ECLI:CZ:US:2021:2.US.727.21.1
sp. zn. II. ÚS 727/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Lucií Zapletalovou, advokátkou se sídlem Údolní 8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 6 To 72/2020-798, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2020, č. j. 52 T 6/2020-752, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Domáhá se jejich zrušení s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu přiložených rozhodnutí i z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil následující. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl J. M. uznán vinným přečinem zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 17 T 78/2018, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 40 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců. Stěžovatelka, na základě jejíhož trestního oznámení se trestní řízení rozběhlo, byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl odvolání státního zástupce a obžalovaného jako nedůvodné (výrok I.). Odvolání stěžovatelky zamítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou (výrok II.).
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popisuje průběh trestního řízení, v němž uplatnila nárok na náhradu vzniklé škody v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a proto očekávala, že o jejím nároku soud řádně rozhodne. Obžalovaný zmenšoval její majetek vyvedením aktiv, ukončil obchodní vztahy s veškerými dodavateli a vypověděl nájemní smlouvy. Z obchodní společnosti fakticky zbyla jen schránka s finanční částkou na účtu. Obžalovaný založil obchodní společnost B, kam veškerá aktiva převedl a zahájil podnikatelskou činnost ve stejném oboru.
5. Stěžovatelka vznáší výhrady proti postupu soudu při dokazování. Nesouhlasí s tím, že je osobou neoprávněnou podat odvolání do výroku o vině. Tvrdí, že v důsledku jednání soudu bylo dotčeno její vlastnické právo.
6. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Proto je na postup orgánů činných v trestním řízení (soudů) povolán reagovat pouze tehdy, vyvolává-li aplikace trestně procesních předpisů u stěžovatele reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ne každý postup obecného soudu totiž zasahuje do ústavně zaručených základních práv nebo svobod - proto se Ústavní soud zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena ústavní práva stěžovatelky.
7. V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelku je možno považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] pouze ve vztahu k výrokům o náhradě škody a nikoliv ve vztahu k výrokům o vině a trestu. V řízení o ústavní stížnosti totiž platí, že tento návrh je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, kdy aktivně legitimovaným subjektem může být uvedená osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody; zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Stěžovatelka v předmětném řízení vystupovala v postavení poškozené. Podle jednotlivých ustanovení trestního řádu má poškozený právo činit celou řadu procesních úkonů (podávat návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení atd.) a mezi ně patří též právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody, která mu byla trestným činem způsobena. Ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 písm. d) tr. ř. však může poškozený napadnout odvoláním rozsudek pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, nikoliv v jeho dalších částech, což lze mutatis mutandis vztáhnout i na aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3040/09 ze dne 25. 1. 2010).
8. Ústavní soud již dříve dovodil (například sp. zn. II. ÚS 361/96), že charakteristickým znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Taková pravidla obsahuje právě trestní řád, a dále platí, že jednání osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Primárním účelem trestního řízení tedy je rozhodnout o vině a potrestat pachatele trestného činu, teprve poté mohou nastoupit další účely. Vzhledem k tomu považoval soud prvního stupně za efektivnější a svědčící právům účastníků řízení odkázat stěžovatelku s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž bude moci uplatnit všechny své nároky.
9. Ústavní soud nesdílí však přesvědčení stěžovatelky, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nebyla připravena o možnost domáhat se svých majetkových nároků a uplatnit je v pokračujícím řízení před civilními soudy. Vrchní soud v Olomouci přesvědčivě vyložil procesní úpravu i důvody, pro něž se námitkami stěžovatelky směřujícími mimo výrok o nároku na náhradu škody nemůže zabývat.
10. Výrok o nároku na náhradu škody a o zamítnutí odvolání proti němu vydaly soudy v souladu s procesními předpisy, nepřekročily své zákonem stanovené oprávnění, jejich odůvodnění jsou srozumitelná a naplňují požadavky spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny. Proto je ústavní stížnost v části směřující proti zrušení výroku o náhradě škody a o zamítnutí odvolání, neboť stěžovatelka není osobou oprávněnou jej podat (výrok II.), zjevně neopodstatněná.
11. Trestní řád upravuje podrobně postavení a práva všech subjektů trestního řízení, včetně poškozeného, jehož práva jsou vztažena především k reparaci vzniklé škody, a tomu jsou přizpůsobeny i příslušné procesní nástroje. Jakkoliv je patrné, že stěžovatelka má výhradu i proti procesnímu postupu v důkazním řízení vztahujícímu se k výroku o vině obžalovaného, její práva v trestním řízení se vztahují výhradně k (ne)přiznání škody (její výši). Proto není možné se zabývat údajnými vadami důkazního řízení, protože nejde o potenciální zásah do práv stěžovatelky, ale jiné osoby. Ohledně výroku soudu prvního stupně, který shledal obžalovaného vinným a uložil mu trest, stejně tak proti výroku odvolacího soudu, jímž odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce a obžalovaného (výrok I.) stěžovatelka není osobou oprávněnou podat ústavní stížnost.
12. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu