ECLI:CZ:US:2021:4.US.611.21.1
sp. zn. IV. ÚS 611/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. T. S. a 2. nezletilého M. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2021 sp. zn. 18 Co 39/2021, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a B. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé (viz ale sub 6) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé zároveň navrhli, aby Ústavní soud rozhodl o této ústavní stížnosti přednostně.
2. Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 29. 12. 2020 č. j. 0 Nc 38006/2015 zamítl návrh 1. stěžovatele (dále též "otec") na vydání předběžného opatření, kterým by byla vedlejší účastnice (dále též "matka") povinna umožnit otci styk s 2. vedlejším účastníkem (dále též "nezletilý") od prvního pátku třítýdenního cyklu od 18.00 hodin do druhého pátku třítýdenního cyklu do 18.00 hodin s tím, že první třítýdenní cyklus začíná prvním pátkem následujícím po dni doručení usnesení matce, kdy otec si převezme nezletilého ke styku v místě bydliště matky, matka převezme nezletilého v místě bydliště otce, kdy úprava se neuplatní v období prázdnin s mimořádnou úpravou styku podle předběžně vykonatelného rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Konstatoval, že ve věci byly prozatím nepravomocně (avšak předběžně vykonatelně) upraveny poměry k nezletilému rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 9. 2020 č. j. 0 Nc 38006/2015-1661, pročež by mohly být pro vydání předběžného opatření relevantní pouze ty skutečnosti, které nastaly v době po vydání tohoto rozsudku. Takové mimořádné okolnosti dosahující takové úrovně a intenzity, aby byl na místě zásah formou předběžného opatření, však krajský soud neshledal. Pro případné nařízení předběžného opatření nemá význam rekapitulace vývoje vzájemných vztahů účastníků od ukončení soužití rodičů činěný z pohledu otce a ani další skutečnosti, kterými 1. stěžovatel již reaguje na předběžně vykonatelnou úpravu styku. Těmito námitkami 1. stěžovatele se bude krajský soud zabývat v souvislosti s rozhodováním o věci samé.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé (viz ale sub 6) v ústavní stížnosti zejména uvedli, že reflektovaly-li by obecné soudy povinnost uloženou v čl. 3 odst. 1 Úmluvy, pak měly vážit, zda je ve větším zájmu nezletilého cestovat 480 km týdně nebo 160 km týdně, zda je ve větším zájmu nezletilého strávit 3 dopoledne za 14 dní cestou v autě a provozu, nebo tyto 3 dopoledne strávit v povinném ročníku v mateřské škole se svými vrstevníky a učitelkami, zda je v zájmu nezletilého vystavit jej 3x vyššímu riziku úrazu při autonehodě, či zda je v jeho zájmu, aby rodiče zbytečně vyhazovali peníze za dopravu dítěte. Kdyby obecné soudy reflektovaly nejlepší zájem nezletilého, pak by musely hodnotit možný dopad rozhodnutí na dítě, tedy, že rozhodnutí ve prospěch návrhu 1. stěžovatele je více v zájmu nezletilého než ponechání stávajícího stavu. Podle stěžovatelů nelze ponechat hodnocení nejlepšího zájmu dítěte na meritorní rozhodnutí, ústavní práva platí i pro dobu řízení a rovněž nejlepší zájem dítěte je hlediskem předním i při rozhodování o návrhu na předběžné opatření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že v případě 1. stěžovatele byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. První stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
6. Co se týče uvedení nezletilého 1. stěžovatelem rovněž jako stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilého nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy rodičů (otce a matky) ve vztahu k nezletilému. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Vzhledem k výsledku řízení pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti oprávněného stěžovatele však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
10. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu krajského soudu a v napadeném rozhodnutí žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv 1. stěžovatele, či jeho nezletilého syna.
12. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů v nyní posuzované věci (sub 3), že zde není dána naléhavost zatímní úpravy poměru účastníků, jelikož poměry k nezletilému upravené nepravomocným (avšak předběžně vykonatelným) rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 9. 2020 č. j. 0 Nc 38006/2015-1661 nejsou prima facie v rozporu s jeho nejlepším zájmem tak, aby musely být nutně upraveny předběžným opatřením. Za skutkové situace, která byla obecnými soudy důkladně zjištěna a je popsána v jejich usneseních, je jejich shora uvedený závěr o neexistenci potřeby nařízení předběžného opatření řádně a logicky odůvodněný [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
13. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv 1. stěžovatele ani nezletilého (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž rozhodl o podané ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání. V takové situaci bylo bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu