ECLI:CZ:US:2021:3.US.1168.21.1
sp. zn. III. ÚS 1168/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Müllera, zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021 č. j. 20 Cdo 2367/2020-746, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2019 č. j. 15 Co 203/2019-618 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. ledna 2019 č. j. 28 EXE 2852/2012-555, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a 1) Vladimíra Rejhona, 2) Veroniky Kováříkové a 3) N. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele jako oprávněného na přerušení exekučního řízení (I. výrok). Dále bylo rozhodnuto, že exekuce nařízená usnesením okresního soudu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 28 EXE 2852/2012-12 se k návrhu třetí vedlejší účastnice jako povinné zastavuje podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (II. výrok). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit třetí vedlejší účastnici jako povinné náklady exekuce (III. výrok) a že mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem jako oprávněnými a třetí vedlejší účastnicí jako povinnou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok); též bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi (V. výrok). Okresní soud konstatoval, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka existence dluhu v době jeho sepsání. Nařídí-li soud podle takového exekutorského zápisu výkon rozhodnutí či exekuci, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. V posuzované věci se věřitelé Karolína Krejcarová (dále jen "původní oprávněná") a Petr Krejcar ve smlouvě o půjčce ze dne 1. 1. 2011 zavázali půjčit třetí vedlejší účastnici jako dlužnici do dne 2. 3. 2011 částku 2 975 000 Kč a třetí vedlejší účastnice se zavázala dluh splatit nejpozději do 1. 1. 2012. Obsahem exekučního titulu tak bylo konstatování, že původní oprávněná a povinná třetí vedlejší účastnice spolu uzavřely smlouvu o půjčce na uvedenou částku, kterou následně původní oprávněná poskytla třetí vedlejší účastnici ve splátkách a ta současně uznala svůj dluh z této půjčky co do důvodu a výše. Okresní soud dále konstatoval, že smlouva o půjčce má reálnou, nikoliv konsenzuální povahu, a vznik právního vztahu z půjčky tak předpokládá skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Po provedeném dokazování pak soud dospěl k tomu, že údaje uvedené v exekučním titulu neodpovídají skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky a že původní oprávněná s třetí vedlejší účastnicí se vůbec neznaly, když poprvé se setkaly až na schůzce u advokáta Mgr. Vlčka v červenci 2012. Povinná třetí vedlejší účastnice, původní oprávněná i svědek S. shodně vypověděli, že k žádnému předání peněz nikdy nedošlo, což potvrdil i svědek Krejcar. Soud tak vzal za prokázané, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena a pohledávka, která byla předmětem exekuce, neexistovala. Všichni současní oprávnění (tj. stěžovatel, první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice) se tak stali postupníky neexistující pohledávky. Z popsaných důvodů okresní soud exekuci zastavil.
3. K odvolání všech oprávněných proti II. až V. výroku usnesení okresního soudu rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce, jako věcně správné potvrdil (I. výrok); dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení (II. až V. výrok).
4. Dovolání stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustná (I. a II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. až V. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podstatu obsáhlé ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se závěrem soudů, dle kterého nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, a exekuci tak bylo nutno zastavit. Stěžovatel podrobně popisuje průběh řízení, rozebírá jednotlivá skutková zjištění a dovozuje z nich, že existence předmětné pohledávky byla dostatečně prokázána již v souvisejícím trestním řízení vedeném proti manželovi povinné třetí vedlejší účastnice. Výrokem rozsudku v předmětné trestní věci měly být civilní soudy vázány; ty však důkazy, které jasně prokazovaly oprávněnost vedené exekuce (především výslech Mgr. Vlčka, prohlášení D. Dudkovského a prohlášení původní oprávněné a P. Krejcara), zcela opomenuly, a zatížily tak svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Z obsahu ústavní stížnosti i jí napadených usnesení je zřejmé, že totožně formulované námitky byly předmětem posouzení všemi výše uvedenými soudy. Ačkoliv odůvodnění jejich rozhodnutí dostatečným způsobem reagují na veškeré stěžovatelovy výhrady a pečlivě a srozumitelně vysvětlují, z jakých konkrétních důvodů nemohla být jeho argumentace úspěšná, stěžovatel i nadále setrvává na vlastní zcela odlišné verzi skutkového děje, aniž by byl ochoten porozumět závěrům, k nimž soudy v řízení shodně dospěly.
10. Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, na jehož konci dospěl k řádně zdůvodněnému závěru, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o půjčce mezi původní oprávněnou a povinnou třetí vedlejší účastnicí, neboť mezi nimi nedošlo k předání předmětu půjčky. Právě tato skutečnost pak byla rozhodující pro posouzení návrhu povinné na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Námitky, jimiž se stěžovatel snaží prokázat oprávněnost svého nároku, se však s podstatou posuzované věci ze značné části míjejí, na což ostatně upozornil jak okresní soud (viz bod 28 odůvodnění usnesení okresního soudu), tak krajský soud (viz bod 12 odůvodnění usnesení krajského soudu).
11. Posouzením, zda ve věci nebylo postupováno v rozporu s §135 odst. 1 občanského soudního řádu, dle něhož je civilní soud vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, se zabýval Nejvyšší soud, který s odkazem na relevantní judikaturu vyložil, kdy je nutno v postupu soudu spatřovat porušení uvedeného ustanovení, a proč takový závěr naopak nelze učinit v nynější věci. Ke způsobu vypořádání uvedené námitky stěžovatele Ústavní soud nemá výhrad a považuje za dostačující pouze odkázat na příslušné části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (viz body 17 až 19 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
12. Totéž platí o námitce, že soudy opomenuly stěžovatelem vyjmenované důkazy a jejich neprovedení žádným způsobem nezdůvodnily. Podrobné vypořádání této námitky je obsaženo v bodech 21 a 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud závěrem podotýká, že není jeho úkolem reprodukovat závěry učiněné obecnými soudy, tím spíše za situace, kdy stěžovatel má k dispozici právního zástupce, jenž by měl být zajisté schopen pomoci stěžovateli porozumět obsahu soudního rozhodnutí a pochopit důvody, které soud vedly k jeho přijetí.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu