ECLI:CZ:US:2021:2.US.714.21.1
sp. zn. II. ÚS 714/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky ALTIN JM GROUP s.r.o., se sídlem Pionýrů 839, Místek, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Koliště 55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 Af 29/2018-129 ze dne 17. prosince 2020, spojené s návrhem na zrušení §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vydané v řízení ve správním soudnictví, jehož předmětem se stal přezkum rozhodnutí správce daně o neuznání nároku stěžovatelky na odpočet DPH. Krajský soud dle obsahu stížnosti stěžovatelky zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně s podáním stížnosti stěžovatelka spojila dle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.") podle kterého je kasační stížnost mj. nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
2. Ve věci rozhodl Krajský soud v Ostravě již podruhé. Nejprve krajský soud žalobě vyhověl rozsudkem č. j. 25 Af 29/2018-103 ze dne 14. 5. 2019 a napadená správní rozhodnutí zrušil (pozn. - všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z www.nssoud.cz, Ústavní soud na ně proto jen ve stručnosti odkazuje). Ke kasační stížnosti žalovaného však Nejvyšší správní soud posléze rozsudkem č. j. 5 Afs 191/2019-32 ze dne 18. 5. 2020 zrušil prvostupňový rozsudek s tím, že krajský soud chybně posoudil otázku přechodu důkazního břemene. Posléze rozhodl Krajský soud opětovně nyní napadeným rozsudkem, který stěžovatelka jako jediný dle obsahu své stížnosti napadá, přičemž žalobě v části vyhověl (v intencích kasačního rozsudku), částečně ji zamítl.
3. Stěžovatelka namítá, že postupem krajského soudu, resp. postupem dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. došlo k odepření jejího práva na další instanci. Opakované podání kasační stížnosti je nepřípustné a stěžovatelka tak nese nepříznivé následky v podobě odepření přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu, plynoucí ze skutečnosti, že jiný účastník již dříve brojil kasační stížností proti předcházejícímu rozsudku. Stěžovatelka namítá, že je jí známa stávající judikatura správních soudů, která z napadeného ustanovení stanovila výjimky, avšak to nic nemění na nejasnosti úpravy.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
6. V projednávaném případě brojí stěžovatelka proti druhému rozhodnutí krajského soudu vydaného poté, co se tento soud řídil závazným právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o mimořádném opravném prostředku, který podal žalovaný. Toto druhé napadené rozhodnutí je nyní pro stěžovatelku (v části) nepříznivé.
7. V obecné rovině lze stěžovatelce přisvědčit, že kasační stížnost není v zásadě přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a) věta před středníkem s. ř. s.]. Základním smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud nemusel opakovaně zabývat věcí, u které již jednou vyslovil svůj právní názor závazný pro nižší soud a nižší soud se tímto právním názorem řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Judikatura Nejvyššího správního soudu, jak správně poukazuje stěžovatelka, dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky s ohledem na dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
8. V nyní projednávaném případě se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud předčasně. V rovině podústavního práva k tomu Ústavní soud konstatuje, že dle výše citovaného usnesení rozšířeného senátu posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech případu. Například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020, čj. 3 As 38/2019 - 36, přitom tento soud k povaze nepřípustnosti kasační stížnosti konstatoval: "Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i další výjimky, například pro situaci, pokud první kasační stížnost podával žalovaný, zatímco nové rozhodnutí krajského soudu napadá žalobce (respektive žalobci)." Kasační stížnost v citovaném rozsudku považoval za přípustnou a meritorně ji projednal. O totožnou situaci se jedná i v nyní projednávaném případě stěžovatelky, která kasační stížností proti napadenému rozsudku brojit mohla, a její ústavní stížnosti je tak předčasná.
9. V rovině práva ústavního se přípustností ústavní stížnosti v situaci, kdy stěžovatel neuplatní opakovanou kasační stížnost, zabýval tento soud již v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019, který zde mj. vyslovil požadavek řádného poučení krajským soudem o důsledcích opakované kasační stížnosti a aby v ústavní stížnosti byla uplatněna alespoň jedna námitka, kterou nebylo možno dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. opětovně uplatnit.
10. Ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu tak nelze než konstatovat, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá toliko neústavnost spočívající v "procesní vadě", resp. právě v poučení o důsledcích §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., které je stran judikatury Ústavního soudu naopak na místě. Dále stěžovatelka namítá odepření instance, ke které nyní napadeným rozsudkem (resp. poučením dosud nedošlo). Především však stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že se v nyní napadeném rozsudku krajský soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ke kasační stížnosti žalovaného, avšak, jak výslovně uvádí, krajský soud se už nezabýval dalšími žalobními důvody, resp. hmotněprávním meritem věci, a dokonce dle stěžovatelky opomenul vypořádat všechny uplatněné žalobní námitky (tj. nevyčerpal předmět řízení). Sama stěžovatelka tak (aniž by své věcné námitky před Ústavním soudem podrobněji konkretizovala) předjímá, že v části vypořádání dosud neměl Nejvyšší správní soud příležitost se věcí zabývat, poukazuje přitom (toliko v obecné rovině) na argumentaci, která by byla v mimořádném opravném prostředku přípustná.
11. V intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 926/19, je tak její nyní podaná ústavní stížnosti nepřípustná pro předčasnost, resp. nevyčerpání opravných prostředků. Nadto je Ústavnímu soudu z veřejně dostupných informací známo, že ve věci podal stricto sensu opakovanou kasační stížnosti žalovaný (tj. jakožto účastník, který tento opravný prostředek podruhé uplatnil), vedenou pod sp. zn. 5 Afs 18/2021 a stěžovatelce byla dokonce jeho stížnost přeposlána k vyjádření. Je zjevné, že řízení před správními soudy dosud nebylo skončeno.
12. Z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí krajského soudu nelze považovat za pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod osob. Jde o rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 698/12 nebo III. ÚS 1529/17). Návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení podaný dle §74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba odmítnout i návrh s ní spojený.
13. Nyní podaná ústavní stížnost je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrhy s ní spojené, pro jejich akcesorický charakter.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj