ECLI:CZ:US:2021:3.US.102.21.1
sp. zn. III. ÚS 102/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Antonína Seidlera, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2020 č. j. 22 Cdo 1046/2020-279, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 15 Co 312/2018-242 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. června 2018 č. j. 112 C 355/2017-164, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a obce Těrlicko, sídlem Májová 474/16, Těrlicko - Horní Těrlicko, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou k Okresnímu soudu v Karviné - pobočce v Havířově (dále jen "okresní soud") domáhal vůči žalované
vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 16 727 200 Kč, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku změny územního plánu vedlejší účastnice účinné od 4. 11. 2014. Touto změnou byly pozemky ve vlastnictví stěžovatele zařazeny do nezastavitelné plochy, ačkoliv předtím se nacházely v zastavitelné ploše určené k bydlení smíšenému s hlavním využitím pro stavby bydlení; žalovaná částka tak měla představovat rozdíl mezi cenou stěžovatelových pozemků za předpokladu, že jsou určeny k zastavění, a jejich cenou v případě, že jsou zařazeny do nezastavitelné plochy. Okresní soud žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o jeho povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Okresní soud odkázal na §102 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), do něhož zákonodárce vtělil mechanismus poskytování náhrad za majetkovou újmu způsobenou vlastníkovi pozemku nebo stavby změnou či vydáním územního plánu. Dle uvedeného ustanovení však náhrada nenáleží, jestliže ke zrušení určení pozemků k zastavění na základě změny územního plánu došlo na základě návrhu vlastníka nebo po uplynutí doby 5 let od nabytí účinnosti územního plánu, který zastavění dotčeného pozemku umožnil (což byl právě případ posuzované věci), ledaže vlastník pozemku již měl k dispozici stavební povolení (což však stěžovatel ani netvrdil). Namístě dle okresního soudu nebylo ani poskytnutí náhrady na základě přímého použití čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť takto by bylo možno postupovat pouze v případě potřeby vyplnění mezery v zákoně. Pravidla pro náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku změny územního plánu však upravuje výše citovaný stavební zákon, a přímé použití Listiny tak nebylo namístě.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru o nedůvodnosti stěžovatelovy žaloby, byť důvody okresního soudu částečně korigoval. Předmětný §102 odst. 3 stavebního zákona, který stanovil pětiletou omezující lhůtu, byl do českého právního řádu implementován s účinností od 1. 1. 2013. Použitím daného ustanovení by tak došlo k tomu, že by podstatná část pětileté lhůty počítaná od změny územního plánu ke dni 26. 8. 2008 (jíž došlo k zařazení pozemků stěžovatele do zastavitelného území) uplynula ještě předtím, než došlo k jejímu zakotvení do stavebního zákona. S ohledem na požadavek legitimního očekávání a právní jistoty krajský soud označil takovouto konstrukci za nepřípustnou s tím, že §102 odst. 3 stavebního zákona není v daném případě možno použít. Ačkoliv tedy krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k tomu, že zde existuje mezera v zákoně, ani on neshledal, že by bylo možno přikročit k přímému použití čl. 11 odst. 4 Listiny. Tak by totiž bylo možno postupovat pouze v případě, že by došlo k tzv. kvalifikovanému omezení vlastnického práva, kdy by bylo nutno zohlednit, že vlastník již přistoupil k realizaci stavebního záměru či že v tomto směru již podnikl konkrétní kroky. V nynější věci však stěžovatel nic z toho neučinil, když pouze obecně v rovině budoucích podnikatelských vizí zamýšlel své pozemky využít ke stavbě; žádná úřední jednání nicméně v tomto směru nevedl a nepožádal ani o změnu využití předmětných pozemků.
4. Stěžovatelovo dovolání bylo rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení a doprovází ho obsáhlými citacemi z napadených rozhodnutí. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že soudy nevzaly v úvahu specifickou situaci, v níž se ocitl. Stěžovatel poukazuje na to, že k podstatné změně §102 stavebního zákona došlo s účinností od 1. 1. 2013 a o změně územního plánu bylo vedlejší účastnicí rozhodnuto s účinností od 4. 11. 2014. Z uvedeného je zjevné, že stěžovatel měl velice krátký časový úsek k realizaci toho, co mu ve smyslu nově zakotveného §102 odst. 3 stavebního zákona mohlo zajistit právo na náhradu. V době, kdy si stěžovatel pozemky pořizoval, nemohl předpokládat, že dojde ke změně právní úpravy, v jejímž důsledku bude podstatně omezeno jeho vlastnické právo. Postup soudů, které mu za daných okolností neposkytly ochranu, tak je dle stěžovatele v rozporu s principy legitimního očekávání a předvídatelnosti změny zákona. Na podporu uvedeného stěžovatel hojně cituje z judikatury Ústavního soudu týkající se principu právní jistoty a předvídatelnosti práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní stížnost stěžovatele je založena na námitce, že soudy postupovaly nepředvídatelně, posuzovaly-li věc podle §102 stavebního zákona, jenž doznal podstatných změn jen krátce předtím, než bylo rozhodnuto o změně územního plánu, kterou byly stěžovatelovy pozemky zařazeny do nezastavitelného území. V důsledku toho stěžovatel údajně neměl dostatek času učinit potřebné kroky k zajištění práva na náhradu majetkové újmy vzniklé změnou územního plánu. Ústavní soud však nepřehlédl, že stěžovatel tuto argumentaci po celou dobu řízení před obecnými soudy nevznesl, když své výhrady soustředil především do (ne)možnosti přiznání náhrady na základě přímého použití čl. 11 odst. 4 Listiny. Uvedené vyplývá jak z obsahu napadených rozhodnutí, v nichž jsou stěžovatelova podání učiněná v průběhu řízení podrobně rekapitulována, tak z ústavní stížnosti, v níž stěžovatel ani netvrdí, že by nyní nově uplatňované námitky soudům předložil k posouzení. Proti důvodům, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena, naopak konkrétně ničeho nebrojí, když pouze toliko v obecné rovině setrvává na nesouhlasu s pro něj nepříznivým výsledkem řízení.
9. Institut ústavní stížnosti je spojen se zásadou subsidiarity, která znamená, že podání ústavní stížnosti přichází v úvahu až poté, co jiné právní prostředky k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele selhaly. Ústavní soud mimoto ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565), nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885) či usnesení ze dne 6. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2582/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz].
10. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost je sice formálně přípustná, neboť po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci stěžovatel neměl k dispozici žádný další prostředek nápravy, námitky v ní uvedené je nicméně nutné považovat za materiálně nepřípustné, neboť je stěžovatel neuplatnil v řízení před obecnými soudy, ač mu v tom nic nebránilo. Bylo by tak v rozporu se zásadami subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud by se Ústavní soud i přes právě vyřčené nově uplatněnými námitkami stěžovatele zabýval. Takovýto postup, kdy si stěžovatelé ponechávají určitý argument až pro řízení před Ústavním soudem pro případ, že se svou věcí u obecných soudů neuspějí, totiž nelze připustit.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud pouze ve stručnosti konstatuje, že není zcela zřejmé, čeho se stěžovatel námitkami směřujícími proti postupu soudů podle §102 odst. 3 stavebního zákona snaží docílit, když použití tohoto ustanovení na posuzovanou věc odmítl sám krajský soud (viz bod 10 odůvodnění rozsudku krajského soudu). K závěru soudů, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro přistoupení k přímému použití čl. 11 odst. 4 Listiny, a tudíž k poskytnutí náhrady majetkové újmy stěžovateli - zejména s ohledem na pasivitu stěžovatele, který za celou dobu nepřistoupil k realizaci výstavby a neučinil v tomto směru žádné úřední kroky - pak nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska výhrad.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu