ECLI:CZ:US:2021:2.US.984.21.1
sp. zn. II. ÚS 984/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky VIMPEX GROUP s. r. o., se sídlem Bošovice 167, zastoupená Mgr. Marií Blechovou, LL.M., advokátkou se sídlem M-Palác, Heršpická 5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2021, č. j. 8 As 353/2019-59 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 5 A 168/2015-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá shora označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze vydaná v řízení ve správním soudnictví, jehož předmětem se stal přezkum 1) rozhodnutí žalovaného Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 3. 3. 2015 o uložení sankce stěžovatelce ve výši 25% v rámci výběrového řízení č. 6 a č. 7 v rámci Operačního programu Podnikání a inovace (OPPI) u projektu Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků č. projektu 4.1 IN04/637; a dále proti 2) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 6 a č. 7 ze dne 22. 5. 2015; a 3) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 6 a č. 7 ze dne 27. 7. 2015. Podle stěžovatelky obecné soudy neposkytly ochranu jejím základním právům, zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení před správními soudy nejprve Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelky pro opožděnost a nepřípustnost, Nejvyšší správní soud pak kasační stížnosti stěžovatelky nevyhověl.
3. Stěžovatelka se svou žalobou podanou k Městskému soudu v Praze konkrétně domáhala zrušení 1) Informace žalovaného ze dne 3. 3. 2015 "o udělení" sankce ve výši 25 % z dotace přiznané ve výběrovém řízení č. 6 s názvem zakázky "Pětiosé univerzální obráběcí CNC centrum" s nabídkovou cenou vybraného uchazeče ve výši 3 821 300 Kč, 2) Informaci žalovaného ze dne 3. 3. 2015 "o udělení" sankce ve výši 25 % z dotace přiznané ve výběrovém řízení č. 7 s názvem zakázky "Čtyřosý CNC řízený horizontální revolverový soustruh" s nabídkovou cenou vybraného uchazeče ve výši 2 446 800 Kč, 3) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 6 ze dne 22. 5. 2015 v rámci OPPI u projektu "Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků" č. projektu 4.1 IN04/637 VŘ 6, 4) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 7 ze dne 22. 5. 2015 v rámci OPPI u projektu "Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků" č. projektu 4.1 IN04/637 VŘ 7, 5) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 6 ze dne 27. 7. 2015, čj. 38 12/4.1IN04 637/12/08200, v rámci OPPI u projektu "Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků" č. projektu 4.1 IN04/637 VŘ 6, a 6) Sdělení ve věci přezkoumání výběrového řízení č. 7 ze dne 27. 7. 2015, čj. 38 12/4.1IN04-637/12/08200, v rámci OPPI u projektu "Zavedení produktové a procesní inovace při výrobě osvětlovacích prvků" č. projektu 4.1 IN04/637 VŘ. Informacemi č. 6 a 7 ze dne 3. 3. 2015 žalovaný rozhodl o zkrácení části dotace ve výši 25 % ve výběrovém řízení č. 6 a 7, a to z důvodu "úmyslného dělení zakázky na menší celky s cílem vyhnout se přísnějšímu režimu zákona". Sděleními č. 6 a 7 ze dne 22. 5. 2015 žalovaný stěžovatelce v návaznosti na její návrh na přezkum zkrácení části dotace ve výběrovém řízení č. 6 a 7 informoval, že z důvodu vyplacení dotace se touto otázkou nebude Přezkumná komise výběrového řízení (dále "PK VŘ") zabývat a rozhodnutí je konečné. Totéž jí s podrobnějším odůvodněním odpověděl i v návaznosti na další návrh na přezkum zkrácení části dotace ve výběrovém řízení č. 6 a 7, a to ve Sděleních č. 6 a 7 ze dne 27. 7. 2015.
4. Jak bylo výše uvedeno, Městský soud žalobu nyní napadeným usnesením odmítl z části pro nepřípustnost, z části pro opožděnost. Nejprve poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, z nichž plyne, že úkony napadené žalobou jsou obecně přezkoumatelné ve správním soudnictví. V případě sdělení č. 6 a 7 ze dne 22. 5. 2015 a Sdělení č. 6 a 7 ze dne 27. 7. 2015 však vyslovil, že tyto nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a tudíž s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2017, čj. 6 Afs 270/2015-48 (č. 3579/2017 Sb. NSS), a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2017, čj. 4 Afs 60/2017-40, je žaloba proti nim nepřípustná. Ve vztahu k Informacím č. 6 a 7 ze dne 3. 3. 2015 shledal žalobu přípustnou, avšak v této části ji odmítl pro opožděnost a stanovil, kdy počal běžet okamžik rozhodný pro stanovení lhůty dle §72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §65 odst. 1 s. ř. s.
5. Nejvyšší správní soud k podané kasační stížnosti přezkoumal zákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby nižšího soudu. Dospěl k závěru o věcné správnosti rozhodnutí městského soudu s tím, že v souladu s ustálenou judikaturou byla skutečně žaloba ve správním soudnictví z části nepřípustná a z části opožděná. Ve svém rozsáhlém rozsudku se znovu zabýval skutkovými okolnostmi případu a okamžikem rozhodným pro běh lhůt (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z webu Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz, Ústavní soud proto na ně jen ve stručnosti odkazuje).
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje předcházející stav řízení. Správní soudy podle stěžovatelky zjednodušeně řečeno nesprávně posoudily otázku povahy napadených aktů, jež byla rozhodná pro závěry o nepřípustnosti části žaloby ve správním soudnictví. Posléze dospěly soudy k nesprávným závěrům o okamžiku rozhodném pro běh lhůty pro žalobu proti rozhodnutí dle §65 s.ř.s., proto je odmítnutí části žaloby pro opožděnost rovněž nezákonné. Soudy neaplikovaly zásadu spravedlivého procesu, dopustily se na stěžovatelce denegatio iustitiae, nedostatečně aplikovaly korektiv shovívavosti s ohledem mj. na snahu stěžovatelky o mimosoudní řešení sporu, neliknavou a kontinuální aktivitu a dobrou víru stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž rekapitulovala meritorní spor mezi ní a žalovaným, k jehož přezkumu díky přístupu správních soudů zcela nezákonně nedošlo. Výsledek řízení před správními soudy představuje přepjatý formalismus.
II. Posouzení Ústavním soudem
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
12. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti však nepředstavuje nic jiného, než rozsáhlou pokračující polemiku s obecnými soudy. Z obsahu rozhodnutí kasačního soudu je zjevné, že se argumenty stěžovatelky dostatečně zabýval plně přezkoumatelným způsobem a námitky stěžovatelky svědčí spíše o neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů. Odpovědi na veškeré stěžovatelkou přednesené otázky v ústavní stížnosti již byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny, obsah její ústavní stížnosti nyní představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
13. Předmětem řízení o kasační stížnosti, a stejně tak před Ústavním soudem, zůstala toliko otázka správnosti odmítnutí žaloby z procesních důvodů. Ústavnímu soudu nyní nepřísluší se vyjadřovat k meritorním otázkám, jak se stěžovatelka domnívá. Stran opožděnosti žaloby proti Informacím č. 6 a 7 ze dne 3. 3. 2015 shledal žalobu přípustnou, avšak v této části ji odmítl pro opožděnost. Rovněž Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že ve světle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015 48 (č. 3579/2017 Sb. NSS) se v případě Informacím č. 6 a 7 ze dne 3. 3. 2015 jedná o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., proto lhůta pro podání žaloby počíná běžet od jejich doručení (§72 odst. 1 s. ř. s.). Počátek běhu lhůty přitom byl správními soudy vyložen vstřícně s ohledem na to, že manuály a pokyny k poskytnutí dotace vypracované žalovaným (tj. pokyny pro žadatele a příjemce dotace z operačního programu podnikání a inovace - obecná část, bod 5.7 Administrativní schválení VŘ ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu) ve znění účinném od března 2015, obsahovaly nesprávnou informaci o možnosti podání žádosti o znovu prošetření výsledku kontroly výběrového řízení v případě nesouhlasu s udělenou sankcí. Páteřní manuál OPPI ve znění platném od 1. 7. 2014 totiž popisoval postup předložení žádosti o přezkum sankčního krácení dotace PK VŘ, přesto, že řízení podle §14e rozpočtových pravidel je řízením jednostupňovým (k tomu správní soudy zcela přiléhavě odkázaly na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2017, č. j. 4 Afs 60/2017 40). Počátek běhu lhůty pro podání žaloby tak správní soudy v tomto rozsahu třeba vykládaly s ohledem na tyto nesprávné informace o možnosti podání "opravného prostředku" vstřícně vůči stěžovatelce tak, že lhůta pro podání žaloby počala běžet až okamžikem doručení Sdělení č. 6 a 7 ze dne 22. 5. 2015, neboť zde žalovaný stěžovatelku informoval, že se PK VŘ nebude zkrácením části dotace zabývat, a rozhodnutí je tedy konečné. Nejpozději v tomto okamžiku měla stěžovatelka považovat věc za skončenou a v případě nesouhlasu se proti ní soudně bránit. Jelikož tak neučinila, byla žaloba i přes vstřícné posouzení počátku běhu lhůty opožděná.
14. Ve vztahu ke Sdělením č. 6 a 7 ze dne 22. 5. 2015 a Sdělením č. 6 a 7 ze dne 27. 7. 2015 pak Ústavní přisvědčil posouzení správních soudů, že tyto nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a tudíž je žaloba proti nim nepřípustná [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2017, čj. 6 Afs 270/2015 48 (č. 3579/2017 Sb. NSS), a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2017, čj. 4 Afs 60/2017 40].
15. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
16. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu