ECLI:CZ:US:2021:2.US.981.21.1
sp. zn. II. ÚS 981/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. R., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem, třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 83/2021-414 ze dne 9. 2. 2021, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 92/2020-364 ze dne 8. 9. 2020 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 6 T 15/2020-312 ze dne 9. 6. 2020, za účasti Nejvyšší soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka dále namítá porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 13 Úmluvy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2020 č. j. 6 T 15/2020-312, byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem krádeže, kterého se dopustila tím, že využila toho, že měla majitelkou zřízeno dispoziční právo k účtu vedenému pro poškozenou Z. H. jako jeho majitelku, které však měla zřízeno pouze za účelem zabezpečení potřeb uvedené poškozené, v zištném plánu svého neoprávněného obohacení, bez souhlasu a v rozporu s předchozí dohodou o účelu její dispozice, převedla z téhož účtu částku ve výši 1 000 000 Kč na svůj účet vedený u Metropolitního spotřebního družstva, načež dne 29. 4. 2013 vybrala v hotovosti zbývající částku z účtu poškozené ve výši 6 966 Kč a účet zrušila, čímž tak poškozené Z. H. způsobila škodu odcizením celkem ve výši 1 006 966 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Stěžovatelce byla též uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Nadto byl nalézacím soudem stěžovatelce uložen peněžitý trest ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 2 000 Kč, tedy celkem 500 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit L. K. škodu ve výši 1 006 966 Kč. Městský soud rozhodnutí odůvodnil tak, že bylo bez pochybností prokázáno, že si stěžovatelka převedla na svůj účet částku ve výši 1 000 000 Kč z účtu poškozené, k němuž měla dispoziční právo, a vybrala z něj i 6 966 Kč (výpisy z účtu poškozené a obžalované, sdělení České spořitelny, příkaz k úhradě). Takto jednala, přestože se na ničem z toho s poškozenou nedohodla, nebyla k tomu oprávněna a s účtem mohla disponovat jen proto, že společně s manželem pečovali o poškozenou a pomáhali jí i ve finančních záležitostech (což dosvědčila poškozená i dvě svědkyně). Taktéž bylo nepochybně prokázáno a i poškozená potvrdila, že částku 600 000 Kč, jejíž výběr po obžalované požadovala, byl uskutečněn a finanční prostředky od poškozené převzala a následně je rozdělila v rodině. Stěžovatelka se hájila tím, že peníze si převedla na svůj účet, ale tyto byly pro poškozenou. Poškozená prý chtěla 1 000 000 Kč v hotovosti, proto jí stěžovatelka s manželem měli předat peníze z jejich trezoru, přičemž o předání peněz předložila potvrzení, při jehož sepisu nikdo další nebyl. K podpisu poškozené Z. H. bylo zpracováno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma a k návrhu obhajoby byl v hlavním líčení slyšen i zpracovatel tohoto odborného vyjádření, který potvrdil, že sporný podpis je pravým podpisem Z. H., avšak poukázal na to, že měl být podle kvality rukopisu vyhotoven dříve, než v čase, který tvrdí stěžovatelka. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byl rozsudek částečně zrušen ve výroku o uloženém peněžitém trestu, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Stěžovatelka sice napadla nesprávné hodnocení důkazů (a to výslechy svědků, výpovědi stěžovatelky i odborného posouzení písma) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu lékařskými zprávami, resp. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), nicméně Nejvyšší soud neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním. Poukázal na to, že výpovědi poškozené Z. H. jsou podporovány i dalšími listinnými důkazy (především vyjádření České spořitelny, a. s. k reklamaci, výpisy z účtu poškozené, úřední záznam o hovoru mezi poškozenou a T. R., tvrzení o převzetí částky milionu korun, kopie závěti poškozené, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma atd.).
4. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení dále uvedl, že výslech poškozené Z. H. v postavení svědkyně byl mimo jakoukoli pochybnost neodkladným úkonem provedeným v souladu se zákonem, dále skutečnost, že nebyla poškozená po zahájení trestního stíhání znovu vyslechnuta v přítomnosti stěžovatelky nebo jejího obhájce, nastala ze zcela objektivních důvodů, neboť poškozená zemřela, a konečně to, že výpověď poškozené není jediným osamoceně stojícím usvědčujícím důkazem, nýbrž jsou zde další přesvědčivé důkazy prokazující vinu stěžovatelky a současně podporující věrohodnost tvrzení poškozené a vyvracející obhajobu stěžovatelky. Stěžovatelka tedy neměla v žádném stadiu trestního stíhání možnost klást poškozené dotazy a přímo reagovat na její skutkovou verzi děje, která se významně lišila od její vlastní, ovšem nebylo to způsobeno svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení. Naopak existence překážek bránících zopakování výslechu poškozené byla objektivně prokázána (neboť poškozená zemřela). Omezení práv stěžovatelky navíc nebylo neproporcionální a intenzivní natolik, aby eliminovalo záruku fair procesu, protože výrok o vině obviněné stojí i na dalších důkazech vysoké vypovídající hodnoty, které byly provedeny bezprostředně v hlavním líčení (svědci, posudek o podpisu poškozené, rozpory ve výpovědi stěžovatelky).
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zopakovala své námitky, jimiž se již zabývaly obecné soudy, a uvedla, že popírá svou vinu. Podle stěžovatelky rozhodujícím důkazem o její vině byla pro obecné soudy svědecká výpověď poškozené Z. H., která však byla provedena před zahájením jejího trestního stíhání, aniž by jí či jejímu obhájci bylo umožněno jí vyslechnout, protože poškozená zemřela. K dalším svědeckým výpovědím, které jí usvědčují, stěžovatelka namítá, že se jedná o svědectví z doslechu, které je navíc podle ní rozporné a nepravdivé. Stěžovatelka dále zpochybňuje důkaz znaleckým posouzením písma poškozené a zhodnocení svědectví svého manžela. Poukazuje dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16 a ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16, podle nichž je při použití důkazu výpovědí nepřítomného svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout, třeba posoudit: zda pro nepřítomnost svědka před soudem existoval dostatečný důvod; jakou váhu tento důkaz pro odsouzení obviněného měl; zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému.
6. Dále stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s neprovedením důkazů o zdravotním stavu poškozené a trvá na tom, že měl být soudem proveden posudek o duševním stavu stěžovatelky. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že při větší rychlosti orgánů činných v trestním řízení mohla být poškozená opětovně vyslechnuta v procesním postavení svědka a konfrontovat ji s obhajobou.
7. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje zákonnost adhezního výroku, jímž jí byla uložena povinnost nahradit paní L. K. škodu ve výši 1 006 966 Kč. Poukazuje na to, že nebyl ustanoven dědic, pouze byl L. K., jako vypravitelce pohřbu, vydán majetek nepatrné hodnoty. L. K., jako vypravitelka pohřbu, tedy podle stěžovatelky není dědicem a právním nástupcem poškozené Z. H. Podle stěžovatelky je rozhodnutí o tom, kdo je dědicem, tedy právním nástupcem zůstavitele, vyhrazeno civilnímu soudu, jehož rozhodnutí se musí vztahovat na veškerý zjištěný majetek zůstavitele, přičemž trestní soud k takovému rozhodnutí, týkajícím se navíc pouze části majetku zůstavitele, nemá žádnou zákonnou pravomoc.
8. Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci soudní spis i vyjádření obecných soudů a příslušných orgánů státního zastupitelství, ta však k věci nepřinesla nic nového, případně došlo k tomu, že se Krajský soud, Krajské státní zastupitelství a Městské státní zastupitelství k věci vůbec nevyjádřily.
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
12. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva, postupy obecných soudů a zejména s výrokem o své vině. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly.
13. K problematice čtení protokolu o neodkladných úkonech lze odkázat na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 375/2006 a ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 569/2011, ze kterých vyvstává nutnost aplikovat ustanovení §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") pouze za splnění všech podmínek v něm uvedených, tedy pokud byly splněny podmínky dané v §158a tr. ř. (výpověď v přítomnosti soudce) a ustanovením §160 odst. 4 tr. ř. (definuje neodkladný a neopakovatelný úkon). Ústavní soud jasně stanovil, že existence překážek bránících opakovanému výslechu svědka musí být spolehlivě zjištěna a musí být nepochybná. Jedná se totiž o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obviněného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obviněnému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Uvedený postup (čtení protokolu o neodkladných úkonech) není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, proto nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny. Nejvyšší soud však ve svém napadeném rozhodnutí vyložil (viz rekapitulace výše), že výslech poškozené H. nebyl ani výlučným, ani stěžejním důkazem pro odsouzení stěžovatelky.
14. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013 N 175/71 SbNU 69 zásada kontradiktornosti trestního řízení vyžaduje, aby předtím, než může být obžalovaný uznán vinným, byly všechny důkazy v jeho neprospěch v zásadě provedeny při veřejném přelíčení. Z této zásady platí výjimky, jež lze akceptovat pouze s výhradou respektování práv obhajoby. Obžalovaný tak obecně musí mít možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví v jeho neprospěch a vyslechnout ty, kdo svědectví poskytli, a to buď v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení. Podle citovaného nálezu je třeba u nepřítomného svědka nejprve prověřit, zda je dán závažný důvod pro to, že obhajoba nemá možnost svědka obžaloby vyslechnout nebo nechat vyslechnout. I přesto, že je tento závažný důvod dán, nelze výpověď nepřítomného svědka v zásadě považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz viny. Nicméně je-li tento důkaz připuštěn a představuje-li výlučný nebo rozhodující důkaz viny, neznamená to bez dalšího porušení práva na obhajobu. Řízení jako celek lze totiž považovat za spravedlivé v případě, že jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody s připuštěním takového důkazu spojené.
15. Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva připouští zásah do zásady kontradiktornosti připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu, zda bylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, se posuzuje ve třech krocích. Je třeba posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému [srov. rozsudek velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a 22228/06, Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10 a nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299)]. Vlastní posouzení ovšem nemusí probíhat v pořadí, jak je uvedeno výše, a to zejména tehdy, pokud provedením např. pouze jednoho nebo dvou kroků tohoto testu lze učinit závěr o tom, zda předcházející řízení jako celek bylo spravedlivé (Schatschaschwili proti Německu, §118). Ve stěžovatelčině případě je zřejmé, že pro nepřítomnost svědka existoval zásadní důvod - neboť poškozená zemřela, důkaz její výpovědí pak nebyl ani jediným, ani rozhodujícím důkazem, naopak bylo svědeckými výpověďmi, znaleckým posudkem, ale i rozpory ve stěžovatelčiných výpovědích doloženo, že skutkový děj, jak byl nastolen obecnými soudy, obstojí prizmatem požadavků judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
16. Námitkou stěžovatelky k závěru obecných soudů ohledně adhezního výroku pak nepřísluší Ústavnímu soudu se zabývat, neboť k této otázce obecné soudy provedly vlastní výklad podústavní právní úpravy. Ústavnímu soudu pak nepřísluší vstupovat do hodnocení podústavního práva a odůvodnění odvolacího i dovolacího soudu k této otázce není natolik excesivní či nepřesvědčivé, aby mohlo vést k závěru o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
17. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Ludvík David, r. v.
předseda senátu