ECLI:CZ:US:2021:3.US.1025.21.1
sp. zn. III. ÚS 1025/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Martina Bugaje, zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem, sídlem Jesenická 1757/5, Bruntál, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2021 č. j. 16 Co 65/2019-198, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, sídlem 17. listopadu 2172/15, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž bylo porušeno právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. V řízení o vydání věcí Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání žalovaného (stěžovatele) výrokem I. rozsudku ze dne 13. 1. 2021 č. j. 16 Co 65/2019-198 částečně zrušil [ohledně povinnosti stěžovatele vydat vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) zde specifikované věci (externí pevný disk a ultrabook)] výrok I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 1. 2019 č. j. 84 C 64/2018-78 a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. ohledně zde specifikovaných věcí (kávovar, čistička vzduchu, taška na notebook) tak, že žalobu zamítl. Výrokem III. pak rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 2, §146 odst. 2 a §224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí proti nákladovému výroku, přičemž nesouhlasí s aplikací zásady úspěchu ve věci. Krajskému soudu vytýká absenci odůvodnění rozsudku, resp. uvádí, že jeho odůvodnění pouze odkazem na ustanovení občanského soudního řádu by mělo předurčovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli. Skutečnost, že stěžovatel měl mít v řízení úspěch pouze částečný, nepodpořil krajský soud žádnou argumentací, čímž popřel stěžovatelův úspěch ve věci. Krajský soud nepřiznal stěžovateli ani náhradu soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost, při níž byl stěžovatel úspěšný. Význam náhrady nákladů řízení nebyl přitom pro stěžovatele zanedbatelný. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice řízení, jako veřejnoprávní subjekt disponující řadou právníků, se nechal zastupovat v nikoliv složité věci advokátem. Krajský soud rozhodl podle stěžovatele nepředvídatelně, když stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení za toto řízení, ani za řízení o žalobě pro zmatečnost.
III.
Vyjádření účastníka řízení
4. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a od okresního soudu si současně vyžádal příslušný spis (sp. zn. 84 C 64/2018).
5. Krajský soud ve vyjádření pouze uvedl, že z výroku jeho rozhodnutí jasně vyplývá, že úspěch účastníků ve sporu byl přibližně stejný.
6. Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti ani argumenty, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, čehož si je stěžovatel vědom, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné a důvod k takovému postupu neshledal Ústavní soud ani v nyní posuzované věci.
12. Jakkoliv je rozhodnutí krajského soudu ohledně náhrady nákladů řízení poněkud stručné, když pouze odkazuje na příslušná ustanovení občanského soudního řádu, a zjevně by si i zasluhovalo obšírnější odůvodnění, je zřejmé, že krajský soud ve věci zvažoval úspěch účastníků řízení, přičemž dospěl k závěru, že byl přibližně stejný. Žaloba vedlejší účastnice řízení původně zněla na vydání pěti věcí (kávovar, čistička vzduchu, taška na notebook, externí pevný disk, ultrabook). Dvě z těchto věcí (externí pevný disk a ultrabook) stěžovatel před skončením řízení vrátil vedlejší účastnici řízení, pročež bylo řízení na základě zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí řízení částečně zastaveno. Ohledně zbývajících věcí byla žaloba zamítnuta. Z inventárních karet majetku, které jsou součástí vyžádaného spisu, se pak podává, že hodnota věcí, které byly vráceny stěžovatelem vedlejší účastnici řízení, byla podstatně vyšší než hodnota věcí, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta. Aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. tedy byla tedy zcela na místě. Napadeným rozsudkem přitom bylo rozhodováno o řízení jako celku, tedy včetně řízení o žalobě pro zmatečnost, které, byť v něm byl stěžovatel úspěšný, je podřízeno konečnému rozhodnutí s uplatněním výše zmiňovaných zásad (poměřování úspěchu ve věci a posouzení zavinění za zastavení řízení). Ústavní soud uzavírá, že krajský soud se vůči stěžovateli nedopustil žádného excesu, když žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu