ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.127.2016:31
sp. zn. 2 Azs 127/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O. V., nar. X, státní
příslušnost Ukrajina, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem
Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2015, č. j. OAM-36/ZA-ZA04-K08-2015, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2016, č. j. 56 Az 6/2015 -
70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Odměna ustanoveného zástupce Mgr. Davida Zahumenského, advokáta, se u r č u j e
částkou 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, hovořící rusky a ukrajinsky, poprvé přicestoval
do České republiky v roce 2009 na základě pracovního víza. Naposledy do České republiky přijel
roku 2013, tehdy stále ještě disponoval platným pracovním vízem. V lednu 2015 podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany a odůvodnil ji tím, že na Ukrajině je válka, a proto se obává,
že by byl odveden a nucen střílet své příbuzné. Uvedl, že má strach o svůj život a nechce zabíjet.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl,
že se žalobci mezinárodní ochrana podle §§12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů, neuděluje.
[3] Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil žalobou, kterou Krajský soud v Brně
v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Krajský
soud předně podotkl, že vycházel především z listin obsažených ve správním spise. Provedení
výslechu žalobce pokládal za nadbytečné a dal mu pouze prostor k vyjádření při jednání.
Konstatoval svou vázanost právním i skutkovým stavem, který tady byl v době rozhodování
správního orgánu, a neztotožnil se s názorem žalobce, že je dán důvod k prolomení této zásady.
Poukázal na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013
o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „nová
procedurální směrnice“) a dovodil, že její čl. 46 odst. 3 sice má ve prospěch jednotlivce přímý
účinek a přikazuje tedy úplné a ex nunc posouzení, avšak v dané věci jej nelze aplikovat, neboť
žalobce svou žádost podal před dnem 20. 7. 2015. Nejvyšší správní soud ostatně ve svém
rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 – 32, judikoval, že nové skutečnosti
lze zohlednit pouze v případě, že je žadatel nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení
před správním orgánem. Krajský soud přitom shledal, že to, co by žalobce tvrdil při výslechu
před soudem, mohl uvést již v průběhu pohovoru před správním orgánem. Krajský soud se tedy
nezabýval námitkou, že žalobci v zemi jeho původu hrozí nebezpečí z důvodu jeho ukrajinské
národnosti a místa narození v Rusku, neboť nezazněla ve správním řízení, přestože takovou
skutečnost žalobce mohl a měl sdělit.
[4] Návrhu na zopakování dokazování dokumenty, na nichž žalovaný postavil
své rozhodnutí, krajský soud nevyhověl, protože žalobce nerozporoval žádné konkrétní údaje.
Žalovaný dle názoru krajského soudu nepochybil, případu se důkladně věnoval a svá tvrzení
o stavu bezpečnostní situace na Ukrajině patřičně podložil. Oblast Mykolajivské oblasti,
kam by se žalobce dle svého tvrzení vracel, je považována za klidnou. Obavy o život spojené
s působením v armádě nepokládal krajský soud za azylově relevantní. Dodal také, že na Ukrajině
neprobíhá válečný konflikt v pravém slova smyslu, ale spíše izolovaný konflikt ve východní části
země, jehož intenzita kolísá. Z hlediska doplňkové ochrany může hrát roli pouze ohrožení osoby
coby civilisty, nikoliv však potenciálního kombatanta, jímž by se žalobce po svém povolání
do armády z pohledu mezinárodního práva stal. V Mykolajivské oblasti by žalobce jako civilista
ohrožen nebyl.
[5] Závěrem krajský soud dodal, že žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
zjevně motivována skončením jeho legálního pobytu v České republice. Ochrana poskytovaná
zákonem o azylu však neslouží jako alternativa legalizace pobytu cizince, který porušil
své povinnosti dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatele
[6] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou
opřel o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nesprávné právní posouzení
a nepřezkoumatelnost. Nejprve konstatoval, že pochází z Ukrajiny, země s vysoce nestabilní
bezpečnostní situací, v níž v současnosti probíhá s krátkými přestávkami otevřený ozbrojený
konflikt, který se nevyhýbá ani civilním obětem. Národnostní podtext ukrajinského konfliktu
se projevuje také násilím civilních obyvatel navzájem, především mezi Ukrajinci a Rusy, a to nejen
na východě či jihu země, ale na celém jejím území. K tomu stěžovatel již v řízení před krajským
soudem upřesnil, že jeho postavení je specifické, neboť sice je ukrajinským občanem, nicméně
narozeným na území dnešní Ruské federace a jeho mateřským jazykem je ruština. Je tudíž
obdobně jako jiné osoby ve stejném postavení považován za nepřítele (či dokonce zrádce),
a to v očích obou těchto majoritních znepřátelených skupin obyvatel, od nichž mu hrozí reálné
nebezpečí. Fakticky není místa, kam by v rámci země původu mohl této hrozbě uniknout.
Je civilistou, kterému hrozí návrat do země, jež se nachází v situaci mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu; po návratu může být akutně ohrožen na životě nebo tělesné
či duševní integritě ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, takže splňuje podmínky
pro poskytnutí doplňkové ochrany. Pociťuje také důvodný strach z pronásledování z důvodu
národnosti ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
[7] Rozsah ozbrojeného konfliktu, jeho dopady do celkové bezpečnostní situace v zemi,
jakož i intenzitu ohrožení civilních obyvatel ve stejném (specifickém) postavení, v jakém
je stěžovatel, nesprávně zhodnotil jak správní orgán, tak i krajský soud. Bezpečnostní situaci
v zemi původu nelze hodnotit separátně a soustředit se jen na některé její aspekty, ale naopak
je třeba zvažovat ji v celém kontextu na celém území. Je s podivem, že krajský soud prakticky
pouze zopakoval průběh správního řízení a následně se ztotožnil s úvahami žalovaného.
Za těchto okolností je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
[8] Krajský soud správně uvedl, že stěžovatel během jednání upozorňoval na možnost
prolomení zásady dle §75 odst. 1 s. ř. s., tj. povinnost soudu přihlédnout za určitých okolností
též ke skutečnostem, jež nastaly až po vydání správního rozhodnutí. Neučinil tak však s ohledem
na novou právní úpravu, jak si krajský soud nesprávně vyložil, ale na ustálenou judikaturu
správních soudů. Stěžovatel tedy nepoukazoval na přímou aplikovatelnost nové procedurální
směrnice, ale na judikatorní praxi představovanou například rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, nebo ze dne 14. 11. 2013,
č. j. 5 Azs 14/2012 – 30. Krajský soud by byl povinen odchýlit se od §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet
i k relevantním skutečnostem, které vyšly najevo až po vydání napadeného rozhodnutí, pokud
by v daném případě neshledal dostatečné záruky, že budou nové skutečnosti posouzeny v novém
správním řízení z hlediska respektování zásady non-refoulement. Krajský soud měl tedy učinit
kvalifikovaný závěr o přípustnosti nových námitek. Úvahu krajského soudu obsaženou na straně
5 napadeného rozsudku tak sice stěžovatel nerozporuje, konstatuje však, že ta nesouvisí s žalobní
námitkou, na niž měl krajský soud reagovat. Krajský soud se tudíž nezabýval tím, zda je ve světle
shora uvedené judikatury namístě prolomit zásadu vázanosti právním a skutkovým stavem v době
rozhodování správního orgánu, a pochybil, když uvedl, že se nebude zabývat tvrzeními
stěžovatele souvisejícími s tím, že je v Rusku narozeným, rusky mluvícím Ukrajincem, takže
mu hrozí reálné nebezpečí jak od Rusů, tak od Ukrajinců, v souvislosti s eskalací nepřátelství
mezi těmito dvěma skupinami obyvatel v posledních měsících. Krajský soud rezignoval
na zkoumání, zda stěžovatel mohl v době probíhajícího správního řízení tato tvrzení uvést,
případně zda nebezpečí jemu hrozící bylo tehdy natolik intenzivní, že by mohlo představovat
azylově relevantní důvod. I proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
[9] Pokud krajský soud pokládal za stěžejní důvod, pro který stěžovatel žádal o udělení
mezinárodní ochrany, obavu z odvedení do armády, byla jeho úvaha chybná. Stěžovatel tuto
informaci zmínil pouze k dokreslení situace. I v doplnění žaloby ze dne 14. 9. 2015 explicitně
uvedl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany existenci ozbrojeného konfliktu v zemi
původu a rizika v důsledku této situace aktuálně hrozící civilnímu obyvatelstvu.
[10] Stěžovatel upozornil taktéž na to, že se v překladu jeho výpovědi při jednání
před krajským soudem vyskytovaly chyby, a to nikoliv v počtu nevýznamném. Šlo o gramatické
chyby, výpadky slov či dílčí nepřesnosti. Na počátku patnácté minuty záznamu, kdy stěžovatel
mluvil o činnosti nacionalistů, tlumočnice v češtině hovořila o nacistech. Došlo tedy nejen
k nedokonalému přeložení konkrétní věty, ale ke zkreslení jejího původního významu. Drobná
procesní pochybení sice v azylových věcech v řízení před Nejvyšším správním soudem
neodůvodňují zrušení napadeného rozsudku, v tomto případě se však jednalo o vady v tlumočení,
čímž bylo dosaženo požadované intenzity závadnosti procesního postupu. Přijatelnost kasační
stížnosti spatřoval stěžovatel v rozsahu nesprávného právního posouzení věci a v částečné
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, tedy v zásadních pochybeních, které mohly
mít dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně argumentoval nepřijatelností
kasační stížnosti, která dle jeho názoru nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vyslovil také názor,
že se se všemi námitkami a skutečnostmi, které stěžovatel ve správním řízení uplatnil, plně
vypořádal a situací stěžovatele se náležitě zabýval. Konstatoval, že stěžovatel neunesl svou
důkazní pozici, jeho tvrzení o ohrožení v zemi původu neidentifikovanými osobami
je nedoložené. I stížní argumentaci zpochybňující hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině
a možnost poskytnutí právní ochrany ukrajinskými orgány pokládal žalovaný za nedoloženou.
Konstrukci stížních bodů měl žalovaný za pouhý obecný výčet ustanovení správního
řádu a zákona o azylu bez toho, aby bylo vysvětleno, jaké konkrétní důkazy
či podklady absentovaly. Napadené rozhodnutí rovněž nelze dle žalovaného pokládat
za nepřezkoumatelné. Žalovaný dále poukázal na judikatorní závěry týkající se možnosti udělit
mezinárodní ochranu podle §12 zákona o azylu, výkladu pojmu pronásledování i podmínek
pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný se domníval, že bylo doloženo, že stěžovatele nelze
subsumovat pod okruh osob, kterým hrozí vážné individuální ohrožení života nebo tělesné
integrity a že není představitelem rizikové skupiny. Svůj postup ve správním řízení i závěry
napadeného rozhodnutí měl za správné.
[12] Ve své replice stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem, že jeho kasační stížnost sleduje
pouze individuální zájmy. Stěžovatel se naopak domníval, že se nachází ve velmi specifické situaci
osob, které jsou z důvodu vnitrospolečenského stavu na Ukrajině vystaveny ohrožení ze strany
obou majoritních, navzájem nevraživých skupin obyvatel – Ukrajinců a Rusů. Specifičnost této
otázky si vyžaduje, aby se k ní Nejvyšší správní soud vyslovil. K nepřezkoumatelnosti stěžovatel
podotkl, že ta je dána i tehdy, pokud se soud dostatečně nevypořádá s dílčími námitkami
a poznámkami vznesenými při jednání.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, a shledal,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a podmínka povinného zastoupení ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost
je tedy přípustná.
[14] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, jestli kasační stížnost svým
významem převyšuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. Interpretací pojmu „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“ se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupném stejně jako ostatní
zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační
stížnost se dle výše uvedeného usnesení může jednat v následujících typových případech:
(1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně
vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[15] Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud v tom, že se dotýká
otázky, jež nebyla jeho judikaturou plně vyřešena. Konkrétně nebyla dosud zcela reflektována
nedávná judikatura Ústavního soudu modifikující částečně závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 10 Azs 194/2015 – 32 aplikovaného krajským soudem v této věci (viz odst. [3]).
Ústavní soud dovodil, že v určitých situacích může být dán důvod odchýlit se od §75 odst. 1
s. ř. s. a přihlédnout k ve správním řízení neuplatněným skutečnostem, které již v té době
objektivně existovaly a musely být žadateli o udělení mezinárodní ochrany známy (viz níže).
[16] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Podle §12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, pokud bude v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. K tomu, aby mohlo být posouzeno, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje
některou ze shora uvedených podmínek pro udělení azylu, je nutné, aby srozumitelně
a dostatečně určitě tvrdil skutečnosti, ve kterých existenci některé z těchto podmínek spatřuje.
V případě, že žadatel svou povinnost tvrzení nesplní, a to buď tak, že vůbec netvrdí žádné
skutečnosti, nebo že na základě jím uváděných neurčitých či rozporuplných tvrzení nelze zjistit,
jaké jsou skutečné důvody žádosti, nemůže být existence podmínek pro udělení azylu shledána
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 – 105).
Stěžovatel během správního řízení neuváděl nic, co by jakkoliv nasvědčovalo tomu,
že má odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Ve své žalobě i kasační stížnosti pak pouze obecně poznamenal, že pociťuje strach
z pronásledování z důvodu národnosti. Toto tvrzení však dále nekonkretizoval a nepřípadně
je smísil se svými argumenty týkajícími se udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu,
s nimiž obsahově nesouviselo. Jelikož stěžovatel neuvedl žádné, ve vztahu ke své osobě
dostatečně individualizované okolnosti svědčící o jeho odůvodněném strachu z pronásledování
z azylově relevantních důvodů, nebylo možné jeho námitku, že mu měl být azyl podle §12
písm. b) zákona o azylu udělen, shledat opodstatněnou.
[18] Převážná většina kasačních výtek stěžovatele odráží jeho přesvědčení, že mu měla
být udělena doplňková ochrana. Krajskému soudu zejména vytýká, že nepřihlédl k nově
uplatněným důvodům pro udělení mezinárodní ochrany. Úkolem Nejvyššího správního soudu
je především posoudit, zda krajský soud postupoval správně, když se s odkazem na §75 odst. 1
s. ř. s. a na rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 – 32, odmítl
zabývat těmi skutečnostmi, které nezazněly v průběhu správního řízení.
[19] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Nejvyšší správní soud se při své rozhodovací činnosti
v minulosti opakovaně zabýval otázkou možného odchýlení se od procesní normy obsažené
v tomto ustanovení, přičemž dospěl k závěru, že z ní existují výjimky. Takovou výjimkou
je zejména případ, kdy je závazné procesní pravidlo prolomeno jinou právní normou, jež požívá
aplikační přednost (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 – 131). Pokud účastník uvádí v řízení před soudem nové skutečnosti
či námitky, jež nebyly posouzeny správním orgánem, je na soudu, aby zhodnotil jejich
přípustnost. Krajský soud zvažoval v souvislosti se stěžovatelem vznesenými žalobními
námitkami možnost uplatnění přímého účinku čl. 46 odst. 3 nové procedurální směrnice,
zakotvujícího povinnost členských států zajistit úplné a ex nunc posouzení skutkové i právní
stránky v řízeních o opravných prostředcích ve věcech mezinárodní ochrany. Závěr krajského
soudu, že toto ustanovení nemohl na případ stěžovatele aplikovat s ohledem na přechodné
ustanovení čl. 52 odst. 1 nové procedurální směrnice, je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, v níž bylo shodně vyloženo, že přímý účinek čl. 46 odst. 3 je možno použít
pouze pro správní řízení zahájená po 20. 7. 2015 (viz již zmiňovaný rozsudek
č. j. 10 Azs 194/2015 – 32, rozsudek ze dne 15. 1. 2016, č. j. 5 Azs 20/2015 – 35, či usnesení
ze dne 24. 2. 2016, č. j. 2 Azs 274/2015 – 56). Ve věci stěžovatele tedy čl. 46 odst. 3 nové
procedurální směrnice aplikován nebyl, neboť stěžovatel svou žádost o udělení mezinárodní
ochrany podal před dnem 20. 7. 2015. Krajskému soudu nelze vytýkat, že časový test aplikace
čl. 46 odst. 3 nové procedurální směrnice provedl i přesto, že to stěžovatel nenavrhl,
neboť případná aplikační přednost této směrnice by nepodléhala dispoziční zásadě správního
soudnictví.
[20] Krajský soud poté, co konstatoval neuplatnitelnost přímého účinku čl. 46 odst. 3 nové
procedurální směrnice ve věci stěžovatele, odkázal na rozsudek č. j. 10 Azs 194/2015 – 32
a upozornil na to, že i v případě, kdyby byl čl. 46 odst. 3 této směrnice aplikovatelný, bylo
by možno zohledňovat pouze ty skutečnosti, které stěžovatel nemohl bez vlastního zavinění
uvést již ve správním řízení. Rozsudek č. j. 10 Azs 194/2015 – 32 je založen na předpokladu,
že žadatel o mezinárodní ochranu má primárně povinnost uvést v řízení před správním orgánem
všechny skutečnosti, které jsou mu známy a které mohou být relevantní z hlediska možného
udělení mezinárodní ochrany, a dát správnímu orgánu příležitost, aby o takto přednesených
důvodech jeho žádosti kvalifikovaně rozhodl. Z toho pak desátý senát Nejvyššího správního
soudu dovodil, že pokud žadatel neuvede ve správním řízení všechny relevantní skutečnosti,
ačkoliv je uvést mohl, neboť mu musely být při podání žádosti známy, musí nést riziko
zamítavého rozhodnutí. Ani povinnost určenou čl. 46 odst. 3 nové procedurální směrnice „nelze
chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu
v různých fázích řízení, včetně přezkumného soudního řízení“.
[21] Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, o nějž krajský soud částečně opřel
své úvahy, byl v době rozhodování krajského soudu předmětem ústavní stížnosti, o které Ústavní
soud rozhodl nálezem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, dostupném
z http://nalus.usoud.cz, jímž náhled na problematiku řešenou desátým senátem posunul
(stalo se tak den po vydání napadeného rozsudku). Z tohoto nálezu plyne nezbytnost odklonit
se za určitých okolností od pravidla dle §75 odst. 1 s. ř. s., a to konkrétně tehdy, pokud žadatel
o udělení mezinárodní ochrany nesdělí z ospravedlnitelných důvodů všechny relevantní
skutečnosti pro udělení mezinárodní ochrany ve správním řízení, ačkoliv již v té době objektivně
existovaly a musely být žadateli známy, a pokud by současně jejich nezohledněním mohlo dojít
k porušení čl. 43 Listiny základních práv a svobod, resp. principu non-refoulement. Mezi takové
ospravedlnitelné důvody Ústavní soud zařadil například: „dotazování při osobním pohovoru se této
skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit
relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit
úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí
či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou“.
Právní závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 194/2015 – 32
je tak napříště třeba aplikovat ve světle výše citovaného nálezu Ústavního soudu.
[22] Ve věci stěžovatele nicméně nebyl dán důvod pro odchýlení se od §75 odst. 1 s. ř. s.,
neboť tvrzení opodstatňující podle stěžovatele udělení doplňkové ochrany, které poprvé uplatnil
až v soudním řízení, nebyla konkretizována a podložena tak, aby na ně mohlo být nahlíženo jako
na relevantní z hlediska posouzení nároku na poskytnutí ochrany, jejichž nezohlednění by mělo
za následek porušení principu non-refoulement, jak bude rozebráno níže. Napadený rozsudek by sice
působil přesvědčivějším dojmem, kdyby krajský soud připojil alespoň stručnou úvahu, proč
žalobní námitku opřenou o existenci nevraživosti mezi Ukrajinci a Rusy a z toho pramenící obavy
z vážné újmy nepokládal za relevantní, avšak to, že tak neučinil, nebylo v daném případě
pochybením majícím dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[23] Stěžovatel tvrdil, že mu měla být udělena doplňková ochrana podle §14a odst. 1 a 2
písm. c) zákona o azylu, tj. pro existenci důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do země
původu, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající ve vážném ohrožení života civilisty nebo
jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
V tomto kontextu Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb., a na v něm citovaný rozsudek Soudního
dvora Evropské unie ze dne 17. 2. 2009, věc C-465/07, Meki Elgafaji a Noor Elgafaji proti
Staatssecretaris van Justitie. Podle těchto rozhodnutí, s výjimkou tzv. totálního konfliktu, tedy
ozbrojeného konfliktu takové intenzity, při němž hrozí vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm.
c) zákona o azylu v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého
regionu, neboť pouhá přítomnost na území takové země nebo regionu jej vystavuje reálnému
nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity, musí žadatel přicházející z místa méně intenzivního
ozbrojeného konfliktu prokázat dostatečnou míru individualizace, a to zejména tím, že prokáže,
že jsou u něj dány faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem
svévolného násilí spojeného s ozbrojeným konfliktem bude právě on (srov. také usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 5 Azs 9/2011 – 85). Nejvyšší správní soud
přitom v nedávné minulosti opakovaně vyslovil, že situaci na Ukrajině nelze ani dříve
ani v současnosti klasifikovat jako „totální konflikt“ ve smyslu shora uvedeného. Jedná se toliko
o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených
oblastech výrazně kolísá (např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, nebo ze dne 21. 4. 2016, č. j. 4 Azs 52/2016 – 33). Bylo tedy
na stěžovateli, aby prokázal, že jsou u něj dány dostatečně silné důvody pro udělení doplňkové
ochrany. Jeho tvrzení, že je rusky hovořícím Ukrajincem narozeným na území dnešní Ruské
federace, a jeho obecná argumentace obavou z ohrožení svého života z důvodu střetů mezi
civilním obyvatelstvem - Rusy a Ukrajinci navzájem - však potřebnou mírou individualizace
neoplývalo. Stěžovatel netvrdil, že by byl zmiňovanými incidenty sám zasažen ani nikterak
nedoložil, že by v Mykolajivské oblasti, kde pobýval před svou cestou do České republiky,
k takovým život a zdraví ohrožujícím střetům v posledních měsících docházelo, jak uváděl
v kasační stížnosti.
[24] Pokud jde o událost z Oděsy (ležící v oblasti sousedící s Mykolajivskou) ze dne 2. 5. 2014,
kterou stěžovatel zmiňoval pro ilustraci napětí mezi Ukrajinci a Rusy, je Nejvyššímu správnímu
soudu z jeho rozhodovací činnosti známo, že tento typ incidentu byl v Oděse ojedinělý
a zaměřený toliko na nejviditelnější a otevřeně působící patriotistické organizace (viz shora
zmiňované usnesení č. j. 4 Azs 52/2016 – 33, a ve spise sp. zn. 4 Azs 52/2016 založené vyjádření
Ministerstva vnitra č. j. 117822-2/2015-LPTP). Stěžovatelova tvrzení tak pro svou nedostatečnou
konkrétnost nemohla vést k tomu, aby se jimi krajský soud blíže zabýval, potažmo aby na jejich
základě dospěl k tomu, že je třeba napadené rozhodnutí zrušit. Věrohodnosti stěžovatelových
tvrzení o existenci důvodných obav z nebezpečí vážné újmy nepřispíval ani zjevně účelový
charakter jeho argumentace pramenící ze skutečnosti, že stěžovatel požádal o udělení
mezinárodní ochrany v návaznosti na to, že nebyla prodloužena platnost jeho povolení
k pobytu na území České republiky. Totéž platí i o jeho sdělení uvedeném během správního
řízení, že by se na Ukrajinu nechtěl vrátit, ani kdyby tam válka nebyla.
[25] Závěr vyslovený ve stěžovatelem zmiňovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, a ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 14/2012 – 30,
na právě řešený případ rovněž nedopadá. Nejvyšší správní soud v těchto rozhodnutích judikoval,
že i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech mezinárodní ochrany správní
soudy primárně vycházejí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. jsou povinny prolomit a přihlížet ke skutečnostem
relevantním z hlediska mezinárodní ochrany (ovšem ve prospěch žadatele), které vyšly najevo
až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, pouze tehdy, pokud by v konkrétním případě
neshledaly dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém
správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska respektování zásady
non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního
přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země
původu. Za prvé, stěžovatel neuvedl, že jím tvrzené napětí mezi Ukrajinci a Rusy vzniklé
v důsledku konfliktu na Ukrajině je skutečností, jež vyšla najevo až po vydání napadeného
rozhodnutí. Pokud stěžovatel argumentoval incidentem v Oděse z května 2014, naznačil
tím naopak, že se zde jistá tenze objevovala ještě před tím, než svou žádost o udělení
mezinárodní ochrany vůbec podal. Za druhé, stěžovatel svou nekonkrétní a nepodloženou
argumentací nezaložil pochybnosti o tom, že by v případě nezohlednění jím uváděných
skutečností mohlo dojít k porušení principu non-refoulement (k tomu viz předchozí dva odstavce
tohoto rozsudku). Za těchto okolností postrádá smyslu zabývat se tím, zda by stěžovatelem
tvrzené skutečnosti mohly být posouzeny v novém správním řízení.
[26] Pokud krajský soud pokládal za jeden z důvodů, pro které stěžovatel žádal o udělení
mezinárodní ochrany, potenciální službu v ozbrojených silách, neshledal Nejvyšší správní soud
na tom ničeho chybného. Stěžovatel při podávání žádosti dne 13. 1. 2015 sdělil, že o udělení
mezinárodní ochrany žádá z důvodu války na Ukrajině a mobilizace, a domníval se, že pokud
se vrátí do země svého původu, bude se toho všeho muset účastnit. Současně vypověděl,
že má na Ukrajině příbuzné a nechce proti nim bojovat. Stěžovateli tak nelze přisvědčit
v tom, že možnost odvedení do armády zmínil pouze pro dokreslení situace, neboť se zcela
zjevně jednalo o důvod, o který svou žádost opřel. Riziky hrozícími civilnímu obyvatelstvu,
zejména rusky mluvícím Ukrajincům, v důsledku války argumentoval až ve své žalobě.
[27] K namítaným vadám při překladu stěžovatelovy výpovědi během jednání před krajským
soudem Nejvyšší správní soud poznamenává, že ty by obecně vzato mohly být důvodem
pro zrušení napadeného rozsudku, pokud by byly způsobilé ovlivnit rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel však upozorňoval převážně na existenci drobných gramatických chyb a nedokonalostí.
Jedinou tvrzenou chybou s vlivem na obsah výpovědi byla záměna nacionalistů za nacisty. Jakkoli
se po obsahové stránce jedná o diametrálně odlišné pojmy, krajský soud na této části výpovědi
nezaložil své stěžejní úvahy, a proto Nejvyšší správní soud nepovažuje dané pochybení
při tlumočení za natolik závažné, že by ovlivnilo meritum věci.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zam ítl. O náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšný žalovaný vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu Nejvyššího
správního soudu neplyne, že by mu nějaké náklady nad rámec jeho běžné činnosti vznikly, proto
mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
[29] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 3. 8. 2015, č. j. 56 Azs 6/2015 – 29,
ustanoven k ochraně jeho práv zástupcem Mgr. David Zahumenský, advokát. Podle §35 odst. 8
s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce stát. Podle §7 a §9
odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží
ustanovenému zástupci odměna za dva úkony právní služby [písemné podání ve věci samé,
zde konkrétně podání kasační stížnosti a repliky, podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
každý ve výši 3100 Kč a náhrada hotových výdajů za jeden úkon 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). V souhrnu tak odměna ustanoveného zástupce činí 6800 Kč (tj. dvakrát
3400 Kč). Protože ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho
odměna o částku 1428 Kč, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celková výše odměny tak byla určena částkou
8228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu