ECLI:CZ:US:2021:3.US.1066.21.1
sp. zn. III. ÚS 1066/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021, č. j. 8 Tdo 1309/2020-384, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2020, č. j. 6 To 98/2020-315, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. ledna 2020, č. j. 5 T 56/2019-276, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to byl podle §143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti tím, že dne 4. 12. 2018 kolem 17:40 hodin řídil v obci, v prostoru u autobusové zastávky, osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb, kdy při jízdě v pravém jízdním pruhu pravé poloviny vozovky, pozemní komunikace o čtyřech jízdních pruzích, nevěnoval řízení vozidla a situaci v silničním provozu náležitou pozornost, přičemž v důsledku opožděné reakce bočně narazil do přecházejícího chodce, který po střetu a pádu na vozovku utrpěl zranění spočívající zejména v úrazovém otoku mozku při nitrolebních úrazových změnách, v důsledku kterých dne 15. 12. 2018 zemřel. Proti označenému rozsudku okresního soudu podali poškození i stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených, přičemž nově rozhodoval o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy těchto poškozených (výrok pod bodem I.). Odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné (výrok pod bodem II.). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok pod bodem III.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., otrestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy neměly jeho jednání posoudit jako přečin usmrcení z nedbalosti. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily princip omezené důvěry v dopravě tak, že řidič musí vždy předpokládat porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky. Dle jeho názoru jsou napadená rozhodnutí v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1711/2020 ze dne 21. 12. 2020, kdy z tohoto nálezu vyplývá, že odpovědnost za škodlivý následek může být dána pouze v situaci, kdy bude prokázáno, že řidič motorového vozidla, který byl uznán vinným, nevěnoval patřičnou pozornost při jízdě na pozemní komunikaci, čímž porušil potřebnou míru opatrnosti. Dále namítá, že obecné soudy neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem, který by se vypořádal se všemi skutkovými okolnostmi nehody, a že navrhoval i provedení vyšetřovacího pokusu, neboť znalec při stanovení rychlosti chodce vycházel pouze z tabulkových hodnot. Stěžovatel uzavírá, že provedené dokazování nepředstavuje dostatečný základ pro rozhodnutí o vině stěžovatele, a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
III.
Posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
7. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. To platí zejména v otázce úplnosti důkazního řízení a tzv. opomenutých důkazů, k těm se již dostatečně vyjádřil jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud (bod 16 a 17 napadeného usnesení). Krajský soud důkazní návrh stěžovatele na provedení vyšetřovacího pokusu zamítl, přičemž tento postup řádně odůvodnil tím, že navrhovaný důkaz není s to obviněným tvrzenou skutečnost, že poškozený běžel rychlostí 10 km/hod., ani potvrdit ani vyvrátit (bod 11 napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud k provedenému dokazování uzavřel, že dle jeho názoru byly okresním soudem provedeny všechny důkazy umožňující zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro soudní rozhodnutí, a že provádění dalších důkazů by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení (bod 11 napadeného rozsudku krajského soudu). Závěry obecných soudů, ani jejich procesní postupy, dle mínění Ústavního soudu nezavdávají žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a řádně vedeného dokazování.
8. Námitce stěžovatele, že závěry obecných soudů jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1711/20 ze dne 21. 12. 2020 Ústavní soud nepřisvědčil. Stěžovatel uvádí, že z uvedeného nálezu plyne, že odpovědnost za škodlivý následek může být dána pouze v situaci, kdy bude prokázáno, že řidič porušil potřebnou míru opatrnosti. Právě k takovému závěru o porušení povinnosti věnovat se řízení však dospěly obecné soudy ve stěžovatelově trestní věci, např. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (v bodě 28) uvádí: "Obviněný porušil zejména ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., když řízení vozidla nevěnoval dostatečnou pozornost, nereagoval dostatečně na poškozeného chodce, který přecházel přes vozovku, a levou boční částí vozidla jej srazil, přičemž poškozený v důsledku zranění, spočívajících zejména v úrazovém otoku mozku při nitrolebních úrazových změnách, zemřel. Za příčinu nehodového děje byla znalcem označena skutečnost, že řidič vozidla na přítomnost a pohyb chodce na vozovce včas nereagoval." Stěžovatel dle názoru Ústavního soudu fakticky předkládá vlastní verzi skutkového děje a fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší. Otázce, zda stěžovatel jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, se zvláště podrobně věnoval již Nejvyšší soud (v bodech 18 - 30 napadeného usnesení). Ústavní soud přezkoumal i napadené rozsudky krajského soudu a okresního soudu a shledal, že tato rozhodnutí jsou řádně odůvodněna.
9. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu