ECLI:CZ:US:2021:2.US.711.21.1
sp. zn. II. ÚS 711/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. K. D., zastoupeného Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sídlem Orlí 483/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2021 č. j. 61 Az 51/2019-75 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2020 č. j. 7 Azs 213/2020-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel ve správním soudnictví domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 11. 2019 č. j. OAM-792/ZA-ZA11-HA13-2019, jímž bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Tímtéž rozhodnutím žalovaný rozhodl, že doplňkovou ochranu nelze stěžovateli udělit pro existenci důvodů podle §15a zákona o azylu (protože se dopustil vážného zločinu). V průběhu řízení vzal žalovaný za objasněno, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je legalizace stěžovatelova pobytu na území České republiky, neboť pozbyl povolení k pobytu. Návrat do země původu stěžovatel odmítá z obavy o svůj život před věřiteli, u nichž se zadlužil. Dalším důvodem žádosti bylo soužití s jeho přítelkyní a to, že ve Vietnamu nemá žádné zázemí. Tyto důvody dle žalovaného nebylo možno podřadit pod důvody taxativně vymezené v §12 písm. a), b) zákona o azylu, přičemž žalovaný v případě stěžovatele neshledal ani důvody pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Žalovaný dále v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel spáchal vážný zločin, který je předvídán v §15a zákona o azylu pro případy, kdy nelze udělit žadateli o udělení mezinárodní ochrany doplňkovou ochranu ve smyslu §14a zákona azylu. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla žaloba proti tomuto rozhodnutí zamítnuta. Stěžovatel se domáhá i zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo zrušeno původní rozhodnutí, jímž Krajský soud v Ostravě stěžovateli vyhověl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti posouzení krajského soudu, který v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, dospěl k názoru, že žalovaný měl dostatečným způsobem zohlednit ve svém rozhodnutí konkrétní okolnosti a povahu trestného činu stěžovatele a učinit tak v souladu s dosavadní judikaturou. Podle stěžovatele nelze k závěru o dostatečnosti posouzení trestného činu stěžovatele žalovaným dospět, neboť dle jeho názoru žalovaný trestný čin stěžovatele nedostatečně posoudil a nedostatečně odůvodnil, proč je trestný čin spáchaný stěžovatelem nutno posoudit jako vážný zločin, neboť nehodnotil jednotlivé specifické okolnosti.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů a žalovaného. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů a žalovaného o neudělení doplňkové ochrany své osobě. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení stěžovatelova jednání na úrovni podústavního práva.
8. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu