ECLI:CZ:US:2021:2.US.893.20.1
sp. zn. II. ÚS 893/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2019 č. j. 30 Cdo 3659/2019-169 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2019 č. j. 28 Co 66/2019-151, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky – Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 – Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 3. 2020, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Stěžovatel se proti vedlejší účastnici domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 600 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné ? pobočky v Havířově (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. 100 P 307/2012 spočívajícím v průtazích ve vykonávacím řízení v délce tří let.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2018 č. j. 12 C 200/2016-100 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 69 300 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok III.). Posuzované vykonávací řízení počalo běžet dne 5. 9. 2012, kdy byl okresnímu soudu doručen přípis stěžovatele, jímž sdělil, že matka nezletilého dítěte stěžovatele nerespektovala vykonatelné předběžné opatření ze dne 10. 8. 2012 a neumožnila stěžovateli s dcerou styk, a skončilo dne 14. 7. 2015, kdy stěžovatel okresnímu soudu sdělil, že na výkonu rozhodnutí nadále netrvá. Po tuto dobu dvou let a deseti měsíců byl okresní soud ve vztahu k opakovanému návrhu stěžovatele na výkon předběžného opatření nečinný, pouze jedinkrát vyzval přípisem matku k dobrovolnému splnění povinností uložených jí usnesením o nařízení předběžného opatření. Řízení o této věci přitom bylo méně složité, stěžovatel se na celkové délce vykonávacího řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti či obstrukcí, řízení pro něj mělo vysoký význam a intenzivně a opakovaně se o urychlení vykonávacího řízení sám snažil. Obvodní soud shledal, že řízení bylo zatíženo průtahy, došlo k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a v důsledku toho vznikla stěžovateli nemajetková újma. Obvodní soud se v rozsudku zabýval námitkou promlčení uplatněnou vedlejší účastnicí a dospěl k závěru, že ta není důvodná. Podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k neoprávněnému postupu došlo. K pravomocnému zastavení vykonávacího řízení došlo usnesením okresního soudu ze dne 17. 7. 2015 sp. zn. 100 P 307/2012, které nabylo právní moci dne 12. 9. 2015. Stěžovatel předal k poštovní přepravě žádost o poskytnutí zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. dne 12. 8. 2015, žádost byla vedlejší účastnici doručena dne 13. 8. 2015. Nejpozději dne 12. 8. 2015 musel stěžovatel vědět, že došlo k jím tvrzené nemajetkové újmě, od tohoto dne počala běžet šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta, která však neběžela po dobu předběžného projednání nároku u vedlejší účastnice, nejdéle však šest měsíců (tj. od 13. 8. 2015 do 13. 2. 2016, což byla sobota, takže poslední den pro projednání nároku vedlejší účastnicí byl den 15. 2. 2016). Od 16. 2. 2016 pokračovala zbývající část promlčecí lhůty, jejíž poslední den připadl na 15. 8. 2016. Stěžovatel podal žalobu dne 10. 8. 2016, pročež jeho nárok nebyl promlčen.
4. O odvoláních stěžovatele a vedlejší účastnice rozhodl městský soud napadeným rozsudkem. Městský soud rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.) a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že je důvodné odvolání vedlejší účastnice z důvodu nesprávného posouzení námitky promlčení obvodním soudem. Obvodní soud totiž nesprávně posoudil, že okamžikem „objektivizace“ škody měl být den 12. 8. 2015, kdy stěžovatel předal k poštovní přepravě žádost o poskytnutí zadostiučinění adresovaná vedlejší účastnici. V posuzované věci bylo ve věci samé o úpravě styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 5. 2014, jímž byl meritorně upraven styk stěžovatele s jeho dcerou (jinak než ve vykonávaném předběžném opatření), přičemž konečné rozhodnutí zde vydal Krajský soud v Ostravě dne 11. 12. 2014 a toto rozhodnutí nabylo právní moci a vykonatelnosti dne 3. 2. 2015. Uplynutím 15 dnů, tj. dne 19. 2. 2015, se vymáhané předběžné opatření stalo ze zákona neúčinné, nemohlo již být podkladem pro vymáhání v něm uložené povinnosti matce, neboť ztratilo právní účinnost. Neúčinnost titulu je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Je nerozhodné, že stěžovatel vzal návrh na výkon předběžného opatření zpět dne 14. 7. 2015 a řízení pak bylo pro toto zpětvzetí zastaveno. Stěžovatel se dozvěděl z rozhodnutí ve věci samé, že předběžná úprava styku pozbyla účinnosti a nebude již možno vést výkon nařízeného předběžného opatření. O vzniku nemajetkové újmy se tak stěžovatel dozvěděl z vykonatelného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o úpravě styku s dcerou. Od 20. 2. 2015 počala běžet šestiměsíční promlčecí doba, v níž měl stěžovatel uplatnit nárok u vedlejší účastnice, tj. do 20. 8. 2015. Stěžovatel nárok uplatnil dne 13. 8. 2015, čímž podle §35 zákona č. 82/1998 Sb. došlo ke stavení běhu promlčecí doby na šest měsíců, tj. do 13. 2. 2016. Promlčecí doba tak skončila dne 20. 2. 2016. Stěžovatel podal žalobu až dne 10. 8. 2016. Vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení nároku je tak důvodná.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu, konkrétně rozsudek ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1478/2012, v němž uvedl, že: „Řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem je natolik specifické, že jej nelze ztotožnit s běžným řízením o výkon rozhodnutí, jehož předmětem je vymožení peněžitého či nepeněžitého plnění. Byť se užívá název ,výkon rozhodnutí‘, kloní se literatura k závěru, že nejde o řízení exekuční, ale o řízení ve věcech péče o nezletilé, a je rovněž se samotným řízením ve věcech péče o nezletilé úzce spjato. (…) Při výkonu rozhodnutí o zajištění styku s nezletilým dítětem často nejde o jednorázovou záležitost, ale o opakující se situace v různých časových intervalech (tomu odpovídá i skutkový stav posuzované věci). Již jednou zahájené řízení proto nebude zpravidla ukončováno, i když zatím nebude důvod k tomu, aby soud přikročil k další fázi, tj. k nařízení vlastního výkonu rozhodnutí. Dojde-li po delším časovém období znovu k porušení povinnosti, bude soud jen pokračovat v dříve zahájeném řízení. Je tomu tak proto, že řízení je pojato jako řízení nesporné, ovládané zásadou oficiality. Proto, stejně jako je soud povinen zahájit řízení bez zbytečných průtahů i bez návrhů či podnětů účastníků, je povinen v řízení bez návrhů a průtahů pokračovat. Na tom nic nemění ani opakované návrhy účastníků na výkon rozhodnutí. Rozhodnutí či dohoda obvykle přiznávají právo na styk s dítětem po neomezenou dobu, v případě úpravy styku s nezletilým však z logiky věci vyplývá, že platí maximálně do doby dosažení zletilosti dítěte, pokud nedojde k podstatné změně poměrů nebo nenastanou jiné podmínky pro změnu rozhodnutí či schválené dohody.“ Pokud jde o určení konce vykonávacího řízení pro účely posouzení otázky promlčení uplatněného práva, odkázal Nejvyšší soud na rozsudek ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2434/2010 a rozsudek ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, v nichž dovodil, že při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného a odkdy již další pokračování v řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Nelze přisvědčit názoru, že je významné formální ukončení řízení, když z okolností případu vyplývá, že výkon rozhodnutí již nemůže být proveden, a to z důvodu nabytí zletilosti dětí, s nimiž měl žalobce upraven styk (srov. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3320/2012). Podle citovaného rozhodnutí musí být v případě výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí konec řízení ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nutně spojen nejpozději s okamžikem, kdy dítě nabude zletilosti. Po tomto okamžiku je jakýkoli další výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem pojmově vyloučen, nemůže již nastat žádná okolnost, která by zakládala důvod pro pokračování v takovém řízení. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3320/2012 také poukázal na komentářovou literaturu, podle které bylo u §272 odst. 1 občanského soudního řádu vyloučeno použití §266, §268 a §269 občanského soudního řádu, tj. ustanovení upravujících odklad provedení a zastavení výkonu rozhodnutí. Právní úprava tohoto výkonu rozhodnutí vychází z toho, že odklad provedení výkonu i jeho zastavení jsou pro tento výkon rozhodnutí nepřípadné nebo se v něm vůbec uplatnit nemohou, a dále z toho, že obsahově lze téhož dosíci jednoduše určitým faktickým vedením výkonu rozhodnutí, např. se výkon rozhodnutí „zastaví“ tím, že soud nenařídí výkon opětovným uložením pokuty, respektive ustane v provádění dalších opatření. Nejvyšší soud shledal, že nyní posuzovaná věc je sice skutkově odlišná od věci řešené pod sp. zn. 30 Cdo 3320/2012 v tom, že reálný výkon rozhodnutí nebyl znemožněn zletilostí dítěte, avšak tím, že šlo o výkon předběžného opatření, které podle zákona zaniklo v souvislosti s vykonatelností rozhodnutí ve věci samé, avšak navzdory tomu jsou věci obdobné v tom, že od daného okamžiku již vykonávací řízení trvalo toliko formálně a pouze formálně bylo také ukončeno. Městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud vycházel z konce vykonávacího řízení určeného okamžikem, kdy ještě šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva, a nikoli z formálního ukončení řízení. Tato otázka tudíž již v judikatuře Nejvyššího soudu řešena byla a odvolací soud se od dosažených závěrů neodchýlil. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka, zda byla námitka promlčení vedlejší účastnicí uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s dobrými mravy, pokud by šlo o výkon práva formálně souladný se zákonem, který je ovšem výrazem zneužití tohoto subjektivního práva (šikanou) na úkor druhého účastníka řízení. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny ve výjimečné intenzitě. V obecné rovině platí, že i stát může vznést námitku promlčení, je-li proti němu uplatňován nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Stěžovatel přitom netvrdil, že by vedlejší účastnice zneužila svého práva vznést námitku promlčení a rozpor s dobrými mravy spatřoval toliko v tom, že vedlejší účastnice způsobila újmu v postavení státu a v rámci předběžného uplatnění práva újmu dobrovolně neodčinila. V těchto okolnostech však rozpor s dobrými mravy spatřovat nelze.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na právních závěrech, které jsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Městský soud vystavěl svůj rozsudek na závěru o promlčení nároku, neboť promlčecí doba měla vzniknout v souvislosti se zánikem předběžného opatření, které bylo titulem pro vedení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel však v dovolání i nyní namítá, že tento závěr je v rozporu se zákonem, jelikož pro běh promlčecí doby je rozhodný pouze okamžik pravomocného skončení protrahovaného vykonávacího řízení, ke kterému v tomto případě došlo usnesením okresního soudu ze dne 17. 7. 2015 sp. zn. 100 P 307/2012. Pro běh promlčecí doby je nerozhodná meritorní úprava styku s nezletilou, v důsledku které zaniklo dřívější usnesení o předběžném opatření. Teprve ode dne následujícího po právní moci usnesení o zastavení vykonávacího řízení počala běžet šestiměsíční promlčecí doba. Stěžovatel při uplatnění nároku u vedlejší účastnice a při následném podání žaloby ničeho nezanedbal. Vycházel z dikce §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle které promlčecí doba neskončí dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Výše zmíněné usnesení okresní soudu ze dne 17. 7. 2015, kterým bylo vykonávací řízení zastaveno, nabylo právní moci dne 12. 9. 2015 a až od tohoto dne se odvíjí běh šestiměsíční promlčecí doby. Nadto bylo lhostejno, že původní předběžné patření bylo nahrazeno meritorní úpravou. Vykonávací řízení týkající se styku s nezletilým dítětem je dle Nejvyššího soudu vedeno zásadou oficiality, takže v něm okresní soud měl pokračovat i poté, co byla úprava styku nahrazena meritorní úpravou. Sám Nejvyšší soud zdůraznil, že dojde-li po delším časovém období znovu k porušení povinnosti, bude soud jen pokračovat v dříve zahájeném vykonávacím řízení, protože jde o řízení nesporné ovládané zásadou oficiality a zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 občanského soudního řádu není možné. Podle tohoto závěru Nejvyššího soudu tak nemělo vykonávací řízení skončit ani usnesením okresního soudu o jeho zastavení.
7. Stěžovatel dále namítá, že došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu tím, že jeho dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, ač bylo přípustné. V dovolání nastíněná právní otázka běhu promlčecí lhůty ve skutkových poměrech projednávané věci doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
8. Obecné soudy také nesprávně vyřešily námitku rozporu s dobrými mravy. Stát je etalonem práva a má být pro všechny vzorem zejména v plnění vlastních povinností. Vinou státu jednajícího okresním soudem neměl stěžovatel tři roky styl se svou dcerou a fakticky o dceru přišel. Vinou státu jednajícího Ministerstvem spravedlnosti, který nesplnil dobrovolně svou povinnost poskytnout náhradu nemajetkové újmy, se musel domáhat svých práv soudní cestou. Nyní mu opět vinou státu jednajícího městským soudem a Nejvyšším soudem byla upřena soudní ochrana.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, tudíž nemusí být v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 [ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] zastoupen v řízení před Ústavním soudem jiným advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, přičemž stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek dovolacích, které ovšem Nejvyšší soud uspokojivě vypořádal. Základní námitka stěžovatele směřuje proti tvrzenému nesprávnému posouzení promlčení jeho nároku. Stěžovatel opakuje své přesvědčení, že počátek běhu promlčecí lhůty je v souladu s §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. navázán na skončení řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Tímto ale stěžovatel pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu, která mu byla předestřena v napadeném usnesení. Nosným argumentem ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 3320/2012 bylo, že není významné formální ukončení řízení, když z okolností případu vyplývá, že výkon rozhodnutí požadovaný žalobcem již nemůže být proveden. Z odůvodnění daného rozhodnutí, na které Nejvyšší soud napadeným usnesením navázal, vyplývá, že pokud je výkon rozhodnutí pojmově vyloučen a nemůže již nastat žádná okolnost, která by zakládala důvod pro pokračování v takovém řízení, bylo by nesmyslné vykládat §32 odst. 3 větou druhou zákona č. 82/1998 Sb. tak, že konec řízení o výkon rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé nastane až jeho formálním zastavením. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2012 je třeba konec vykonávacího řízení ve věcech péče soudu o nezletilé pro účely §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vázat k okamžiku, kdy výkon rozhodnutí přestává být jakkoli možný. Městský soud proto při určení počátku běhu promlčecí lhůty v této věci vyšel z okamžiku, kdy předběžné opatření pozbylo účinnosti v důsledku meritorní úpravy. Dne 19. 2. 2015 se tedy vymáhané předběžné opatření stalo ze zákona neúčinné, nemohlo již být podkladem pro vymáhání v něm uložené povinnosti matce, neboť ztratilo právní účinnost, a od tohoto data se pak odvíjel běh promlčecí lhůty.
13. Nebylo možné se ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že nahrazení předběžného opatření meritorním rozhodnutím nebylo podstatné, jelikož okresní soud měl podle toho, co uvedl Nejvyšší soud, i tak ve výkonu rozhodnutí pokračovat. Takto stěžovatel mylně interpretuje Nejvyšší soud, který poukázal na to, že se ve vykonávacím řízení ve věcech péče soudu o nezletilé pokračuje z úřední povinnosti, zpravidla není vykonávací řízení ukončováno a dojde-li po delším časovém období znovu k porušení povinnosti, bude soud jen pokračovat v dříve zahájeném řízení. To se ovšem uplatní pouze v jednom a témže vykonávacím řízení a nelze vztáhnout tento závěr Nejvyššího soudu na různá vykonávací řízení vedená na základě různých vykonávacích titulů, jak činí stěžovatel. Pokud by nastaly důvody pro výkon rozhodnutí v této věci po vydání meritorního rozhodnutí, muselo by být tudíž přistoupeno k výkonu tohoto nového rozhodnutí. Přestože by byla tato řízení vedena pod stejnou zastřešující spisovou značkou, jak je v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé běžné, šlo by u různá vykonávací řízení, neboť by se vázala k odlišným vykonávacím titulům.
14. S výše uvedeným souvisí i námitka stěžovatele, že bylo nesprávně odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné, přestože předestřel novou a judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešenou otázku. Jak ovšem vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení i z odůvodnění nyní podávaného, stěžovatelem předestřená otázka již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla. Není přitom podstatné, že důvodem pro učinění stejného závěru jako v této věci bylo ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 3320/2012 jiná skutková okolnost (spočívající v nabytí zletilosti nezletilým dítětem). Podstatný je obecný závěr vztahující se k posouzení konce řízení ve věcech péče soudu o nezletilé pro účely §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., který je z výše hojně citovaného rozhodnutí patrný.
15. Stran námitky, že vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, lze plně odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Pokud by bylo v tomto ohledu stěžovateli přisvědčeno, znamenalo by to úplné vyloučení možnosti státu namítat promlčení ve věcech týkající se náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V obecné rovině však platí, že i stát může v těchto řízeních námitku promlčení vznést. Uplatnění takové námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech popsaných Nejvyšším soudem. Stěžovatel však netvrdil jakékoli zneužití práva vznést námitku promlčení ze strany vedlejší účastnice a pouze opakovaně uváděl, že vedlejší účastnice měla jako stát újmu dobrovolně odčinit. V těchto okolnostech však rozpor s dobrými mravy spatřovat nelze.
16. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu