ECLI:CZ:US:2021:2.US.862.21.1
sp. zn. II. ÚS 862/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdenka Bártíka, zastoupeného Mgr. Radkem Hiřmanem, advokátem se sídlem Kaprova 14, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2021, č. j. 18 Co 8/2021-223 a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 27. listopadu 2020, č. j. 8 C 295/2019-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen výrok o nákladech řízení Okresního soudu Plzeň-jih, který rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu a žalovanému stěžovateli uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 182 Kč. Stěžovatel se domnívá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
2. Předmětem řízení byla žaloba společenství vlastníků (žalobce) na uhrazení částky 35 792 Kč stěžovatelem, který nehradil poplatky za služby spojené se správou domu, ačkoliv se k tomu zavázal, čímž mu vznikl dluh na nezálohovaných platbách za měsíce červen - listopad 2019. Prvoinstanční soud zastavil řízení o zaplacení částky 35 792 Kč s příslušenstvím pro zpětvzetí podle ustanovení §96 odst. 2 věty prvé o. s. ř. (výrok I.). Žalovanému stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta částku 18 182 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.). Dále rozhodl, že žalobci bude po právní moci tohoto usnesení vrácena částka za soudní poplatek ve výši 790 Kč (výrok III.). Klíčový výrok o nákladech řízení byl odůvodněn podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť ke zpětvzetí důvodně podané žaloby došlo pro chování žalovaného stěžovatele. Stěžovatel jednotlivé platby hradil tak, že je tzv. drobil na menší částky, a poté, když mu žalobce chtěl částku vrátit poštovní poukázkou, nepřevzal si ji. Žalovanému stěžovateli tedy bylo uloženo zaplatit žalobci k rukám advokáta odměnu, která byla stanovena soudem podle advokátního tarifu.
3. Proti tomuto usnesení podal žalovaný včas odvolání, které směřovalo pouze do výroku II. o náhradě nákladů řízení s argumentací, že jím učiněné platby ve prospěch žalobce nemohou být považovány za uspokojení žalovaného nároku, když žalovaný stěžovatele neměl žádnou vůli nárok uspokojit. Napadeným usnesením však krajský soud argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a výrok o nákladech řízení potvrdil.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení a námitky uplatněné v odvolacím řízení, resp. že o započtení pohledávek neměl stěžovatel zájem, proto zpětvzetí žaloby "zavinil" toliko sám žalobce tím, že pohledávky započetl. Stran ústavněprávní argumentace stěžovatel nadnesl, že odvolací soud se s argumenty přednesenými v odvolání v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nijak nevypořádal.
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesení krajského soudu, proti němuž není přípustné dovolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V první řadě je nutno konstatovat, že ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve výši částky, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Podle nálezu tohoto soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění v nálezu uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Tak to vyžaduje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kdy se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí. Stěžovatel ve své stížnosti nevylíčil, o který z typů přípustnosti bagatelní věci k projednání se v nyní projednávaném případě jedná, a ani Ústavní soud takové důvody neshledal.
8. K námitce stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění nákladových výroků Ústavní soud toliko konstatuje, že v obecné rovině jsou nároky na odůvodnění nákladových výroků oproti věcnému odůvodnění značně sníženy, neboť z relevantních právních předpisů zcela konkrétně vyplývá postup, dle něhož soud při výpočtu nákladů řízení vychází. Nadto rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura připouští Ústavní soud [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Jestliže stěžovatel nenabídl soudu obsahově složitou argumentaci, případně argumentoval mimoběžně, pouhá námitka stručné odpovědi (vypořádání námitky soudem) sama o sobě nesvědčí porušení práva na spravedlivý proces. Rozsah odůvodnění soudu byl standardní a jeho závěry nepředstavují ani nepřípustný formalismus.
9. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 11 Listiny či čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu