ECLI:CZ:US:2021:2.US.765.21.1
sp. zn. II. ÚS 765/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky T. S., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem Praha 2, Ječná 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 19/2021-269 ze dne 21. 1. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí ve věci předběžného opatření o péči o dítě s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá zásah do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením č. j. 18 Co 19/2021-269 ze dne 21. 1. 2021 Městský soud v Praze změnil usnesení Obvodního soudu v Praze 9 č. j. 66 Nc 2518/2020-140 ze dne 14. 9. 2020, jímž soud prvního stupně zamítl návrh otce na nařízení předběžného opatření, a nařídil předběžným opatřením stěžovatelce (matce), aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení předběžného opatření navrátila nezletilého do jeho obvyklého bydliště, jehož adresa byla výslovně specifikována (dále jen "určená adresa"), a pokud to není možné, aby jej navrátila do bydliště, které bude umístěno v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost zdržet se dalšího přemístěni nezletilého, s výjimkou návratu do posledního obvyklého bydliště nezletilého, a to až do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Městský soud v Praze v napadeném usnesení vysvětlil, že stěžovatelka, ač si byla vědoma nesouhlasu otce, změnila obvyklé bydliště nezletilého jednostranně a proti vůli otce a na nové adrese hodlá setrvat. V daném případě se přitom, s ohledem na podstatnou vzdálenost aktuálního pobytu matky a nezletilého ve vztahu k bydlišti otce, nejedná o nepodstatnou změnu bydliště nezletilého, neboť vzdálenost 150 km obou bydlišť podstatně komplikuje právo otce na osobní styk s nezletilým. V neposlední řadě je nutno vzít i v úvahu, že v důsledku jednání stěžovatelky nezletilý (ve věku necelých 3 let) fakticky tráví značnou část určeného styku s otcem v dopravních prostředcích. Mezi rodiči není sporu, že otec do doby změny obvyklého bydliště nezletilého stěžovatelce přispíval na nájem bytu (obvyklého bydliště nezletilého) částkou 20.000 Kč, a otec deklaruje, že je připraven hradit tento nájem i nadále. Byť odvolací soud nezpochybnil prospěšnost nových podnětů pro nezletilého v D. v místě bydlení rodičů stěžovatelky, nad těmito podněty převažuje (z hlediska nejlepšího zájmu nezletilého) možnost bezproblémových kontaktů s jeho otcem, které stěžovatelka svým jednáním podstatně ztížila. Odvolací soud shledal, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, neboť v řízení bylo prokázáno protiprávní jednání matky, která v rozporu s vůlí druhého rodiče podstatným způsobem změnila obvyklý pobyt nezletilého, což je v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Odvolací soud, po zvážení výše uvedených okolností i zohlednění jistoty složené otcem, stěžovatelce uložil výše uvedenou povinnost. Z obsahu spisu prozatím nelze mít za osvědčenou nemožnost opětovně najmout byt na určené adrese, proto byla stěžovatelce uložena povinnost návratu do (původního) obvyklého bydliště nezletilého, a teprve v případě, že by tato možnost objektivně nebyla možná (nájemní byt by byl obsazen), bude na stěžovatelce, aby si pronajala jiný byt v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9 tak, jak navrhoval otec.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud posoudil stejnou situaci odlišně bez dostatečného odůvodnění, což je podle stěžovatelky libovůle odporující základnímu principu, kterým je předvídatelnost rozhodování, mající v konečném důsledku dopady i na princip rovnosti účastníků soudního řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že obvyklé bydliště nezletilého nikdy nebylo určeno ani dohodou rodičů, ani soudem. Stěžovatelka dále namítá, že obsah předběžného opatření je totožný s rozhodnutím ve věci samé, čímž předjímá výsledek ve věci. Podle stěžovatelky lze rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí předběžného opatření potvrdit jako věcně správné nebo zrušit jako vadné, změna rozhodnutí není podle ní zásadně možná. Stěžovatelka odkazuje na koncept nejlepšího zájmu dítěte, jemuž odpovídá situace bezpečného a přátelského prostředí a milující rodiny, nikoli přestěhování do neznámého bytu a prostředí. Respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi právem nezletilého, spadajícím pod ochranu soukromí, právo rozvíjet mezilidské vztahy se svojí rodinou a kamarády.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
6. Ústavní soud se ve své judikatuře zabývá opakovaně i přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Ústavní soud tedy nevychází z toho, že by zde byl rozpor mezi zájmem rodiče trávit svůj čas s dítětem a zájmem dítěte trávit čas se svým rodičem. Listina v citovaném ustanovení považuje za jedno ze základních práv dítěte být se svým rodičem, tomu pak ve vztahu mezi nezletilým a jeho otcem napadené předběžné opatření napomáhá.
7. Ústavní soud pak ve vztahu k předběžným opatřením též poukazuje na to, že mu nepřísluší posuzovat skutkové okolnosti konkrétního případu, přičemž v posuzovaném případě shledal, že napadené rozhodnutí městského soudu mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není ani svévolné. Je tak možno konstatovat, že ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které městský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností. Ani námitka nemožnosti městského soudu změnit rozhodnutí soudu prvního stupně nemá bez dalšího ústavní rozměr. Stěžovatelčiny námitky tak nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
8. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu shledal, že napadeným rozhodnutím obecných soudů není co vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu