ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1086.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1086/2020-582
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem Na Můstku 383, Praha 1, proti žalované: ČSOB Pojišťovna, a.s. , člen holdingu ČSOB, IČ 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, zastoupená JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Husova 240/5, o odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 14/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2019, č. j. 18 Co 233/2019-547, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. 5. 2011, č. j. 11 C 14/2013-494, uložil žalované zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) 327 935 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění 5 244 065 Kč (výrok II), o zaplacení bolestného 90 083,14 Kč (výrok III), o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 6. 12. 2012 do 31. 12. 2012 v částce 18 856 Kč (výrok IV) a o zaplacení nákladů na právní zastoupení před podáním žaloby v částce 38 070 Kč (výrok V); výroky VI, VII a VIII rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako řidič motocyklu dne 1. 8. 2010 při dopravní nehodě způsobené řidičem osobního vozidla, odpovědnostně pojištěného u žalované, utrpěl zranění pravé dolní končetiny. Povahu a závažnost zranění měl soud prokázány znaleckými posudky. Vzhledem k datu dopravní nehody okresní soud podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“). Neshledal okolnosti uvedené v §3079 odst. 2 o. z., které by v daném případě odůvodňovaly přiznání náhrady nemajetkové újmy žalobci podle zákona č. 89/2012 Sb. Neztotožnil se s názorem žalobce, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, vyplývá povinnost soudu aplikovat na věc vždy tu právní úpravu, která je pro poškozeného příznivější. Podle §444 odst. 1 a 2 obč. zák. a §7 odst. 3 vyhlášky okresní soud shledal přiměřenou a společenskému i ekonomickému vývoji odpovídající náhradou za ztížení společenského uplatnění žalobce částku 504 000 Kč, což je trojnásobek náhrady stanovené znalcem. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění 176 065 Kč, vyhověl okresní soud žalobě o náhradu ZSU co do částky 327 935 Kč a ve zbývající části ji zamítl. Žalobu o náhradu bolestného okresní soud zamítl na základě závěru o důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení, neboť zdravotní stav žalobce se ustálil do míry umožňující provést ohodnocení bolesti dne 5. 12. 2012, avšak žalobce nárok na bolestné uplatnil u soudu dne 28. 9. 2016, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. Při posouzení běhu promlčecí doby soud vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které okamžik, kdy bylo ohodnocení lékařem skutečně provedeno, nemá na jeho počátek vliv, podstatné je, kdy bylo objektivně možno ohodnocení bolesti provést (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, uveřejněné pod č. C 5789 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Ztrátu na výdělku (§446 obč. zák.) za dobu od 6. 12. 2012 do 31. 12. 2012 neshledal soud v příčinné souvislosti s poškozením zdraví při dopravní nehodě, neboť podle závěrů znalce byl žalobce již ke dni 5. 12. 2012 schopen vykonávat práci odpovídající následkům zranění, a pokud nepracoval, nebylo to způsobeno následky škodní události, ale situací na trhu práce. Nárok na náhradu nákladů vynaložených před zahájením řízení na právní zastoupení (§420 odst. 1 obč. zák.) nebyl žalobcem ani po výzvě soudu dostatečně vymezen a prokázán (aby bylo zřejmé, které konkrétní úkony právní pomoci, v jakém čase a s jakým výsledkem byly v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou uskutečněny), proto byla žaloba i v této části zamítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 18 Co 233/2019-547, k odvolání žalobce rozsudek okresního soudu potvrdil, ve výroku II ve správném znění tak, že se zamítá žaloba ohledně požadované náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 5 672 065 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s okresním soudem v závěru, že věc je nutno posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb. a vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vysvětlil, že z obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, pro obecné soudy nevyplývá žádný „závazný pokyn“ použít vždy k posouzení nároku na náhradu škody (újmy) na zdraví tu právní úpravu, která je pro poškozeného příznivější. Ústavní soud ve zmíněném nálezu, který se týkal odškodnění pracovního úrazu, naopak uzavřel, že odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu bylo třeba vyčíslit na základě §372 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 a podle sazby odpovídající konkrétnímu způsobu poškození zdraví a stanovené v příloze vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 pomocí bodového hodnocení, nicméně obecné soudy byly i v takovém případě povinny rozhodnout o navýšení základní bodové sazby ve smyslu §388 zákoníku práce ve spojení s §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. tak, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku pracovního úrazu. Odvolací soud shledal náhradu za ZSU v částce 504 000 Kč odůvodněnou a odpovídající jak znalcem zjištěnému rozsahu ztížení společenského uplatnění žalobce, tak náhradám přiznávaným soudy v obdobných případech. Zamítavou část výroku ohledně ZSU odvolací soud potvrdil ve správném znění, jímž odstranil početní chybu, které se soud prvního stupně při tvorbě výroku dopustil. Jako zcela správné a po právní stránce přiléhavě odůvodněné potvrdil odvolací soud i zamítavé výroky rozsudku okresního soudu ohledně bolestného a nákladů právního zastoupení před zahájením řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje tím, že odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle níž nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v jeho nálezu zakládá porušení práva na soudní ochranu (nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2932/18). Odvolací soud nerespektoval závazný pokyn Ústavního soudu, přímo vyplývající z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15, posoudit věc podle právní úpravy pro poškozeného příznivější. Podle žalobce z bodu 26 nálezu vyplývá povinnost soudu postupovat podle právní úpravy, která je platná a účinná v době rozhodování, což je v daném případě zákon č. 89/2012 Sb. Dále žalobce namítl, že se odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho odvolacími důvody, neboť odvoláním byly napadeny výroky II, III, IV a V rozsudku okresního soudu, avšak odvolací soud se ve výrokové části vypořádal jen s výrokem II a ostatní nevyřešil. Nebyl tak vyčerpán celý předmět odvolacího řízení. S judikaturou Nejvyššího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu bolestného žalobce nesouhlasí a pokládá ji za nelogickou. O nároku na bolestné se dozvěděl až ze znaleckého posudku, do té doby o něm nevěděl. Náklady právního zastoupení před zahájením řízení jsou skutečnou škodou, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s úrazem, tedy se jedná o skutková tvrzení, ověřitelná dokazováním, což v procesní rovině znamená, že je na žalované, aby prokázala, že žalobci škoda nevznikla. Žalobce se pak v dovolání ještě rozsáhle věnoval rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, zopakoval skutková tvrzení ohledně svého zdravotního stavu, omezení v běžném způsobu života a argumentaci vztahující se k posouzení jeho nároku podle zákona č. 89/2012 Sb. Navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí. Žalobce neodůvodnil přípustnost dovolání ani řádným způsobem nevymezil relevantní dovolací důvod. Tím nemůže být tvrzený rozpor s judikaturou Ústavního soudu, když podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázku, v níž se odvolací soud měl od rozhodovací praxe odchýlit, pak dovolatel také neformuloval. Dovolání žalobce je tak jen polemikou se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor C 2236, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah). Odvolací soud v dané věci současně přezkoumával zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 18 856 Kč, o zaplacení nákladů na právní zastoupení před podáním žaloby v částce 38 070 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění 5 244 065 Kč a o zaplacení bolestného 90 083,14 Kč (aniž by uplatňované nároky snad měly povahu plnění ze spotřebitelské smlouvy). Nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 18 856 Kč a na zaplacení nákladů na právní zastoupení před podáním žaloby v částce 38 070 Kč jsou nároky na peněžitá plnění nepřevyšující zákonný limit 50 000 Kč, u nichž je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani proti rozhodnutí odvolacího soudu o nárocích na náhradu za ztížení společenského uplatnění 5 244 065 Kč a o zaplacení bolestného 90 083,14 Kč.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14 ). Citované ustanovení zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně dovolatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 85/16).
Z obsahu dovolání lze dovodit, že žalobce nesouhlasí s tím, že soudy aplikovaly na věc příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. a vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, domnívá se, že nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, v bodu 26 odůvodnění zakládá povinnost obecných soudů postupovat podle právní úpravy, která je platná a účinná v době rozhodování (v daném případě podle zákona č. 89/2012 Sb.) a současně která je pro poškozeného příznivější.
Dovolatel se mýlí, neboť takové závěry (navzájem si navíc odporující) ze zmíněného nálezu dovodit nelze. Konkrétně bod 26 odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 zní takto: „Byť si je Ústavní soud vědom toho, že obecné soudy byly při posouzení projednávané věci vázány tehdy účinnou úpravou §372 ve spojení s §388 zákoníku práce a vyhlášky č. 440/2001 Sb., při stanovení konkrétní výše odškodnění jim nic nebránilo zohlednit i navazující, zásadním způsobem odlišný vývoj, který reflektoval neudržitelnost dosavadní právní úpravy jak co do celkové koncepce, tak i co do hodnoty jednoho bodu. Zatímco totiž rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno ještě před účinností tzv. nového občanského zákoníku, napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyneseno již za jeho účinnosti a dovolací soud o věci rozhodoval s výrazným časovým odstupem, více než rok a půl po projednání metodiky v březnu 2014“. Nález tedy řeší náhradu škody na zdraví v pracovněprávní věci se závěrem, že v zájmu stanovení odpovídající, přiměřené a společensky i ekonomicky odůvodněné náhrady za ZSU podle §372 ve spojení s §388 zákoníku práce a vyhlášky č. 440/2001 Sb. mají soudy přistoupit ke zvýšení náhrady pomocí násobků základní znalcem stanovené částky podle §7 odst. 3 vyhlášky.
Okresní i odvolací soud postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když s odkazem na §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc posoudily podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014. V odůvodnění také přesvědčivě a s odkazem na příslušnou judikaturu dovolacího soudu vysvětlily, že žalobce netvrdil a neprokázal existenci relevantních okolností, pro něž by podle §3079 odst. 2 o. z. měla být věc výjimečně posouzena podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Žalobce ostatně v dovolání ani s tímto názorem odvolacího soudu nepolemizuje a neuvádí, jakým jiným názorem by měl být nahrazen.
Žádné důvody pro posouzení nároků, založených porušením práva v roce 2010, podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 tak v dané věci nejsou.
Tvrzení o nelogičnosti judikatury dovolacího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby práva na bolestné není dostatečným vymezením otázky hmotného práva, na které je napadené rozhodnutí založeno. Žalobce nevysvětlil, z jakého důvodu by počátek běhu této doby měl být odvozován od okamžiku, kdy se poškozený skutečně dozvěděl o výši bolestného ze znaleckého posudku (což by ponechávalo škůdce v trvalé právní nejistotě) a nikoli od chvíle, kdy se o existenci nároku na bolestné objektivně dozvědět mohl, tedy kdy se zdravotní jeho stav ustálil tak, že objektivně bylo možno provést ohodnocení bolesti. Dovolací soud sám nevidí důvod pro změnu své ustálené judikatury k této otázce a dovolatel pro takový postup nepředložil žádné relevantní argumenty.
Dovolacímu soudu není jasné, co dovolatel mínil námitkou, že odvolací soud se nevypořádal ve výroku s odvoláním proti všem napadeným výrokům soudu prvního stupně. Pokud tím bylo myšleno, že snad odvolací soud nerozhodl o celém předmětu odvolacího řízení, pak dovolatel zcela nepochopil znění výroku rozsudku odvolacího soudu. Uvedl-li ve výroku I svého rozsudku odvolací soud, že se „rozsudek okresního soudu potvrzuje, ve výroku II ve správném znění …..“, pak to znamená, že odvolací soud potvrdil všechny odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, pouze s tím, že výrok II rozsudku soudu prvního stupně byl potvrzen ve správném znění, jímž byla odstraněna početní chyba, jejíž nápravu by jinak bylo možno provést podle §164 o. s. ř. Není to tedy tak, jak se snad dovolatel mylně domnívá, že by odvolací soud ve výroku I rozsudku rozhodl jen o odvolání proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně to, v jakém rozsahu odvolací soud věc přezkoumal, je nepochybné též z odůvodnění jeho rozhodnutí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu