ECLI:CZ:US:2021:3.US.1095.21.1
sp. zn. III. ÚS 1095/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. K. a 2) nezl. P. K., zastoupených Mgr. Ivanou Hákovou, advokátkou se sídlem Sokolská 1365, Liberec, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 10. 2019, č.j. 10 P 143/2013-327, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 2. 2021, č.j. 36 Co 136/2020-662, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 2. 2021, č.j. 36 Co 136/2020-672, za účasti Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a V. L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č.j. 36 Co 136/2020-662, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 2. 2021, č.j. 36 Co 136/2020-672, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 10. 2019, č.j. 10 P 143/2013-327, v části výroku I. týkající se běžného styku otce (vedlejšího účastníka) s nezletilým, kterým bylo určeno, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém týdnu v roce od čtvrtku 18:00 do neděle 18:00. Rozsudek okresního soudu v části výroku I. týkající se prázdninového styku otce s nezletilým krajský soud změnil v rozsudku blíže popsaným způsobem. Dále krajský soud rozhodl, že k předávání nezletilého bude docházet vždy u toho rodiče, u něhož péče či styk aktuálně končí. Dle rozsudku krajského soudu jsou k předávání nezletilého rodiče oprávněni zmocnit třetí osobu (vyjma partnera matky) pouze výjimečně, a to nastane-li vážná překážka, která osobnímu předání brání s tím, že rodič je v takovém případě povinen druhému rodiči na jeho žádost důvod překážky prokázat. Dále krajský soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna umožnit otci nepřímý styk s nezletilým prostřednictvím vlastního mobilního telefonu nezletilého každý sudý týden v úterý a ve čtvrtek vždy od 19:00 do 19:15 a každý lichý týden v úterý vždy od 19:00 do 19:15 a zajistit, aby u nepřímého styku s otcem byl nezletilý sám a nebyl nikým rušen. Krajský soud také změnil rozsudek okresního soudu ze dne 18. 12. 2019, č.j. 10 P 143/2013-388, ve výroku I. o zvýšení výživného pro nezletilého za období od 1. 9. 2017 do 30. 11. 2020 tak, že otec je povinen platit výživné pro nezletilého ve výši 3 700 Kč měsíčně a za období od 1. 12. 2020 tak, že otec je povinen platit výživné pro nezletilého ve výši 3 200 Kč měsíčně. Ve výroku II. pak byl tento rozsudek okresního soudu změněn tak, že nedoplatek na výživném pro nezletilého za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 1. 2021 ve výši 44 489 Kč je otec povinen zaplatit v pravidelných splátkách po 1 800 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným počínaje měsícem březnem 2021 pod ztrátou výhody splátek. Krajský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
2. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé (viz ale sub 5.) tvrdí, že v záhlaví označenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva vyplývající z čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále i z korespondujících článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i z čl. 3, čl. 12 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a dodatkového protokolu k ní a z Úmluvy o styku s dětmi.
3. Rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za překvapivé a vykazující znaky libovůle. Stěžovatelka brojí zejména proti nevyváženému přístupu krajského soudu, který podle ní zcela nekriticky převzal argumentaci otce, a to aniž by se vypořádal s důkazy svědčícími v jeho neprospěch. Poukazuje na to, že krajský soud připustil veškeré jím předložené důkazy a naopak její důkazy neprovedl, resp. opomenul. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud rozhodl o úpravě styku také o jarních, velikonočních a podzimních prázdninách, přestože o tomto okresní soud nerozhodoval a nebylo to předmětem odvolání otce ani stěžovatelky, kteří se k těmto prázdninám nevyjádřili. Stěžovatelka dále nesouhlasí s rozhodnutím o střídání se v předávání nezletilého, které má probíhat výlučně osobně, bez možnosti zmocnit k tomu partnera matky. Poukazuje na to, že v době rozhodování byla v jiném stavu a krajskému soudu tak muselo být známo, že pro ni může být složitější dopravit se osobně k otci pro nezletilého, popř. předat nezletilého otci osobně. Jedná se podle ní o další nepřiměřený, až šikanózní zásah ze strany krajského soudu do její sféry s cílem upřednostnit zájmy otce. Pokud krajský soud stěžovatelce zakázal zmocnit k předávání nezletilého partnera, dle stěžovatelky ho tím fakticky bez relevantního důvodu vyloučil z péče o nezletilého, a to aniž by disponoval jediným důkazem o tom, že by se partner stěžovatelky choval vůči otci nevhodně. Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím o nepřímém styku v podobě telefonátů prostřednictvím mobilního telefonu nezletilého. Má za to, že krajský soud tímto nešetrným způsobem upřednostnil zájmy otce na úkor zájmů a přání nezletilého, který je tak vystaven zbytečnému stresu a nemůže si od otcova neustálého citového nátlaku odpočinout. Rozsah nepřímého styku má navíc přesahovat obvyklou míru a stěžovatelka a nezletilý jsou tak značně omezováni ve svém vlastním programu. To, že se krajský soud přiklonil na stranu otce, demonstruje dle stěžovatelky i skutečnost, že otci snížil výživné k jeho odvolání z částky 4 000 Kč měsíčně na částku 3 700 Kč a následně i na částku 3 200 Kč. Dle názoru stěžovatelky měl krajský soud při hodnocení schopností otce vycházet i z potenciality jeho příjmů a ne pouze čistě z fakticity. Krajskému soudu stěžovatelka také vytýká, že ve svém rozhodnutí absolutně nereflektoval dopady chování otce na duševní zdraví nezletilého a současně nezohlednil přání, názor a zájmy nezletilého. V ústavní stížnosti pak žádá také o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu a náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
III.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že v případě první stěžovatelky byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. První stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Co se týče toho, že první stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti jako stěžovatele rovněž nezletilého, Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilého nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy rodičů (otce a matky) ve vztahu k nezletilému. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý v takové situaci nemůže být vtažen do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) oprávněné první stěžovatelky však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 611/21 ze dne 30. 3. 2021, usnesení sp. zn. IV. ÚS 515/21 ze dne 30. 3. 2021 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ze dne 26. 1. 2021; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
IV.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Obecné soudy, do jejichž kompetence posouzení těchto otázek primárně patří, mají také povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
9. Ústavní stížnost je založena především na námitce údajného nekritického zvýhodnění otce na úkor stěžovatelky a nezletilého, kterého se při svém rozhodování měl dopustit krajský soud. Pochybení, které by svědčilo o neobjektivním přístupu krajského soudu vedeném stěžovatelkou tvrzenou snahou upřednostnit zájmy otce nezletilého, Ústavní soud nenalezl. Zjištěny nebyly ani důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry obecného soudu bylo nutné označit za svévolné či jinak excesivní. Jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat a upravit aktuální rodinné poměry (pakliže toho nejsou schopni v rámci vzájemné dohody a oboustranných kompromisů sami účastníci).
10. Proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů a obecné soudy tak samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, zda se jeví nutné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je toliko ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních principů zcela neudržitelné. K ničemu takovému však v posuzovaném případě nedošlo. Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a dokazování sám dále doplnil o řadu dalších důkazů. Zamítl-li pro nadbytečnost výslech partnera stěžovatelky a babičky nezletilého, jakož i psycholožky, ke které stěžovatelka s nezletilým dochází (jejíž průběžné zprávy krajský soud jako důkaz naopak provedl), Ústavní soud v takovém postupu pochybení neshledává.
11. Pokud jde o rozsah styku otce s nezletilým, krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu, dle kterého je otec oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém týdnu v roce od čtvrtku do neděle, přičemž tento svůj závěr taktéž náležitě odůvodnil. Vycházel přitom jednak z obsahu znaleckého posudku vypracovaného v předchozím řízení, ze zpráv psycholožky, ze zpráv kolizního opatrovníka a především z názoru nezletilého, který byl dvakrát zjišťován již v řízení před okresním soudem a následně také dvakrát přímo krajským soudem.
12. V souladu s požadavky vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu byl soudy zjišťován názor nezletilého a krajský soud vhodně reagoval i na vývoj v jeho vyjádřeních. Obecné soudy zcela respektovaly nechuť nezletilého pokračovat ve střídavé péči, kterou měl možnost si v minulosti krátce vyzkoušet. Režim styku jednou za čtrnáct dnů od čtvrtku do neděle se nezletilému dle jeho vyjádření líbil. Pokud současně uváděl také to, že by chtěl k otci chodit jednou za měsíc, spatřoval krajský soud v takovém vyjádření především přebírání odmítavého postoje stěžovatelky k širšímu styku (podrobněji viz bod 34. rozsudku krajského soudu).
13. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně upozorňuje také na to, že názor nezletilého by neměl být jediným kritériem pro rozhodnutí ve věci péče a styku s nezletilými, čemuž krajský soud vyhověl, když k vyjádření nezletilého nepřistupoval izolovaně, ale hodnotil ho v kontextu postupných reakcí nezletilého na vývoj úpravy styku (nezletilý měl po rozchodu rodičů s otcem velmi dobré vztahy a projevoval přání stýkat se s otcem pravidelně) a přihlédl také k závěrům znaleckého posudku a názoru kolizního opatrovníka. Pakliže s přihlédnutím k okolnostem daného případu dospěl k závěru, že k zajištění kontaktu otce s nezletilým bude docházet právě tímto způsobem, Ústavní soud v takovém posouzení zásah do základních práv nespatřuje. Zvolená úprava nezletilému umožní získávat životní zkušenosti v rámci soužití s každým z rodičů a otci umožní podílet se na jeho volnočasových aktivitách i běžných povinnostech. Sama skutečnost, že stěžovatelka by si úpravu styku otce s nezletilým představovala jinak, nemůže být považována za důvod k zásahu Ústavního soudu.
14. Ústavní soud nepovažuje za nijak problematické ani to, že za situace, kdy se rodiče nezletilého nebyli schopni sami dohodnout na konkrétních termínech styku o letních prázdninách, přistoupil krajský soud k tomu, že prostřednictvím pevných termínů kromě letních prázdnin rovnou upravil i termíny styku o jarních, velikonočních, podzimních a vánočních prázdninách, čímž se zjevně snažil eliminovat další budoucí neshody mezi stěžovatelkou a otcem nezletilého. Rozsah, ve kterém byl prázdninový styk stanoven, přitom nijak nevybočuje z obvyklé úpravy takového styku a není ani nijak nepřiměřený konkrétním okolnostem.
15. Výtky stěžovatelky týkající se úpravy nepřímého styku prostřednictvím mobilního telefonu Ústavní soud taktéž nesdílí. Krátké kontakty tohoto druhu úpravu styku doplňují v době, kdy nezletilý nemá možnost trávit s otcem čas osobně. Oba rodiče nezletilého by se přitom měli zasadit o to, aby šlo pro nezletilého o přirozenou a příjemnou součást vzájemné rodinné komunikace, a nikoliv o stresující a obtěžující povinnost. Nezletilý by současně neměl být otcem nucen k tomu, aby s ním byl prostřednictvím sociálních sítí a různých komunikačních aplikací v nepřetržitém spojení.
16. Stěžovatelce lze naopak přisvědčit v tom, že v rozhodnutí krajského soudu schází jednoznačnější vysvětlení důvodů, které krajský soud vedly k tomu, že z procesu předávání nezletilého vyloučil partnera stěžovatelky (z čehož však nelze odvozovat, že by snad byl vyloučen také z podílu na péči o nezletilého). Stěžovatelka připustila, že nezletilého otci pravidelně nepředává osobně ona sama, ale činí tak její partner. Krajský soud v této souvislosti poukázal na nezbytnost participace stěžovatelky, která je dána potřebou zlepšení vztahů mezi rodiči, jelikož bezproblémovému přechodu nezletilého z jednoho prostředí do druhého by napomohla zejména větší kooperace mezi rodiči. Lze tak dovodit, že za tímto rozhodnutím stála nutnost přimět k nezbytné spolupráci, podpoře a vzájemné komunikaci, která by následně měla vést k lepší motivaci nezletilého, pozitivnímu rozloučení se a usnadnění procesu předání, právě rodiče nezletilého.
17. Namítá-li stěžovatelka, že pro ni vzhledem k probíhajícímu těhotenství může být osobní předávání nezletilého složitější, krajský soud zde vyšel z předpokladu, že pokud byla v době jeho rozhodování ochotna věnovat čas pravidelným sezením u psycholožky, lze předpokládat, že dokáže věnovat čas i osobnímu předávání nezletilého otci. V ústavní stížnosti navíc sama stěžovatelka poukazuje na blízkou vzdálenost jejího bydliště a bydliště otce (cca 10 minut hromadnou dopravou), což by ji mělo osobní předávání nezletilého usnadnit. Vzhledem ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů by stěžovatelku nemělo nijak nepřiměřeně zatížit ani vzájemné střídání při předávání nezletilého. Pakliže by tato úprava vzhledem k následné péči stěžovatelky o novorozence v budoucnu začala narážet na praktické problémy, bude zejména na rodičích nezletilého, aby prokázali vzájemnou ochotu a vstřícnost se v tomto směru rozumně domluvit a spolupracovat. Pokud se to navzdory zájmu všech zúčastněných nezdaří, může se stěžovatelka
u obecných soudů následně domáhat změny této úpravy.
18. Krajský soud přiměřeně zdůvodnil také snížení výživného, když se zabýval majetkovými poměry rodičů i odůvodněnými potřebami nezletilého a zohlednil pokles příjmů otce v souvislosti s nástupem do nového zaměstnání. Namítá-li stěžovatelka, že otec byl v minulosti schopen vydělávat více a lze očekávat, že během několika měsíců těchto částek opět dosáhne, jakož i to, že její příjem se naopak sníží v důsledku nástupu na mateřskou a následně rodičovskou dovolenou a rovněž jí přibude vyživovací povinnost, jde o okolnosti, které v době rozhodování krajského soudu nenastaly. Pokud skutečně nastanou, stěžovatelce nebude nic bránit v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud, který, shledá-li, že jsou pro to splněny podmínky, výživné změní.
19. Závěrem lze uvést, že byť jsou rodiče nezletilého jistě vedeni těmi nejlepšími úmysly (snahou trávit co nejvíce času s nezletilým a snahou ochránit nezletilého před jakoukoliv možnou újmou), měli by zvážit, jaké prostředky k dosažení svých cílů volí. V nejlepším zájmu nezletilého jistě není například sdělování zavádějících informací ze strany otce o hrozícím úmrtí blízkého rodinného příslušníka, stejně tak ani nahrávání telefonátů či provádění výslechu nezletilého po komunikaci s otcem stěžovatelkou a jejím partnerem, jakož ani výčitky směrem k nezletilému týkající se úpravy styku, snižování rodičovských kompetencí druhého rodiče nebo jiné spory rodičů, do kterých je nezletilý vtahován. Jakkoliv to může být pro všechny zúčastněné těžké, měli by se pro dobro nezletilého snažit především o vzájemné pochopení, toleranci, vstřícnost a spolupráci, jelikož je právě jejich úkolem, aby tím nezletilému nastalou rodinnou situace co nejvíce ulehčili (na což ostatně ve svém rozhodnutí poukázal již krajský soud).
20. Protože ze shora uvedených důvodů nebylo zjištěno namítané porušení základních práv stěžovatelky ani nezletilého, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání a bylo tak bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu. Náhradu nákladů řízení stěžovatelce Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu