ECLI:CZ:US:2021:2.US.783.21.1
sp. zn. II. ÚS 783/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Jelínka, zastoupeného Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 113/7, Olomouc, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 1. 2020 č. j. 18 C 145/2015-394, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020 č. j. 51 Co 136, 146/2020-447 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 25 Cdo 3296/2020-484, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel se domáhal po žalovaném O. Somrovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky v celkové výši 222 704 Kč z titulu náhrady škody způsobené v důsledku dopravní nehody. Stěžovatel tvrdil, že viníkem nehody byl právě žalovaný, přičemž vycházel zejména z příkazu o uložení pokuty Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 9. 2013 č. j. MHMP 1083704/2013/Ant, sp. zn. S-MHMP 439862/2013/Ant, resp. rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 2. 2014 č. j. MHMP 265265/2014/Ant, sp. zn. S-MHMP 439862/2013/Ant. V pořadí druhé rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy však nenabylo právní moci (z důvodu uplynutí jednoroční lhůty pro vyřízení přestupku bylo řízení zastaveno).
3. Ve věci bylo nejprve rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 5. 2016 č. j. 18 C 145/2015-66, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2016 č. j. 51 Co 320/2016-94 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2017 č. j. 25 Cdo 564/2017-117 zrušil usnesení odvolacího soudu co do částky 106 480 Kč a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; ve zbytku dovolání odmítl. Na to Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. 51 Co 320/2016-197 opětovně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že mj. ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení.
4. Obvodní soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatele na zaplacení částky ve výši 142 704 Kč s příslušenstvím (pozn.: částka se skládá ze spoluúčasti vyčíslené na 36 224 Kč a půjčovného za náhradní vozidlo ve výši 106 480 Kč) zamítl (výrok I.). Dále soud zastavil řízení co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím, jakož i co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 23 760 Kč (výrok III.). Soud rovněž rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného Slavia pojišťovně a. s. částku 109 125,60 Kč (výrok IV.). Obvodní soud v řízení přistoupil na návrh všech účastníků k doplnění dokazování za účelem objasnění nehodového děje a ustanovil znalce z oboru dopravy ke znaleckému stanovení průběhu a příčiny předmětné dopravní nehody. Podle soudu ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že "vozidlo stěžovatele jedoucí po hlavní silnici v důsledku úhybného manévru vlevo narazilo do vozidla žalovaného stojícího po najetí z vedlejší ulice v křižovatce tak, že poskytovalo dostatek místa k bezpečnému průjezdu vozidla žalobce". K tomu soud dodal, že závěry učiněné správním orgánem v řízení vedeném proti žalovanému jako obviněnému ze spáchání správního přestupku nejsou závazné, neboť rozhodnutí o správním deliktu nenabylo právní moci. Soud nadto vyslovil vážné pochybnosti o správnosti rozhodnutí správního orgánu, kterým byl žalovaný nepravomocně shledán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 8 zákona č. 361/2000 Sb. Správní orgán dospěl k diametrálně odlišnému vyhodnocení stavu vozidla žalovaného před střetem než soud, když, bez znaleckého posouzení, z pouhé fotodokumentace, situačního plánku a výslechů svědků a řidičů vozidel dospěl k závěru, že vozidlo žalovaného bylo těsně před střetem v pohybu, čímž žalovaný porušil povinnost dát přednost v jízdě vozidlu přijíždějícímu po hlavní komunikaci. Správní orgán se vůbec nezabýval tím, zda vozidlo žalovaného před vjetím do křižovatky dalo přednost v jízdě, nezabýval se rychlostí, kterou vozidlo žalobce po hlavní komunikaci přijíždělo, nezkoumal, zda byl vozidlu žalobce ponechán dostatek prostoru pro bezpečné projetí, a nezabýval se tedy všemi příčinami dopravní nehody.
5. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního soudu v rozsahu výroků I. a III. Ve výroku IV. o nákladech řízení změnil tak, že výše nákladů činí 126 614,40 Kč (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný respektoval všechny své povinnosti plynoucí z předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, nedopustil se vytýkaného pochybení a zprostil se tedy odpovědnosti za škodu. Pouhá polemika stěžovatele se závěry znaleckého zkoumání podle soudu nemůže vést ke změně či zrušení rozsudku. Nadto dodal, že pro posouzení nároku stěžovatele není podstatné, zda měl subjektivní pocit, že srážce vozidel zabrání vyhnutím se vlevo, podstatný je závěr, že žalovaný žádnou svou právní povinnost neporušil a tím prokázal, že dopravní nehodu nezavinil.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti, když stěžovatel v dovolání napadal primárně skutková zjištění soudů nižších instancí a závěry znaleckého posudku. Nadto zdůraznil, že k otázce vázanosti ve vztahu k nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu se již soud vyjádřil tak, že nebylo-li vydáno ve správním řízení pravomocné rozhodnutí, jímž byl účastník dopravní nehody uznán vinným z přestupku, neuplatní se vázanost rozhodnutím správního orgánu a soud v občanskoprávním řízení je oprávněn učinit vlastní závěr o viníkovi dopravní nehody, respektive o osobě povinné k náhradě škody způsobené v důsledku dopravní nehody (§135 občanského soudního řádu).
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se skutkovými zjištěními obecných soudů, jakož i s obsahem znaleckého posudku. Poukazuje na hodnocení jednotlivých výpovědí s tím, že bylo nedůvodně upřednostňováno tvrzení žalovaného. V ústavní stížnosti rozsáhle rekapituluje jak jednotlivá rozhodnutí obecných soudů, tak i nehodový děj, včetně vlastního pohledu na jeho průběh a míru zavinění. Stěžovatel podle svých tvrzení důvodně očekával, že soudy rozhodnou v souladu s ustálenou judikaturou a bude konstatován viník dopravní nehody a následně uplatní svůj nárok na náhradu škody, kterou soudům řádně vyčíslil. Nesouhlasí rovněž s tím, že obecné soudy v rámci svého rozhodování nevycházely z rozhodnutí správního orgánu, byť nepravomocného.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním občanského soudního (popř. ani správního) řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném příslušným právním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
10. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v posuzovaném případě svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, přičemž z jejich rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k příslušným závěrům (včetně znaleckého posudku). Stěžovatel se naopak snaží opakovaně soudům předkládat vlastní náhled na skutkový děj, který však byl znaleckým zkoumáním vyvrácen. Není možné se stěžovatelem souhlasit ani v tom směru, že by obecné soudy opomenuly provést navrhované důkazy, případně jejich provedení neodůvodnily. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu, kterému výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání; ani v jeho postupu nebyly shledány prvky svévole či libovůle. Ústavní soud nadto zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Obdobně není možné vytýkat obecným soudům, že se neřídily nepravomocným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy o spáchaném přestupku. Zcela nad rámec uvedeného Ústavní soud zmiňuje, že i v odborné literatuře je zmiňována pochybnost stran právní úpravy §135 občanského soudního řádu v tom směru, že je poukazováno na daleko nižší úroveň správnosti skutkových zjištění v řízení o přestupcích než v řízení soudním (srov. závěr odůvodnění rozsudku obvodního soudu - viz bod 4 výše).
11. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu