ECLI:CZ:US:2021:2.US.918.21.1
sp. zn. II. ÚS 918/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRIVAMED, a. s., se sídlem Kotíkovská 927/19, Plzeň, zastoupené JUDr. Tomášem Havlem, advokátem se sídlem Martinská 8, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2021 č. j. 5 As 38/2020-54 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2019 č. j. 30 A 114/2019-74, spojené s návrhem na zrušení §6 odst. 2 a §26 odst. 2 ve slovech "nebo 2" zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Svou ústavní stížnost spojuje s návrhem na zrušení §6 odst. 2 a §26 odst. 2 ve slovech "nebo 2" zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 9. 2019 č. j. MZDR 38778/2019-2/PRO, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru zdravotnictví, ze dne 3. 7. 2019 č. j. PK-ZDR/1747/19, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou z pokračujícího přestupku podle §26 odst. 2 zákona o zdravotnické záchranné službě a byla jí uložena pokuta ve výši 90 000 Kč. Přestupku se měla dopustit tím, že jako cílový poskytovatel akutní lůžkové péče opakovaně v rozporu s §6 odst. 2 zákona o zdravotnické záchranné službě odmítla převzít pacienta do péče, přestože byla jejím kontaktním místem potvrzena možnost přijmout pacienta zdravotnickému operačnímu středisku, a převzetí pacientů v těchto případech písemně nepotvrdila vedoucímu výjezdové skupiny. Za přestupek byla stěžovatelce uložena pokuta 90 000 Kč. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti prvoinstančnímu rozsudku v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se správní soudy v posuzovaném případě odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 2 Afs 143/2004 a částečně též od rozsudku sp. zn. 2 Afs 208/2006, čímž učinily svá rozhodnutí nepředvídatelnými a porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Uvádí, že postupem správních orgánů bylo porušeno její právo na dvojinstančnost řízení; má za to, že je nepřípustné, aby podřízený správní orgán v průběhu řízení konzultoval věc se svým nadřízeným správním orgánem, kterému bylo v době poskytnutí výkladu známo, že poskytuje výklad k probíhajícímu řízení vedeného pod konkrétní spisovou značkou a ke konkrétním skutkovým okolnostem. Dodává, že v řízení se nepodařily rozptýlit obavy, že obě úřední osoby věc konzultovaly ještě před podáním výkladového stanoviska.
5. K návrhu na zrušení napadených zákonných ustanovení stěžovatelka uvádí, že §6 odst. 2 zákona o zdravotnické záchranné službě porušuje svobodu podnikání zaručenou čl. 26 odst. 1 Listiny. Povinnost přijmout pacienta v přímém ohrožení života by měla být cílovému poskytovateli lůžkové péče kompenzována přiměřeným protiplněním; stát by neměl přenášet svou odpovědnost za ochranu zdraví jednotlivců na soukromé subjekty. Stěžovatelka k tomu připojuje i své úvahy de lege ferenda.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, resp. správních orgánů, která vedla již v předchozím řízení. Se stěžovatelčinými argumenty se Nejvyšší správní soud vypořádal již v napadeném rozhodnutí, přičemž Ústavní soud jeho závěry shledává udržitelnými.
10. Nejvyšší správní soud podrobně pospal, v čem v posuzovaném případě spočívalo ohrožení důležitého veřejného zájmu chráněného zákonem o záchranné zdravotnické službě. Z hlediska poskytování zdravotnické záchranné služby hraje rozhodující roli čas. Zvážení všech rozhodujících faktorů je odpovědností konkrétní výjezdové skupiny, která zohlední, co je pro daného pacienta nejvhodnějším řešením. Stěžovatelka ve všech třech případech nejprve možnost přijmout pacienta potvrdila, následně však pacienty odmítla převzít do péče z důvodu, že se jedná o cizince, se kterými by následně měla spojenou obtíženější cestu vymáhání nákladů vynaložených na jejich ošetření. Výjezdová skupina tak po odmítnutí ze strany stěžovatelky musela pacienty dopravit do Fakultní nemocnice Plzeň - část Lochotín, čímž byla ve všech třech případech vyloučena z případného plnění dalších úkolů, tj. vyslání k dalším pacientům.
11. K porušení zásady dvojinstančnosti Nejvyšší správní soud konstatoval, že Ministerstvo zdravotnictví jakožto ústřední orgán státní správy zdravotní služby poskytlo obecné metodické stanovisko, k čemuž má ze zákona kompetenci. Ministerstvo nemělo k dispozici správní spis a nebyly mu zřejmé jednotlivé dílčí okolnosti projednávané věci. K odkazu stěžovatelky na rozsudek sp. zn. 2 Afs 143/2004 Nejvyšší správní soud uvedl, že na rozdíl od citovaného rozhodnutí nebyla věc konzultována s úřední osobou, která měla rozhodovat o případném odvolání; stanovisko vydalo zcela jiné oddělení ministerstva a bez jakékoli rozhodovací pravomoci v dané věci. Ústavní soud považuje takovéto vypořádání za udržitelné, na ústavní rovině Ústavní soud žádná pochybení neshledal. V ústavní stížnosti uvedený odkaz stěžovatelky na rozsudek sp. zn. 2 Afs 208/2006 se posuzované právní otázky nijak netýká, neboť v dané věci pochybení správních orgánů spočívalo v tom, že důvod zajištění zboží byl řádně uveden až v rozhodnutí o odvolaní, nikoli v rozhodnutí prvoinstančním.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení §6 odst. 2 a §26 odst. 2 ve slovech "nebo 2" zákona o zdravotnické záchranné službě, který byl s ústavní stížností spojen, představuje návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu