ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.213.2020:25
sp. zn. 7 Azs 213/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: X, zastoupen
Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sídlem Orlí 483/1, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2020, č. j. 61 Az 51/2019 - 49,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2020, č. j. 61 Az 51/2019 - 49,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 11. 2019, č. j. OAM-792/ZA-ZA11-HA13-2019, žalovaný
neudělil žalobci azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o azylu“), a zároveň rozhodl, že mu nelze udělit doplňkovou ochranu
pro existenci důvodů dle §15a téhož zákona. Dle žalovaného se totiž žalobce dopustil vážného
zločinu, konkrétně byl odsouzen za spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „trestní zákoník“) a za spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1,
odst. 4 písm. a) a c) téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a byl mu
uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 10 let.
II.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále též
„krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud nepřisvědčil námitkám, že žalovaný vycházel z neaktuálních
zpráv o zemi původu a aplikoval nesprávně §12 a 14 zákona o azylu. Souhlasil však se žalobní
námitkou, že se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal s hodnocením, zda žalobce
spáchal „vážný zločin“ ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 - 28, č. 3546/2017 Sb. NSS,
podle něhož nelze při posouzení závažnosti zločinu vystačit s vnitrostátní úpravou trestního
práva, ale je třeba zohlednit, jak je daný trestný čin hodnocen v ostatních zemích, na které dopadá
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Je třeba posoudit
veškeré polehčující a přitěžující okolnosti konkrétního případu, včetně toho, zda žadatel již
vykonal trest a poučil se z něj. Tomu dle názoru krajského soudu žalovaný nedostál. Nepřihlédl
totiž např. k tomu, že žalobci byl uložen trest na samotné spodní hranici zákonné sazby trestu
odnětí svobody ve vztahu k míře jeho účasti na spáchání trestného činu, či k tomu, jaký způsob
života žalobce vedl a vede po propuštění z výkonu trestu. Rozhodnutí žalovaného je proto v této
části nepřezkoumatelné.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu v rozsahu prvního výroku (jímž bylo zrušeno rozhodnutí
žalovaného a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). V ní označil rozsudek za vnitřně rozporný,
neboť krajský soud v bodě 4 uznal žalobu za nedůvodnou, avšak následně rozhodnutí stěžovatele
zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Dále soud pochybil tím,
že nevycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodnutí stěžovatele. Zabýval se totiž
novým skutkovým tvrzením žalobce v žalobě, že ve Vietnamu bude znovu trestně postihován
za drogovou činnost, za niž byl postižen v ČR.
[4] Stěžovatel rovněž odmítl krajským soudem vyslovené závěry o vadách jeho rozhodnutí.
Má za to, že rozhodnutí vydal v souladu se zákonem a správným procesním postupem. Názor
krajského soudu o nedostatečnosti posouzení trestného činu žalobce dle kritérií kvalifikační
směrnice a ustálené judikatury nemá zákonnou oporu. Krajský soud se na rozdíl od stěžovatele
nezabýval konkrétními okolnostmi dané věci ve světle rozsudků trestních soudů, kterými byl
žalobce pravomocně odsouzen za trestnou činnost. Neposuzoval žalobní body ani ve světle
správního rozhodnutí, a jeho závěry proto byly pouze obecné. Nadto nesprávně uvedl, že žalobci
byl uložen trest na samotné spodní hranici zákonné sazby trestu odnětí svobody. Stěžovatel
provedl posouzení závažnosti žalobcovy trestné činnosti na základě závěrů obou trestních soudů
v „mentální formě“, aniž by tyto závěry opisoval. Odmítl, že by se daným případem zabýval
formalisticky, naopak svůj postup považuje za souladný s kvalifikační směrnicí. Z judikatury
dovozuje, že posouzení závažnosti zločinu se musí provádět případ od případu, ve světle všech
okolností a se zohledněním mezinárodních standardů. Uvedl však, že v něm má správní orgán
velkou volnost rozhodování. Při tomto posuzování dospěl v případě žalobce k tomu,
že se dopustil vážného činu s velmi vysokou mírou společenské škodlivosti, jako člen
organizované skupiny, a to tak, že se podílel na vybudování a fungování pěstíren konopí. Jednalo
se o značně sofistikovaný způsob spáchání trestné činnosti, která má vážné dopady na zdraví
a životy osob. Individuální posouzení žalobcova činu jej vedlo k závěru, že byl naplněn azylově
relevantní pojem vážný zločin, a tudíž jsou dány podmínky pro aplikaci §15a zákona o azylu.
To, že byl žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu, sice byla polehčující okolnost,
která ale nepřevážila přitěžující okolnosti. Nadto dosud neuplynula zkušební doba, nelze tak
s jistotou říct, že se žalobce osvědčil.
[5] Stěžovatel se v rozhodnutí rovněž vyjádřil k rodinným vazbám žalobce a tomu, jak nyní
žije. Přání setrvat v ČR s přítelkyní však není azylově relevantním důvodem. Žalobce měl podle
něj svoji pobytovou situaci řešit prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které by
mu mohly umožnit legálně setrvat v České republice.
[6] Závěrem kasační stížnosti shrnul, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky
a nepodepřel je dostatečnými důvody. Nepřihlédl k obsahu sdělení žalobce, k obsahu spisového
materiálu, nerespektoval zjištěný skutkový stav a bez ohledu na individuální okolnosti případu
jej zavázal k postupu, který nemá oporu v zákoně. Nedostatek skutkových i právních důvodů
vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Kvůli těmto zásadním pochybením
dovodil, že kasační stížnost je přijatelná, a navrhl rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že tato nesplňuje kritéria přijatelnosti.
Dle jeho názoru nedošlo k hrubému pochybení krajského soudu při výkladu hmotného
či procesního práva ani k tomu, že by soud nerespektoval ustálenou judikaturu. Postup,
kdy krajský soud uznal žalobu za nedůvodnou a následně shledal rozhodnutí stěžovatele zčásti
nepřezkoumatelným, je v souladu se zákonem a judikaturou. Krajský soud je povinen přihlížet
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo nedostatek
důvodů z moci úřední. Jelikož se stěžovatel dostatečně nevypořádal s požadavky zákona,
resp. kvalifikační směrnice, byl krajský soud povinen jeho rozhodnutí zrušit i přesto, že tímto
směrem nebyla vznesena žádná žalobní námitka. Krajský soud byl rovněž povinen se v souladu
se zásadou non-refoulement zabývat skutkovými důvody, které žalobce uvedl až po vydání
rozhodnutí správního orgánu. Při hodnocení trestného činu pak stěžovatel skutečně
nepostupoval dle judikatury, kterou sám citoval. Nehodnotil výši uloženého trestu, míru účasti
žalobce na činu, jeho nedokonání, ani to, že žalobce vykonal značnou část trestu a nyní je
podmínečně propuštěn. Nepostačuje provedení tohoto hodnocení v mentální formě ani jeho
odůvodnění teprve v kasační stížnosti. Dle žalobce krajský soud srozumitelně a odůvodněně
uvedl, proč rozhodnutí stěžovatele zrušil. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl, popř. zamítl.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 30. O přijatelnou kasační
stížnost se tak může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou; (2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) bude třeba
učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[10] Nutno dodat, že nepřijatelnost je možno aplikovat i na kasační stížnosti podávané
správním orgánem, pouze s tím rozdílem, že se nevyžaduje naplnění požadavku, že pochybení
krajského soudu musí představovat zásah do hmotněprávního postavení stěžovatele. Jinak by
nemohl Nejvyšší správní soud naplňovat úkol zajistit spravedlivé, zákonné a předvídatelné
rozhodování správních soudů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 29. 11. 2016, č. j. 7 Azs 231/2016 - 55, či usnesení ze dne
8. 3. 2018, č. j. 9 Azs 435/2017 - 24).
[11] Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel spatřuje důvod její přijatelnosti v tom, že mu
rozhodnutí krajského soudu ukládá povinnosti nad rámec požadavků zákona i jej interpretující
judikatury, a tedy představuje zásadní pochybení v řešení právních otázek případu. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že krajský soud skutečně pochybil při řešení právních otázek,
a proto posoudil kasační stížnost jako přijatelnou.
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Postupoval
přitom podle své setrvalé judikatury týkající se vad zakládajících důvod nepřezkoumatelnosti.
Na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost
odkazuje (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS;
či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS).
[13] K tomu kasační soud uvádí, že nesrozumitelnost rozsudku nelze dovozovat pouze
z dílčích písařských chyb v jeho odůvodnění. Důvodem pro zrušení rozhodnutí proto nemůže
být to, že krajský soud v úvodní části napadeného rozhodnutí (bod 4) napsal, že „dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná“, ačkoliv z kontextu je zřejmé, že žalobu shledal zčásti důvodnou,
a to pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele v části týkající se aplikace §15a zákona
o azylu. Podstatné je, že krajský soud uvedl v rozsudku srozumitelně důvod, pro který rozhodnutí
stěžovatele výrokem I. zrušil (viz bod 15). Dílčí nepřesnost v bodě 4 nezpůsobuje
nesrozumitelnost jeho rozsudku jako celku.
[14] Stěžovatel dále krajskému soudu vytkl, že se věcně zabýval námitkou, kterou žalobce
neuplatnil v řízení před stěžovatelem, a sice že bude ve Vietnamu znovu trestně postižen
za trestnou činnost spáchanou na území ČR. Dle stěžovatele tímto porušil §75 odst. 1 s. ř. s.
[15] K tomu je třeba uvést, že povinnost akceptovat v řízení o žalobě ve věcech mezinárodní
ochrany i zcela nové skutečnosti, které nebyly známy ke dni rozhodnutí žalovaného, vyplývá
pro krajské soudy z čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne
26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany. Česká
republika uvedenou normu netransponovala do svého právního řádu, přestože tak měla podle
čl. 51 odst. 1 uvedené směrnice učinit do 20. 7. 2015, a současně se jedná o normu dostatečně
přesnou a bezpodmínečnou, tudíž má přímý účinek (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 - 32). Ve vztahu ke skutečnostem, které žadatel
uplatní teprve v řízení před správním soudem, ačkoliv je mohl sdělit již správnímu orgánu, vyložil
Nejvyšší správní soud uvedený článek směrnice tak, že krajský soud je povinen zohledňovat
pouze ty skutečnosti, které žadatel nemohl bez vlastního zavinění uvést již ve správním řízení (viz
již uvedený rozsudek č. j. 10 Azs 194/2015 - 32). Tento závěr dále rozvedl Ústavní soud v nálezu
ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, tak, že je nezbytné se od pravidla dle §75 odst. 1 s. ř. s.
odklonit rovněž tehdy, pokud žadatel o udělení mezinárodní ochrany nesdělí všechny relevantní
skutečnosti pro udělení mezinárodní ochrany ve správním řízení z ospravedlnitelných důvodů,
ačkoliv již v té době objektivně existovaly a musely být žadateli známy, a pokud by současně
jejich nezohledněním mohlo dojít k porušení čl. 43 Listiny základních práv a svobod,
resp. principu non-refoulement. Mezi takové ospravedlnitelné důvody Ústavní soud zařadil
například: „dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo;
osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní
ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru
(zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví
tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou“ (srov. dále např. rozsudky zdejšího soudu
ze dne 11. 7. 2019, č. j. 9 Azs 157/2019 - 24, nebo ze dne 13. 7. 2016, č. j. 2 Azs 127/2016 - 31).
[16] V nyní posuzované věci krajský soud konstatoval, že spornou námitku mohl žalobce
nepochybně uvést již v řízení před stěžovatelem a poukázal na to, že tvrzení žalobce nebyla
konkretizována a podložena. Dále krajský soud odkázal na informaci Ministerstva zahraničních
věcí ze dne 11. 9. 2019 předloženou stěžovatelem v soudním řízení, která dle něj obavy žalobce
z opětovného odsouzení za týž trestný čin ve Vietnamu nepotvrzuje. Krajský soud tak de facto
vyhodnotil spornou námitku žalobce jako nepřípustnou, neboť zjevně neshledal, že by se jednalo
o nová tvrzení svědčící o hrozbě újmy žalobce v zemi původu, která by mohla potenciálně vést
k udělení mezinárodní ochrany, která nebyla bez vlastního zavinění cizince (resp. pro absenci
ospravedlnitelných důvodů předvídaných Ústavním soudem) předmětem zkoumání důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Zároveň však
tuto námitku věcně posoudil a shledal účelovou a nedůvodnou. Nelze přitom odhlédnout
od toho, že dle protokolu o jednání ze dne 2. 7. 2020 krajský soud ani neprovedl dokazování
informací Ministerstva zahraničních věcí ze dne 11. 9. 2019, o niž závěr o nedůvodnosti obav
žalobce opřel. Z jeho rozhodnutí tak není zřejmé, zda vůbec a případně proč shledal
v projednávané věci naplnění podmínek pro prolomení zásady zakotvené v §75 odst. 1 s. ř. s.
Je proto třeba přisvědčit stěžovateli, že krajský soud neaplikoval pravidlo vyplývající z §75 odst. 1
s. ř. s. důsledně, resp. svůj postup srozumitelným způsobem neobjasnil. Rozsudek tak v tomto
bodě trpí nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnosti.
[17] Uvedená vada však nebrání tomu, aby Nejvyšší správní soud vypořádal zbývající kasační
námitky, neboť právě tyto - na rozdíl od vytýkané vady - směřují do důvodů, pro které krajský
soud zrušil rozhodnutí stěžovatele, proti čemuž stěžovatel svou kasační stížností brojí. Vada, jíž
se krajský soud dopustil v souvislosti s vypořádáním žalobní námitky uplatněné teprve v žalobě,
neměla naopak na zrušení rozhodnutí stěžovatele žádný vliv. Rozsudek krajského soudu přitom
ve zbývající části plně vyhovuje požadavkům přezkoumatelnosti, jak je definuje výše uvedená
judikatura. To platí rovněž pro část odůvodnění, v níž krajský soud stěžovateli vytkl neúplnost
úvah o tom, zda trestná činnost žalobce spadá pod pojem „vážný zločin“ ve smyslu §15a odst. 1
písm. b) zákona o azylu. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud vyslovené závěry
nepodložil dostatečnými důvody. Krajský soud ve svém rozsudku vyložil, které skutkové
okolnosti vzal za prokázané. Své hodnocení neúplnosti úvah promítnutých do rozhodnutí
stěžovatele založil na předchozí judikatuře správních soudů, z níž ocitoval relevantní pasáže,
a následně vymezil, na jaké úvahy se omezil stěžovatel a jaké úvahy bylo podle krajského soudu
potřebné provést, aby hodnocení aplikovatelnosti §15a zákona o azylu obstálo z hlediska
požadavků čl. 17 kvalifikační směrnice. To, že krajský soud uvedl pro své rozhodnutí konkrétní
důvody, ostatně dokládá i to, že stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje s jeho právními závěry.
Nejvyšší správní soud se tak i přes výše uvedenou vadu z důvodu procesní ekonomie zabýval
i námitkami směřujícími do merita věci (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74).
[18] Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu stěžovatele a krajského soudu, že žalobce požádal
dne 4. 9. 2019 o udělení mezinárodní ochrany. Během pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany uvedl, že v České republice bydlí od roku 2009. Nejprve pracoval na stavbách, v roce
2012 se však dostal do finančních problémů. Byla mu nabídnuta práce, aby si rychle vydělal.
Kvůli tomu se však dostal do vězení, když byl odsouzen na 9 let odnětí svobody za pěstování
marihuany v organizované skupině. Ve vězení strávil 7 let, byl propuštěn s tříletou podmínkou.
Jako důvod k podání žádosti označil dluhy v zemi původu, neboť na cestu do ČR si půjčil
neoficiálně od soukromé osoby. V ČR má od roku 2010 přítelkyni, která má české občanství.
Ve Vietnamu má rodiče a staršího bratra. Podle výpisu z evidence cizinců založeného
ve správním spisu žalobce pobýval v ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání. Z evidence rejstříku trestů vyplývá, že žalobce byl pravomocně odsouzen rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014, č. j. 52 T 10/2013 - 2367, a usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2015, č. j. 1 To 89/2014 - 2719. Byl spolu s dalšími 5 osobami
uznán vinným z toho, že společně organizovali a realizovali výrobu psychotropní látky tím,
že ve dvou domech vybudovali zařízení na pěstování rostlin konopí skrytým způsobem
a ve značném rozsahu, a to za použití nákladné a moderní sofistikované technologie určené
k maximálnímu zisku kanabinoidních látek s tím, že žalobce zabezpečoval montáž
technologického a botanického zařízení, napojení na zdroj elektrické energie a vody a samotný
provoz v pěstírnách. Současně odcizovali elektrickou energii napojením domů s pěstírnami
do veřejné elektrorozvodné sítě. Oba činy žalobce spáchal jako člen organizované skupiny.
V případě prvého trestného činu byl žalobce odsouzen za spáchání pokusu zvlášť závažného
zločinu v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a ve velkém rozsahu,
v případě druhého trestného činu za spáchání zločinu krádeže, jímž způsobil značnou škodu.
Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let a trest vyhoštění z území ČR
na dobu 10 let. Z rozhodnutí trestních soudů vyplývá, že popsaná trestná činnost byla přerušena
zásahem policie, v pěstírnách bylo nalezeno celkem 33 kg vypěstovaného či vypěstovatelného
toxikomansky využitelného konopí. K osobě žalobce trestní soud uvedl, že nebyl na území ČR
dříve trestán. Na činnosti organizované skupiny se podílel jako vyšší článek a byl zapojen
do provozu obou pěstíren. Proto mu byl uložen vyšší trest než dalším odsouzeným, avšak
při spodní hranici zákonné trestní sazby (rok nad zákonným minimem) s ohledem na výtěžnost
trestné činnosti. Dne 22. 8. 2019 byl žalobce podmíněně propuštěn, zkušební doba končí
22. 8. 2022.
[19] Podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu [d]oplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné
podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, (…) se dopustil vážného zločinu.
[20] Předmětem sporu je, zda stěžovatel správně a na základě úplné úvahy vyhodnotil,
že trestná činnost žalobce spadá pod pojem „vážný zločin“ ve smyslu §15a odst. 1 písm. b)
zákona o azylu, a rozhodl, že doplňkovou ochranu tudíž žalobci nelze udělit. Krajský soud
stěžovateli v napadeném rozsudku vytkl, že se ve svém rozhodnutí nezabýval všemi relevantními
kritérii, a proto je jeho posouzení, zda šlo o „vážný zločin“, vadné.
[21] Obecně lze konstatovat, že je to právě správní orgán, kdo musí posoudit, zda udělení
doplňkové ochrany nebrání naplnění tzv. vylučovací klauzule (§15a zákona o azylu). Má tedy
povinnost interpretovat právní normu a posoudit, zda dopadá na konkrétní skutkový stav,
přičemž musí vycházet z řádně objasněného skutkového stavu (§3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též „správní řád“).
[22] Neurčitý právní pojem „vážný zločin“, obsažený v §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu
ve znění účinném od 18. 12. 2015, je přímo převzat z čl. 17 kvalifikační směrnice. V rozsudku
č. j. 6 Azs 309/2016 - 28 Nejvyšší správní soud vyšel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne
9. 11. 2010 ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09, Spolková republika Německo proti B a D,
z nějž plyne, že každý případ musí být posouzen ve světle známých konkrétních skutečností.
Zdejší soud proto dovodil v bodě [14] rozsudku, že „závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného
zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na to, že byl žadatel
odsouzen za spáchání činu, který je vnitrostátním trestním právem označován za zvlášť závažný zločin“.
[23] Při posuzování, zda je určité jednání „vážným zločinem“ ve smyslu §15a zákona o azylu,
je třeba posuzovat jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání, přičemž pouze
typové zhodnocení nepostačuje (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016,
č. j. 49 Az 71/2015 - 26, č. 3537/2017 Sb. NSS). Stejně tak je nerozhodná pouhá výše trestu
(rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 9. 2018, C-369/17, S. A.). Správní orgán musí posoudit
individuální okolnosti případu, posoudit závažnost zločinu ve světle všech polehčujících
a přitěžujících okolností a rovněž všech dalších relevantních subjektivních nebo objektivních
okolností, ať již nastaly před činem nebo po něm, jak Nejvyšší správní soud připomněl v bodě
[10] usnesení ze dne 18. 7. 2018, č. j. 6 Azs 108/2018 - 28. V rozsudku č. j. 6 Azs 309/2016 - 28,
k okolnostem, jež je třeba zohlednit, uvedl: „Ačkoli může být kvalifikace činu z hlediska terminologie
trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout (jakkoli kritériem výchozím),
z hlediska požadavku souladnosti rozhodnutí o mezinárodní ochraně s kvalifikační směrnicí nemůže být jediným.
V kontextu případu stěžovatele budou dalšími okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, povaha a závažnost činu
spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti stěžovatele na trestné činnosti,
skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu (včetně příčiny, proč se tak nestalo) či skutečnost, že stěžovatel
již trest odnětí svobody vykonal.“ Přesto zdůraznil, že tento výčet kritérií není pro správní orgán nijak
závazný; kritéria musí reflektovat konkrétní specifika případu a uvedený výčet je pouze
demonstrativní (tamtéž, bod [15]).
[24] Z citované judikatury tedy plyne, že pro řádné posouzení, zda konkrétní trestná činnost
spadá pod rozsah neurčitého právního pojmu „vážný zločin“, nepostačuje jen mechanické
zhodnocení výše trestu nebo jeho kvalifikace jako zločinu či zvlášť závažného zločinu podle
trestního zákoníku. Takové zhodnocení by dostatečně nebralo v potaz jednak to, že jde
o azylový, nikoli trestněprávní termín, a navíc jde o pojem, jenž není možné vyložit jen na základě
vnitrostátního práva. Naopak je nutné posoudit i další specifické okolnosti konkrétního případu.
Nelze tedy činit jednoduchý závěr, že pravomocné odsouzení za zvlášť závažný zločin nutně
povede k naplnění definice „vážného zločinu“ podle §15a zákona o azylu.
[25] V nyní posuzovaném případě krajský soud vytkl stěžovateli, že se ve svém rozhodnutí
omezil toliko na konstataci rozsudku trestního soudu a dodal, že spáchaný trestný čin je
definován jako úmyslný, že jej žalobce spáchal jako člen organizované skupiny, ve velkém
rozsahu a v úmyslu si opatřit materiální prospěch. Za neuspokojivé považoval i vyjádření,
že se jedná o zločin „nesporně vážný ve smyslu zákona o azylu“, třebaže byl žalobci uložen trest
při spodní hranici trestní sazby, a obecný odkaz na závažnost tzv. drogové kriminality a na to,
že boj proti ní je řešen mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Krajský soud
hodnocení považoval za neodpovídající výše shrnutým požadavkům. Konkrétně postrádal
zhodnocení trestu uloženého na samotné spodní hranici délky trestu odnětí svobody ve vztahu
k míře účasti žalobce na spáchané trestné činnosti, včetně toho, jaký život vedl a vede
po propuštění z výkonu trestu.
[26] Kasační soud se s tímto hodnocením krajského soudu neztotožňuje. Úvahu obsaženou
ve stěžovatelově rozhodnutí považuje za dostatečnou. Námitka uvedená v kasační stížnosti,
že se stěžovatel všemi kritérii navrhovanými krajským soudem zabýval, avšak toliko v „mentální
formě“, je však nepřípadná. Úvahy, kterými se stěžovatel řídil, musejí být zachyceny v písemném
odůvodnění jeho rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109).
Odůvodnění:
, z nějž není seznat, z čeho správní orgán vycházel nebo jakými úvahami se řídil,
nelze považovat za řádné, neodpovídá požadavkům §68 správního řádu ani principům dobré
správy. Pokud tedy nyní stěžovatel tvrdí, že zohlednil další okolnosti, které pouze neuvedl
výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí, musí kasační soud konstatovat, že by to samo o sobě
svědčilo spíše o vadě odůvodnění jeho rozhodnutí než o úplnosti jeho úvahy.
[27] I přes to, že této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, souhlasí se stěžovatelem,
že požadavky krajského soudu na konkrétní kritéria přesahují právní závěry plynoucí z judikatury,
na niž sám krajský soud odkazoval. Předchozí judikatura upozornila, že posuzovaná kritéria vždy
vychází ze specifických okolností konkrétního případu. Krajský soud však v napadaném rozsudku
nenavrhl žádná kritéria, která by se týkala specificky případu žalobce a byla stěžovatelem
při posouzení věci opomenuta. Co se týče míry účasti žalobce na trestné činnosti, tato již byla
zhodnocena oběma trestními soudy při stanovení výměry trestu. Z výše uvedené rekapitulace
přitom vyplývá, že žalobci byl uložen vyšší trest než ostatním odsouzeným z důvodu vyšší míry
jeho zapojení do organizované trestné činnosti, přičemž při spodní hranici zákonné trestní sazby
byl trest uložen toliko s ohledem na výtěžnost trestné činnosti. Nadto se jednalo o uložení trestu
nad zákonným minimem pro kvalifikovanou skutkovou podstatu. Z rozhodnutí stěžovatele
vyplývá, že se ztotožnil se závěrem trestního soudu o velmi vysoké míře společenské škodlivosti
trestného činu žalobce. Za hlavní skutečnosti svědčící o závažnosti trestné činnosti označil její
spáchání v organizované skupině, v úmyslu získat značný prospěch a ve velkém rozsahu.
V rozhodnutí je pak zdůrazněna typová závažnost dané trestné činnosti, kterou stěžovatel
dovozoval i z obecně známých vážných škodlivých účinků a společenského dopadu drogové
trestné činnosti, což je důvodem, proč je drogová kriminalita řešena i na mezinárodní úrovni.
Zdůraznil, že se žalobce na činnosti vedoucí k výrobě psychotropních látek aktivně podílel.
Co se týče života žalobce po propuštění z výkonu trestu, on sám v průběhu řízení neoznačil
žádné závažné okolnosti, které měl stěžovatel při svém posouzení vzít v potaz.
[28] Stěžovatel tak nevycházel jen z typové škodlivosti drogových trestných činů, a specificky
z kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného činu, za nějž byl žalobce odsouzen,
ale provedl i konkrétní úvahu o škodlivosti trestného činu spáchaného žalobcem. Co se týče výše
uloženého trestu, lze odkázat rovněž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019,
č. j. 2 Azs 65/2018 - 31, bod [11]: „[I] méně intenzívní konkrétní škodlivost trestného činu, jehož se
stěžovatel dopustil, je-li stále v mezích kvalifikované skutkové podstaty podle výše uvedeného ustanovení trestního
zákoníku, tedy jde-li o čin spáchaný ve značném rozsahu, zpravidla znamená, že ve smyslu azylového práva jde
o vážný zločin.“ V tomto případě sice nešlo o trestnou činnost ve značném, nýbrž „jen“ velkém
rozsahu, přesto kvalifikovaná skutková podstata nasvědčuje závěru o závažnosti zločinu (srov.
rozsudek tohoto soudu ze dne 20. 7. 2020, č. j. 9 Azs 131/2020 - 23).
[29] Konečně lze odkázat na to, že při pravomocném odsouzení žadatele o mezinárodní
ochranu podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, považoval kasační soud již
v usnesení č. j. 6 Azs 108/2018 - 28, které se zabývalo skutkově obdobnou situací, za dostatečné,
pokud „[ž]alovaný nevycházel pouze z kvalifikace jednání dle trestního zákoníku (zvlášť závažný zločin),
ale odkázal též na mezinárodní úmluvy, které výrobu drog obecně kvalifikují taktéž jako závažné protiprávní
jednání. Ve vztahu ke konkrétní situaci stěžovatele pak vzal žalovaný v úvahu skutečnost, že jednání stěžovatele
bylo úmyslné, na výrobě drog se aktivně podílel a činil tak ve velkém rozsahu. (…) Negativní účinek užívání
pervitinu na zdraví a společenské vztahy uživatelů a zájmy společnosti je přitom obecně znám a není třeba jej
podrobněji rozvádět“. Podobně se kasační soud vyjádřil i v usnesení ze dne 3. 10. 2018,
č. j. 1 Azs 225/2018 - 45.
[30] Lze tedy uzavřít, že by nebylo dostatečné, pokud by stěžovatel opřel aplikaci §15a zákona
o azylu pouze o konstatování žalobcova odsouzení za daný trestný čin. Stěžovatel však zohlednil
ve svém rozhodnutí i další konkrétní okolnosti a povahu jeho trestného činu, čímž dostál
požadavkům plynoucím z výše citované judikatury; naopak požadavky kladené na něj v rozsudku
krajského soudu nemají v judikatuře oporu.
[31] Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud bude povinen o žalobě rozhodnout znovu v souladu
se závazným právním názorem kasačního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.) , a to jak ve vztahu
k vypořádání žalobní námitky neuplatněné žalobcem v řízení před stěžovatelem, tak ve vztahu
k požadavkům na odůvodnění úvahy stěžovatele o tom, zda trestná činnost žalobce spadá
pod pojem „vážný zločin“ ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu