze zásady oboustranné trestnosti) byly naplněny i další požadavky zákona o mezinárodní justiční spolupráci, tedy obvodní soud si ověřil svou působnost (§357 citovaného zákona) a příslušnost (§360 citovaného zákona) a přezkoumal, zda zahraniční orgán, který požaduje provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, je oprávněn takový úkon požadovat (§358 citovaného zákona). Obvodní soud současně neshledal naplnění podmínek pro postup podle §361 a §362 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Napadené rozhodnutí obvodního soudu je sice odůvodněno stručně, avšak řádně, srozumitelně, logicky a dostatečně podrobně na to, aby z něj byly seznatelné konkrétní důvody, které vedly obvodní soud k jeho vydání. Ústavní soud proto uzavírá, že ve vztahu k této skupině námitek neshledal porušení základních práv stěžovatelů.
13. Ústavní soud má rovněž za to, že k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo ani v oblasti namítaného nenaplnění podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu. Byť je zřejmé, že mezi spácháním skutku a samotným provedením prohlídky jiných prostor a pozemků skutečně uběhl více než rok a půl, tato skutečnost sama o sobě nemůže vyloučit neodkladnost a neopakovatelnost prohlídky a založit protiústavnost napadeného příkazu k provedení prohlídky. Zaprvé, prodleva mezi spácháním skutku a provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nebyla extrémně dlouhá a v kontextu nyní posuzované věci je vysvětlitelná působením rozličných faktorů (např. náročností prověřování tohoto typu trestné činnosti nebo skutečností, že se jedná o prověřování se zahraničním prvkem). Zadruhé, dokumenty, které měly být zajištěny (zejména dokumenty v elektronické podobě), se skutečně mohly v místě konání prohlídky jiných prostor a pozemků nacházet takřka neomezeně dlouho. Zatřetí, absenci požadavku neodkladnosti úkonu nelze dovodit - jak se stěžovatelé mylně domnívají - ani ze skutečnosti, že s ohledem na délku doby uplynulé od spáchání skutku by každý rozumný podezřelý všechny důkazy zničil a důkladně "zametl stopy", pročež již nemá smysl nařizovat prohlídku jiných prostor a pozemků k zajištění těchto (již neexistujících) důkazů. Toto stěžovateli navrhované kritérium hodnocení neodkladnosti úkonu je totiž vysoce spekulativní, je založeno na hypotetických úvahách o tom, jak by se mohl či měl chovat racionální podezřelý, a popírá účel trestního řízení, jenž spočívá v náležitém zjišťování trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž neodkladnost úkonu musí být alespoň v minimálním nezbytném rozsahu seznatelná z odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce [nález sp. zn. IV. ÚS 2228/09 ze dne 15. 3. 2011 (N 43/60 SbNU 497), bod 16; nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)]. Tento požadavek byl v odůvodnění napadeného příkazu zcela naplněn.
14. Z hlediska zákonnosti nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků je pak zcela bez významu skutečnost, že žádné dokumenty důležité pro trestní řízení nakonec nalezeny nebyly. Poukaz stěžovatelů na skutečnost, že nebyla dodržena zásada subsidiarity z důvodu, že druhý stěžovatel spolupracoval s policejním orgánem provádějícím prohlídku jiných prostor a pozemků, je rovněž zcela irelevantní. Má-li být prohlídka alespoň potenciálně úspěšná a efektivní, je nutné, aby měl policejní orgán k dispozici v souladu se zákonem vydaný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků právě pro případy, že osoby, u nichž má být tato prohlídka vykonána, nebudou spolupracovat, přičemž jejich spolupráci nelze jakkoliv předpokládat. Neopatřením příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků by totiž mohlo být zmařeno celé trestní řízení. Ústavní soud proto neshledal porušení základních práv stěžovatelů ani ve vztahu k této skupině námitek.
15. Nakonec Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelů (zejména první stěžovatelky), že prohlídka prostor nacházejících se na ulici X byla nezákonná, neboť na této adrese sídlí první stěžovatelka (společnost XY), avšak německé orgány požadovaly provedení prohlídky prostor souvisejících s činností jiné společnosti (společnosti X). K tomu Ústavní soud pouze v stručnosti uvádí, že argumentace stěžovatelů nekoresponduje s obsahem napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, v němž výslovně stojí, že německé orgány požadovaly mj. provedení prohlídky prostor souvisejících s činností první stěžovatelky. Pouze na okraj lze také podotknout, že - jak plyne z ústavní stížnosti a přiložených listin, informací, které jsou Ústavnímu soudu známy z úřední činnosti, a veřejně dostupných informací, zejm. obchodního rejstříku - mezi shora uvedenými společnostmi existuje silné věcné i personální propojení prostřednictvím osoby druhého stěžovatele, přičemž společnost X oficiálně sídlí v místě trvalého bydliště druhého stěžovatele a současně místě, které druhý stěžovatel uvádí i v nyní posuzované věci jako svou doručovací adresu.
1. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený příkaz není v rozporu se základními právy první stěžovatelky a druhého stěžovatele, nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu