ECLI:CZ:US:2021:3.US.1172.21.1
sp. zn. III. ÚS 1172/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2021 č. j. 25 Cdo 1086/2020-582, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace ČSOB Pojišťovna, a.s., sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu tělesné integrity zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i z vyžádaného soudního spisu, se podává, že stěžovatel utrpěl jako řidič motocyklu při dopravní nehodě způsobené řidičem vozidla, který byl pojištěn u vedlejší účastnice, zranění dolní končetiny. Stěžovatel se jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici vyplacení níže specifikovaných plnění. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 5. 2019 č. j. 11 C 14/2013-494 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu za ztížení společenského uplatnění 327 935 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění 5 244 065 Kč (výrok II), o zaplacení bolestného 90 083,14 Kč (výrok III), o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 6. 12. 2012 do 31. 12. 2012 v částce 18 856 Kč (výrok IV) a o zaplacení nákladů na právní zastoupení před podáním žaloby v částce 38 070 Kč (výrok V). Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna uhradit náklady řízení.
3. Okresní soud vzhledem k datu dopravní nehody (1. 8. 2010) posoudil nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "starý občanský zákoník") a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Soud měl za to, že nejsou dány okolnosti uvedené v §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"), které by odůvodňovaly přiznání náhrady nemajetkové újmy aplikací nových právních předpisů.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 11. 2019 č. j. 18 Co 233/2019-547 po odvolání stěžovatele proti výrokům II., III., IV., a V. rozsudku okresního soudu rozhodl tak, že "rozsudek okresního soudu se potvrzuje, ve výroku II. ve správném znění tak, že se žaloba zamítá ohledně požadované náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 5 672 065 Kč" a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud shledal posouzení nároků podle starého občanského zákoníku jako věcně správné, stejně jako způsob určení výše odškodnění za snížení společenského uplatnění. Při potvrzení zamítavého výroku pouze napravil početní pochybení okresního soudu.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jak nepřípustné, neboť odvolací soud se při posouzení věci podle Nejvyššího soudu neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani Ústavního soudu. Nejvyšší soud, tak jako soudy nižších stupňů, vyšel z toho, že žádné důvody pro posouzení nároků, založených porušením práva v roce 2010, podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, v dané věci nejsou dány.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí porušení svých shora vymezených ústavně zaručených práv tím, že se Nejvyšší soud odmítl věcně zabývat jeho dovoláním a odmítl dovolání pro nepřípustnost.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že opakovaně obecným soudům vytýkal aplikaci starého občanského zákoníku a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Soudy pochybily, pokud neaplikovaly přechodné ustanovení §3079 nového občanského zákoníku, které umožňuje tzv. pravou retroaktivitu v případě řízení o náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, pokud věc nebyla soudem rozhodnuta do 31. 12. 2013. Podle stěžovatele uvedený postup plyne z nálezu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275), na což upozornil v dovolání. Dovolací soud však přesto neshledal dovolání přípustným.
8. Stěžovatel připomíná, že v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazoval na nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15 z něhož dle stěžovatele plyne, že soudy nižších stupňů jsou povinny postupovat podle právní úpravy pro poškozeného příznivější, resp. podle takové právní úpravy, která je platná a účinná v době rozhodování. Stěžovatel tvrdí, že soudy všech stupňů odmítly aplikovat závěry shora uvedeného nálezu Ústavního soudu.
9. Stěžovatel dodává, že na jeho věc dopadá též aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/20 ze dne 9. 2. 2021 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), který byl vydán ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, a měl tak být brán v potaz.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ke klíčové námitce porušení práva na přístup k dovolacímu soudu Ústavní soud úvodem uvádí, že rozhodování o přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. bývá v rozhodovací praxi Ústavního soudu označováno jako kvazimeritorní (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3019/17 ze dne 12. 12. 2017, bod 24) či dokonce jako meritorní [např. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 29]. Otázku přístupu k dovolacímu soudu tak nelze posuzovat zcela shodně u odmítnutí dovolání pro vady a odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Zatímco při odmítnutí dovolání pro vady je znemožněn jak přístup k Nejvyššímu soudu, tak následně též přístup k Ústavnímu soudu pro řádné nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy, při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost se soud argumenty stěžovatelů zabývá a reaguje na ně, byť jen z pohledu posouzení přípustnosti dovolání [srov. k tomu stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
12. Kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, do samotného práva na přístup k soudu (ať již Nejvyššímu, či Ústavnímu) nezasahuje v případě, že Nejvyšší soud na argumenty dovolatelů dostatečně a korektně reaguje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu tak zejména plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je též postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [srov. např. nálezy ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423) a ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 (N 155/74 SbNU 323)].
13. V nyní posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, dostálo. Nejvyšší soud jasně a přehledně vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu, přičemž nález, kterým argumentuje stěžovatelka, na uvedenou věc nedopadá, resp. z něj nelze vyvodit závěry, na nichž stěžovatelka stavěla svou argumentaci před soudy nižších stupňů, resp. v dovolání samotném.
14. Z věcného pohledu je pak nutno dovolacímu soudu, resp. soudům nižších stupňů přisvědčit, že z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 automaticky nevyplývá povinnost aplikovat "novější právní úpravu", tj. nový občanský zákoník. Podle §3079 odst. 1 nového občanského zákoníku "právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů". Teprve dle výjimky zakotvené v odst. 2 zmíněného ustanovení platí, že "nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§2 odst. 3) přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona". Jak plyne z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti, resp. z vyžádaného soudního spisu, okresní soud i krajský soud se argumentací stěžovatele týkající se aplikace nového občanského zákoníku řádně zabývaly. Vyšly z toho, že stěžovatel netvrdil a neprokázal existenci relevantních okolností, pro které by měl být aplikován §3079 odst. 2 nového občanského zákoníku, přičemž též zdůvodnily, že automatická aplikace nové právní úpravy neplyne ani z nálezu IV. ÚS 3122/15 (srov. body 25 - 30 rozsudku krajského soudu).
15. Pokud Nejvyšší soud shledal, že právní závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, ani judikaturou Ústavního soudu, nelze jeho závěru ničeho vytknout. Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 3122/15, na který odkazuje stěžovatel též v ústavní stížnosti, nijak nerozporoval aplikaci dosavadních právních předpisů, konkrétně, že soudy byly "vázány tehdy účinnou úpravou §372 ve spojení s §388 zákoníku práce a vyhlášky č. 440/2001 Sb." [spor se týkal pracovního úrazu - pozn. ÚS], pouze dodal, že "při stanovení konkrétní výše odškodnění jim nic nebránilo zohlednit i navazující, zásadním způsobem odlišný vývoj, který reflektoval neudržitelnost dosavadní právní úpravy jak co do celkové koncepce, tak i co do hodnoty jednoho bodu". Ústavní soud tak nevyloučil aplikaci "dosavadní právní úpravy" v případě, že v době rozhodování sporu již byl účinný nový občanský zákoník, pouze zdůraznil široký diskreční prostor soudů při aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (umožňující přiměřeně zvýšit odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele), požadoval zachování proporcionality mezi způsobenou újmou a přiznanou peněžní částkou, jakož i možnost v případě potřeby podzákonný předpis neaplikovat. V návaznosti na to Ústavní soud např. v usnesení I. ÚS 1162/15 ze dne 16. 6. 2016 shrnul, že mu "nepřísluší určovat, v jaké konkrétní výši by náhrada újmy za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána. Obecné soudy mají při posuzování konkrétních případů široký prostor k úvaze, v jakých případech a k jakému zvýšení přistoupí na základě §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Musí ovšem dbát na to, aby přiznaná výše odškodnění ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi přiznanou náhradou a poškozením zdraví či ztížením společenského uplatnění jako způsobenou újmou existoval vztah přiměřenosti. Za tím účelem mohou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky použít v konkrétní věci pouze ustanovení zákona, pokud dospějí k závěru, že podzákonný předpis je v rozporu se zákonem [nález sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 (N 186/38 SbNU 499)]. Význam pro rozhodování však nemá prostá polemika ohledně konkrétní výše násobku základního bodového hodnocení, která je otázkou podústavního (podzákonného) práva [nález sp. zn. I. ÚS 2955/10 ze dne 29. 3. 2012 (N 64/64 SbNU 735)]. Z pohledu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod se přitom nemusí vůbec jednat o určitý násobek základního bodového hodnocení. Obecné soudy proto nejsou povinny odůvodňovat, proč vzhledem k okolnostem věci zvolily právě konkrétní násobek. Výsledná výše náhrady by ovšem měla co nejvíce odpovídat okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům (odst. 23 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. 2. 2016)".
16. Z uvedených argumentů vychází též rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolací soud v napadeném rozhodnutí odkazuje, která i v případech, kdy jsou používány dosavadní právní předpisy (zejm. vyhláška č. 440/2001 Sb.) vyžaduje individualizaci výše odškodnění vzhledem ke konkrétním poměrům poškozeného, tak jak vyžaduje též Ústavní soud.
17. Nejvyšší soud tak při odmítnutí dovolání, resp. při neztotožnění se s takovým výkladem nálezu IV. ÚS 3122/15, který prezentoval stěžovatel, nijak nepochybil.
18. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti nově odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1564/20 ze dne 9. 2. 2021, je nutno dodat, že tento nález se týkal škodní události, ke které došlo po účinnosti nového občanského zákoníku (šlo o dopravní nehodu ze srpna 2014), tudíž v dovolání řešená otázka vztahu původní a nové právní úpravy vůbec nebyla v daném nálezu řešena.
19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že obecné soudy se požadavku na posouzení všech rozhodných skutečností i požadavku na individualizaci určení výše odškodného za ztížení společenského uplatnění nezpronevěřily, provedly rozsáhlé dokazování, výši náhrady ztrojnásobily oproti výši náhrady stanovené znalcem, a to v celkové výši 504 000 Kč, závěry podrobně zdůvodnily, přičemž vycházely též z výše odškodnění přiznávaného v obdobných případech.
20. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu soudního spisu, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu