ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.253.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 253/2019-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: E. S., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem Italská 753/27, 120 00 Praha 2, proti žalovaným: 1. DIRECT pojišťovna, a.s. , IČO: 25073958, se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem U Průhonu 1589/13a, 170 00 Praha 7, a 2. OZ Brázda s.r.o. , IČO: 28496132, se sídlem Práčská 1885, 106 00 Praha 10, zastoupená Mgr. Lucií Tahotnou, advokátkou se sídlem Národní 60/28, 110 00 Praha 1, o náhradu škody, nemajetkové újmy a pojistné plnění , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 368/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 21 Co 25/2018-296, takto:
Dovolání žalovaných se odmítají .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně se domáhala náhrady škody vzniklé při dopravní nehodě dne 18. 11. 2012 zaviněné zaměstnancem 2. žalované, a to jednak po pojistiteli odpovědnosti škodícího vozidla (1. žalovaná) a jednak po zaměstnavateli viníka nehody (2. žalovaná). Požadovala bolestné v částce 8.220 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 14.303 Kč, náklady léčení v částce 3.460 Kč, náklady na vypracování znaleckého posudku ohledně bolestného 3.500 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. 9. 2017, č. j. 7 C 368/2014-194, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2017, č. j. 7 C 368/2014-217, a ve spojení s usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 7 C 368/2014-274, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po obou žalovaných zaplacení částky 29.483 Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé žalované (výrok I), i jíž se po 2. žalované domáhala zaplacení 50.000 Kč s příslušenstvím a zákonného úroku z prodlení z částky 29.483 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 21 Co 25/2018-296, rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15.180 Kč (bolestné ve výši 8.220 Kč, náklady na vypracování znaleckého posudku 3.500 Kč a náhradu nákladů léčení 3.460 Kč) s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé žalované, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti měnícímu výroku I v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o přiznání bolestného v částce 8.220 Kč, podaly dovolání obě žalované (2. žalovaná sice rozsah napadení výroku I v dovolání výslovně neuvedla, avšak dle jeho obsahu je nepochybné, že dovolání směřuje pouze proti rozhodnutí o tomto nároku); 1. žalovaná považuje z hlediska výše peněžité částky po změně právní úpravy provedené zákonem č. 296/2017 Sb. dovolání za přípustné, neboť celkový předmět řízení vycházející z totožného skutkového základu přesahuje částku 50.000 Kč. Dovolatelce je známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, avšak toto rozhodnutí, o jehož správnosti má dovolatelka vážné pochybnosti, bylo napadeno ústavní stížností a navíc je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1685/2018. Judikatura dovolacího soudu je tedy v této problematice rozporná. Odkázala rovněž na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. V usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy). Tento závěr není v rozporu, ale naopak zcela v souladu se závěrem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1685/2018, jehož smysl tkví v tom, že oproti předchozí právní úpravě není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné ani proti dovoláním napadeným rozhodnutím, v jejichž výroku není žádná finanční částka uvedena (např. udělení příklepu, ale třeba i určení vlastnictví k věci, zřízení věcného břemene, apod.), jestliže předmět řízení nepřesahoval uvedený limit (s výhradou vztahů pracovněprávních a ze spotřebitelských smluv). Judikatura Nejvyššího soudu je tedy v této otázce jednotná; napadení rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností pak samo o sobě nezakládá vážnou pochybnost o jeho správnosti. V dovolání 1. žalované citovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, se týká přípustnosti dovolání podle právní úpravy účinné do 29. 9. 2017 a nároků založených na jednom skutkovém základě, proto na řešení dané problematiky nedopadá.
Dovoláními žalovaných byl napaden měnící výrok I odvolacího soudu, kterým bylo žalobě vyhověno co do částky 15.180 Kč, která se však skládala ze tří nároků se samostatným skutkovým základem - bolestného ve výši 8.220 Kč, nákladů na vypracování znaleckého posudku v částce 3.500 Kč a nároku na náhradu nákladů léčení ve výši 3.460 Kč. Dovolání pak napadala rozsudek pouze v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o přiznání bolestného v částce 8.220 Kč, jež nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (sluší se dodat, že žádný z žalobou uplatněných nároků včetně nároku na nemajetkovou újmu tento limit nepřevyšoval). V řízení pak nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, dovolání tak vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou přípustná.
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání obou žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustná.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu