ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.83.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 83/2021- 414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2021 o dovolání obviněné H. R. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 92/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 15/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 T 15/2020, byla obviněná H. R. uznána vinnou zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 22. 4. 2013 v budově pobočky České spořitelny, a. s., na XY č. XY v XY využila toho, že měla majitelkou Z. H., narozenou XY, zřízeno dispoziční právo k účtu č. XY vedenému touto bankovní společností pro jeho majitelku, které však měla zřízeno pouze za účelem zabezpečení potřeb uvedené poškozené, v zištném plánu svého neoprávněného obohacení, bez souhlasu a v rozporu s předchozí dohodou o účelu její dispozice, převedla z téhož účtu částku ve výši 1.000.000 Kč, a to na svůj účet č. XY vedený u Metropolitního spotřebního družstva, načež dne 29. 4. 2013 vybrala v hotovosti zbývající částku z účtu poškozené ve výši 6.966 Kč a účet zrušila, čímž tak poškozené Z. H. způsobila škodu odcizením celkem ve výši 1.006.966 Kč“.
Za uvedené jednání byla obviněná H. R. odsouzena podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 2.000 Kč, tedy celkem 500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené L. K., narozené XY, bytem XY, škodu ve výši 1.006.966 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 T 15/2020, podala obviněná H. R. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 92/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o uloženém peněžitém trestu (bod I. usnesení). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 92/2020, podala následně obviněná H. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolatelka uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzením skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a byla vydána ve zjevně nespravedlivém procesu, při kterém byla porušena její základní lidská práva, a to z důvodů:
1. Rozsudkem soudu prvního stupně byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu ve výši 1.006.966 Kč poškozené L. K., která však poškozenou není a být nemůže, neboť není dědicem a právním nástupcem údajné poškozené Z. H.
2. Soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily námitku promlčení pohledávky poškozené na náhradu škody.
3. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily výši škody, k jejíž úhradě byla obviněná adhezním výrokem zavázána, neboť nevzaly v úvahu započtení její pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně poškozené Z. H., neboť obviněná zabezpečovala její potřeby od smrti jejího bratra dne 8. 1. 2007 do dne 16. 11. 2016, přičemž do roku 2014 bez jakékoli náhrady a poté za částečnou náhradu spočívající v příspěvku na péči.
4. Soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly hmotné právo, konkrétně občanský zákoník, který v ustanovení §1670 jasně stanoví: „Nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno.“ Stejně tak bylo nesprávně aplikováno ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., podle kterého si orgány činné v trestním řízení nemohou posoudit předběžnou otázku (kdo je právním nástupcem zemřelé poškozené) samostatně, pokud o takové otázce existuje pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, kterým jsou pak orgány činné v trestním řízení vázány. V tomto případě takové rozhodnutí existuje, a to shora uvedené pravomocné rozhodnutí pozůstalostního soudu, kterým bylo pozůstalostní řízení po Z. H. zastaveno bez určení dědice. Stejně tak bylo porušeno ustanovení §45 odst. 3 tr. ř., podle kterého platí, že jde-li o uplatnění práva na náhradu škody, přecházejí práva poškozeného na jeho právního nástupce. Pohledávka na náhradu škody, uplatněná zemřelou poškozenou Z. H., navíc nebyla jako aktivum předmětem pozůstalostního řízení, není tedy pozůstalostním soudem rozhodnuto, kdo tuto pohledávku nabyl. Navíc nebylo s L. K. v dědickém řízení nakládáno jako s dědičkou, ale jako s vypravitelkou pohřbu, které byl vydán majetek nepatrné hodnoty po zemřelé Z. H., a to bez ohledu na to, komu by jinak svědčilo dědické právo. Pokud by totiž pohřeb poškozené Z. H. vypravil někdo jiný než L. K., byl by mu vydán majetek nepatrné hodnoty a jméno osoby uvedené v závěti by v rozhodnutí o zastavení pozůstalostního řízení ani nijak nefigurovalo.
5. Napadené rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zásadami spravedlivého procesu vyplývajícími z článku 36 odst. 1 Listiny, neboť soud druhého stupně neprovedl navrhovaný důkaz, a to důkaz lékařskými zprávami, resp. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to přesto, že provedení těchto důkazů bylo dovolatelkou navrhováno (s odkazem na zjištění, že údajná poškozená Z. H. byla ve 2. polovině roku 2018 opakovaně hospitalizována na psychiatrii). V této souvislosti vyjádřila názor, že argumentace soudů obou stupňů, že výslech poškozené byl proveden za účasti soudkyně, a není tak možné zpochybnit obsah její výpovědi, nemůže uspět, neboť soudkyně nedisponuje znalostmi z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a není nejen oprávněna kvalifikovaně posuzovat duševní stav. Řízení je tedy zatíženo zcela zásadní vadou tzv. „opomenutých důkazů“, jejichž provedením mohla být potvrzena její obhajoba, resp. vyvráceno obvinění její osoby.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 4 To 92/2020, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 6 T 15/2020, a věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v postupu při zjišťování skutkového stavu nelze shledat žádnou libovůli ani ignorování obhajoby. Soudy konkrétně vyložily, že obhajoba obviněné, podporovaná zejména svědkem T. R., byla již sama vnitřně rozporná, a proto ji nebylo možno přijmout, a že naopak důkazy, o které byl výrok o vině opřen, spolu korespondovaly. Při tomto způsobu hodnocení důkazů nelze dovodit, že by mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními soudů existoval extrémní rozpor.
Podle názoru státního zástupce nelze porušení práva na spravedlivý proces spatřovat v tom, že soudy se opřely o výpověď Z. H., učiněnou před zahájením trestního stíhání podle §158a tr. ř., neboť že tato výpověď nebyla jediným ani rozhodujícím usvědčujícím důkazem, ale že zapadala do řady dalších svědeckých výpovědí a jiných důkazů. Požadavek obviněné na kompenzaci toho, že sama nebo její obhájce nemohli být výslechu Z. H. přítomni a nemohli jí klást otázky, lze spatřovat již v tom, že ve vztahu k dalším svědkům, kteří ji usvědčovali, mohla obviněná tato práva uplatnit. Pokud odvolací soud neprovedl obviněnou navrhované důkazy o duševním stavu Z. H., byl by tento postup protiústavní teprve v případě, kdyby se s takovým návrhem ani přijatelně nevypořádal. Odvolací soud však uvedl racionální důvody, proč návrhu nevyhověl. Za námitku v základu skutkovou, tedy neodpovídající uplatněným důvodům dovolání, považuje státní zástupce i argumentaci obviněné, že nebyla správně posouzena výše škody. Podle státního zástupce nejde o samotnou skutečnost, která je nesporná, že obviněná o Z. H. pečovala na základě dohody s ní. Podstatný je především obsah dohody, tedy např. zda péče bude poskytována bezúplatně nebo za úplatu, zda a v jaké výši budou čerpány prostředky z účtu apod. Z výpovědi svědka T. R., na jehož popud měla obviněná podle soudu jednat, vyplynulo, že péči s obviněnou zajišťovali již od roku 2007, přičemž za to peníze nedostávali. Až v roce 2014, tedy po spáchání trestného činu, zařídil poskytování příspěvků od státu, které byly vypláceny obviněné, od roku 2016 byla částka odpovídající zvýšení příspěvku vyplácena Z. H. Tvrzení T. R. tak svědčí o tom, že bylo dohodnuto nejprve bezúplatné poskytování péče, později pak čerpání příspěvků od státu. Existence dohody s takovým obsahem vylučuje vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči Z. H., ale také započtení pohledávky obviněné na odměnu nebo na vydání bezdůvodného obohacení proti pohledávce na náhradu škody. Lze souhlasit s obviněnou, že započtení může být i jednostranným právním úkonem věřitele, ovšem pohledávka způsobilá k započtení musí existovat. Otázkou občanského práva hmotného, významnou pro rozhodnutí o náhradě škody, by mohla být vedle započtení také otázka promlčení pohledávky. Ovšem i v této části jsou námitky obviněné skutkové povahy, směřující proti všem základním skutkovým zjištěním soudů.
Námitky proti aktivní věcné legitimaci L. K. již lze považovat za námitky týkající se primárně užití občanského práva hmotného, pokud obviněná namítá, že L. K. není dědicem Z. H., které vznikla pohledávka na náhradu škody. Občanskoprávní judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že dědické právo nesmí být posuzováno v jiném řízení než v řízení o dědictví, a to ani jako otázka předběžná. V případě usnesení, kterým se majetek zůstavitele nepatrné hodnoty vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení se zastavuje, není dědické právo zjišťováno (odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3326/2013). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2002 sp. zn. 30 Cdo 2174/2001, na které obviněná odkazuje, bylo také vysloveno, že přesto, že dědické řízení bylo zastaveno s tím, že majetek nepatrné hodnoty byl vydán vypraviteli pohřbu, nebyly splněny předpoklady pro úvahu, že účastník řízení nemá žádného právního nástupce. Trestní řád však nezná možnost přerušení řízení (§107 odst. 1, 2 občanského soudního řádu) do doby skončení řízení o pozůstalosti. Jestliže usnesením o zastavení dědického řízení s vydáním nepatrného majetku vypraviteli pohřbu není zjišťováno dědické právo, nelze říct, že by takovým usnesením byla závazně pro rozhodnutí o náhradě škody v trestním řízení vyřešena otázka, že určitá osoba není dědicem. Omezení orgánů činných v trestním řízení při řešení předběžných otázek se týká jen otázek osobního stavu, mezi které otázka dědického práva jako práva majetkového nepatří. Posouzení přípustnosti řešení předběžné otázky je však záležitostí procesní, která nespadá pod hmotněprávní důvody uplatněné v dovolání ani pod jiné důvody dovolání uvedené v zákoně. Pokud soudy dědické právo L. K. posoudily, přičemž zjistily závěť jako platný dědický titul, který svědčí právě jí (např. pokud jejím pořízením byla zrušena předchozí závěť, §1575 odst. 2 občanského zákoníku), nevybočily z hledisek stanovených normami občanského práva hmotného pro zjištění dědice.
S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněná H. R. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků L. K., E. M., výpovědi obviněné, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu lékařskými zprávami, resp. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněná část námitek založila na zpochybnění skutkových zjištění soudů, přičemž napadla skutková zjištění soudu prvního stupně, a to částečně odlišným, pro sebe příznivějším způsobem, a vyvozuje ze skutkových zjištění vlastní právní závěry.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor (který obviněná ostatně ani nenamítá). Skutečnost, že obviněná využila toho, že měla majitelkou Z. H. zřízeno dispoziční právo k účtu (které však měla zřízeno pouze za účelem zabezpečení potřeb uvedené poškozené) v zištném plánu svého neoprávněného obohacení, bez souhlasu a v rozporu s předchozí dohodou o účelu její dispozice, převedla z téhož účtu částku ve výši 1.000.000 Kč, a to na svůj účet, načež dne 29. 4. 2013 vybrala v hotovosti zbývající částku z účtu poškozené ve výši 6.966 Kč a účet zrušila, vyplynula ze svědeckých výpovědí L. K. a E. M., z výpovědi poškozené Z. H., přičemž tyto výpovědi jsou podporovány i dalšími listinnými důkazy (především vyjádření České spořitelny, a. s. k reklamaci, výpisy z účtu poškozené, úřední záznam o hovoru mezi poškozenou a T. R., potvrzení o převzetí částky milionu korun, kopie závěti poškozené, odborné vyjádření z oborou kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma atd.). Je třeba poznamenat, že soud (s oporou ve výpovědi jeho zpracovatele) konstatoval, že podoba podpisu Z. H. odpovídá jejím podpisům z doby předcházející datu uvedenému v potvrzení o převzetí hotovosti ve výši 1 600 000 Kč, přičemž toto odborné vyjádření podporuje výpověď svědkyně L. K. (která uvedla, že poškozená Z. H. uvedenou částkou nedisponovala). Proto soudy dospěly k závěru, že tato listina obhajobu obviněné nepotvrzuje. Ani dalším námitkám obviněné stran věrohodnosti svědků nelze přisvědčit. Je třeba uvést, že je to právě orgán činný v trestním řízení, resp. soud, kdo je oprávněn a zároveň povinen se zabývat při hodnocení důkazů věrohodností svědků a jejich výpovědí. Již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí rozvedl své úvahy stran hodnocení svědeckých výpovědí. Rovněž odůvodnění napadeného usnesení obsahuje pasáž, v níž se odvolací soud v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně zabývá hodnocením provedených důkazů. Odvolací soud nehodnotil provedené důkazy před soudem prvního stupně odlišně, naopak se se skutkovými zjištěními na jejich základě učiněnými ztotožnil a na jejich podporu k nim doplnil své úvahy o hodnocení klíčových svědeckých výpovědí. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněné na spravedlivé řízení.
Obecně námitka proti výroku o náhradě škody odpovídá použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž otázkou občanského práva hmotného významnou pro rozhodnutí o náhradě škody, by mohla být mimo jiné otázka promlčení pohledávky. Pokud se týká promlčení, obviněná vznáší jedinou konkrétní námitku, podle které uplynula subjektivní dvouletá lhůta. V této části je však námitka obviněné skutkové povahy, neboť dovolatelka prostřednictvím výše uvedené námitky předkládá dovolacímu soudu na základě vlastního hodnocení důkazů vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje (že byla poškozená seznámena s tím, že jí na účtu chybí finanční prostředky, už v roce 2013, kdy jí obviněná řádně předala výpisy z jejího účtu) a teprve na jejím základě se domáhá jiného hmotněprávního posouzení, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování soudy obou stupňů.
K námitce obviněné, že došlo ke zkrácení jejího práva na obhajobu, protože poškozená nemohla být vyslechnuta v řízení před soudem a jí tím byla odňata možnost jí klást otázky, a bylo tedy porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo vyjádřit se k prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s právem vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Nejvyšší soud uvádí následující.
Jak je již výše uvedeno, je v posuzované věci zřejmé, že některé dovolatelkou namítané vady nelze podřadit pod jí uplatněný, ale ani jiný zákonný dovolací důvod. Jde o námitky, jejichž podstatou je tvrzení, že se trestné činnosti kladené jí za vinu nedopustila a o námitky vztahující se k údajné procesní nepoužitelnosti výslechu poškozené Z. H., provedeného před zahájením trestního stíhání obviněné jako neodkladný a neopakovatelný úkon, bez její přítomnosti i přítomnosti jejího obhájce. Tyto její námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, popřípadě je jimi namítáno porušení procesních předpisů, jež ovšem v obou případech není a nemůže být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud nad rámec uvedeného dodává, že v posuzovaném případě je z pohledu dodržení práva obviněné na spravedlivý proces podstatné to, že výslech poškozené Z. H. v postavení svědkyně byl mimo jakoukoli pochybnost neodkladným úkonem provedeným v souladu se zákonem, dále skutečnost, že nebyla poškozená po zahájení trestního stíhání znovu vyslechnuta v přítomnosti obviněné nebo jejího obhájce, nastala ze zcela objektivních důvodů, a konečně to, že výpověď poškozené není jediným osamoceně stojícím usvědčujícím důkazem, nýbrž jsou zde další přesvědčivé důkazy prokazující vinu obviněné a současně podporující věrohodnost tvrzení poškozené a vyvracející obhajobu obviněné. Jinak řečeno, obviněná sice skutečně neměla v žádném stadiu trestního stíhání možnost klást poškozené dotazy a přímo reagovat na její skutkovou verzi děje, která se významně lišila od její vlastní, ovšem nebylo to způsobeno svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení. Naopak existence překážek bránících zopakování výslechu poškozené byla objektivně prokázána (když obviněná zemřela). Omezení práv obviněné navíc nebylo neproporcionální a intenzivní natolik, aby eliminovalo záruku fair procesu, protože jednak byla zákonnost provedení výslechu poškozené garantována přítomností soudce a jednak, což je podstatné z pohledu kontradiktornosti řízení, výrok o vině obviněné nestojí pouze na tomto důkazu, nýbrž i na dalších důkazech vysoké vypovídající hodnoty, které byly provedeny bezprostředně v hlavním líčení.
Poté, co bylo tvrzení poškozené o odčerpání peněz z účtu listinnými důkazy potvrzeno, dne 30. 8. 2018 dozorující státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podal k Městskému soudu v Brně žádost o zajištění účasti soudce u neodkladného úkonu spočívajícího ve výslechu oznamovatelky trestného činu, neboť je nutné zjistit, zda v souvislosti s bezhotovostními převody z jejího účtu došlo ke spáchání trestného činu a kdo je důvodně podezřelý z jeho spáchání, a protože s ohledem na velmi vysoký věk poškozené nelze vyloučit do budoucna snížení schopnosti pamatovat si prožitou událost a přiléhavě ji reprodukovat, přičemž je na místě vyslechnout ji procesně použitelným způsobem, tedy v postavení svědka. Výslech poškozené byl v souladu s §158a tr. ř. proveden dne 10. 9. 2018. V rámci tohoto výslechu poškozená popsala okolnosti, za kterých došlo k úbytku finančních prostředků, a z obsahu její výpovědi vyplynulo, že pravděpodobným pachatelem je H. R. Vzhledem k těmto okolnostem tedy i podle názoru Nejvyššího soudu provedení výslechu poškozené již ve fázi prověřování trestné činnosti obviněné jako neodkladného a neopakovatelného úkonu bylo zcela na místě, když právě s ohledem na nebezpečí ztráty důkazní hodnoty výslechu poškozené její výslech nesnesl z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu po zahájení trestního stíhání.
Z výše uvedeného je zřejmé, že postupem orgánů činných v přípravném řízení ani postupem soudů nebylo vědomě porušeno právo obviněné na spravedlivý proces, neboť příčinou, pro kterou obviněná nemohla poškozené klást dotazy, byla skutečnost, že poškozená zemřela.
K problematice čtení protokolu o neodkladných úkonech s ohledem na obsah uplatněné dovolací námitky Nejvyšší soud pro úplnost připomíná nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/2006, a ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/2011, ze kterých vyvstává nutnost aplikovat ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. pouze za splnění všech podmínek v něm uvedených, tedy pokud byly splněny podmínky dané v §158a tr. ř. (výpověď v přítomnosti soudce) a ustanovením §160 odst. 4 tr. ř. (definuje neodkladný a neopakovatelný úkon). Současně Ústavní soud v tomto nálezu jasně stanovil, že existence překážek bránících opakovanému výslechu svědka musí být spolehlivě zjištěna a musí být nepochybná. Jedná se totiž o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obviněného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obviněnému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Uvedený postup není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) EÚLP, lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, proto nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, která umožňují vyslechnout svědka (v tomto případě poškozenou) a provést s ním výslech před zahájením trestního stíhání, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a namísto výslechu svědka (v daném případě poškozené Z. H.) v hlavním líčení protokol o jeho výpovědi pouze přečíst. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nevyslechnutí poškozené Z. H. před soudem (vzhledem ke smrti poškozené) bylo v předmětné věci kompenzováno jinými nepřímými důkazy natolik, že nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva na obhajobu.
Výše uvedený závěr nezpochybňuje ani to, že soudy neprovedly obviněnou navržené důkazy, konkrétně že neobstaraly lékařské zprávy, resp. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v trestním řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a náležitém zhodnocení, z jakého důvodu soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nebylo tedy povinností soudů v projednávané věci akceptovat jakýkoli důkazní návrh obhajoby, ovšem byly povinny své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011).
Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
Jak z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá (str. 5 usnesení soudu druhého stupně), tento přesvědčivým způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů obviněnou navrhované důkazy byly shledány nadbytečnými. Přiléhavě zdůraznil, že žádné pochybnosti o duševním stavu poškozené Z. H. vzhledem ke svědeckým výpovědím svědků K., K., M., ale i vzhledem k průběhu výslechu poškozené Z. H., nevznikly. Pro úplnost je třeba dodat, že podmínky pro vyšetření duševního stavu svědka jsou stanoveny v §118 tr. ř., přičemž duševní stav poškozené Z. H. nebylo možno vyšetřit, neboť zemřela před zahájením trestního stíhání. Pochybnosti o její schopnosti správně vnímat či vypovídat by měly být závažné a měly by být objektivní povahy. S ohledem na obsah výpovědi svědků, příp. audiozáznam hovoru Z. H. však neměl soud konkrétní důvod k takovým pochybnostem.
Rovněž námitka obviněné, že soudy nesprávně posoudily výši škody, k jejíž úhradě byla adhezním výrokem zavázána, neboť nevzaly v úvahu započtení její pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, je primárně skutkové povahy, neboť dovolatelka prostřednictvím této námitky opět předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje. V této souvislosti obviněná uvádí, že o poškozenou Z. H. dlouhodobě pečovala, a proto při této činnosti mohla disponovat s jejími penězi jakkoli. Ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je však výslovně uvedeno, že obviněná použila peněžní prostředky v rozporu s předchozí dohodou, podle které měly sloužit k zabezpečení potřeb Z. H., přičemž tyto prostředky odcizila. Lze souhlasit s názorem státního zástupce, že v posuzovaném případě je podstatný obsah dohody, tedy např. zda péče bude poskytována bezúplatně nebo za úplatu, zda a v jaké výši budou čerpány prostředky z účtu apod. Z výpovědi svědka T. R. (a ostatně i z výpovědi obviněné) plyne, že péči s obviněnou zajišťovali již od roku 2007, přičemž za to peníze nedostávali. Až v roce 2014, tedy po spáchání trestného činu, zařídil poskytování příspěvků od státu, které byly vypláceny obviněné, od roku 2016 byla částka odpovídající zvýšení příspěvku vyplácena Z. H. Z výpovědi T. R. lze dospět k závěru, že bylo dohodnuto nejprve bezúplatné poskytování péče, později pak čerpání příspěvků od státu, přičemž vzhledem k této dohodě se nelze domáhat nejen vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči Z. H., ale rovněž započtení pohledávky obviněné na odměnu nebo na vydání bezdůvodného obohacení proti pohledávce na náhradu škody, neboť obviněná si musela být vědoma, že vůči poškozené žádnou pohledávku nemá. Lze souhlasit s obviněnou, že započtení může být i jednostranným právním úkonem věřitele, ovšem pohledávka způsobilá k započtení musí existovat.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku proti výroku o náhradě škody. Poškozenou byla v době rozhodování soudů již nežijící Z. H. Obecně platí, že úmrtím poškozeného přechází nárok na náhradu škody na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti. V případě, že soud rozhodující v adhezním řízení ve věci, ve které poškozený ještě před pravomocným skončením řízení zemřel, posuzuje jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) otázku právního nástupnictví po poškozeném, však musí respektovat též předpisy občanského práva týkající se dědění a učinit dostatečná skutková zjištění pro posouzení otázky, kdo a v jakém rozsahu je dědicem po poškozeném. Soud prvního stupně v daných souvislostech konstatoval, že L. K. je dědičkou, tj. právním nástupcem zemřelé Z. H., a proto její právo na náhradu škody zůstává nezpochybněno. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že L. K. je dědičkou Z. H., bylo s ní v rámci dědického řízení takto nakládáno, závěť byla vyhotovena právě v její prospěch. Pokud nebyla v rámci dědického řízení tato pohledávka projednávána, nic to nemění na skutečnosti, že soud v rámci trestního řízení si musí jako otázkou předběžnou vyřešit právní nástupnictví a toto bylo zcela správně soudem prvního stupně vyřešeno, neboť jedinou dědičkou je právě L. K.
K uvedenému je třeba poznamenat, že dědické právo je právo na pozůstalost, kterou tvoří v zásadě celé jmění zůstavitele. Dědicem je ten, komu náleží dědické právo (§1475 odst. 1, 2, 3 občanského zákoníku). Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§1479 občanského zákoníku). Je pravdou, jak ve svém dovolání uvedla obviněná, že podle §1670 občanského zákoníku platí, že nabytí dědictví potvrzuje soud, přičemž tato podmínka vyplývající z hmotného práva by nebyla ve vztahu k L. K. splněna.
Nejvyšší soud však považuje za nutné zdůraznit, že podle ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., které řeší posuzování předběžných otázek, orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. V dané věci však neexistuje ohledně otázky, kdo je dědicem žádné civilní rozhodnutí, neboť usnesením o zastavení dědického řízení s vydáním nepatrného majetku vypraviteli pohřbu není zjišťováno dědické právo, proto z daného rozhodnutí závazně (pro rozhodnutí o náhradě škody v trestním řízení) nevyplývá, že určitá osoba není dědicem. Nejvyšší soud konstatuje, že se soudy otázkou, kdo je v daném případě právním nástupcem dostatečně zabývaly, když zjistily, že poškozená Z. H. pořídila o svém majetku závěť ve prospěch L. K. (tedy platný dědický titul). K otázce právního nástupnictví po zemřelé poškozené Z. H. tak obsahují odůvodnění soudních rozhodnutí zjištění, ze kterých vyplývá, že soudy dostatečně zjišťovaly výsledek dědického řízení. Za této situace výrok o náhradě škody, pokud soudy celý nárok na náhradu škody přiznaly L. K., může i z hlediska práva občanského obstát.
Omezení orgánů činných v trestním řízení při řešení předběžných otázek se týká jen otázek osobního stavu, mezi které otázka dědického práva jako práva majetkového nepatří. Posouzení přípustnosti řešení předběžné otázky je však záležitostí procesní, která nespadá pod hmotněprávní důvody uplatněné v dovolání ani pod jiné důvody dovolání uvedené v zákoně.
Nejvyšší soud rovněž shledal, že tyto námitky uváděné obviněnou v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné H. R.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná H. R. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné H. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu