ECLI:CZ:US:2021:3.US.1195.21.1
sp. zn. III. ÚS 1195/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 39 Co 249/2020-309, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. Š. a nezletilých F. Š., M. Š., M. Š. a O. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 32 odst. 1, 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 6. 2020 č. j. 0 P 179/2016-240 bylo v řízení o určení výživného rozhodnuto, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi (otci) se vyživovací povinnost nestanoví (I. výrok) a byl zamítnut návrh stěžovatelky (matky) na určení vyživovací povinnosti prvního vedlejšího účastníka k nezletilým vedlejším účastníkům (II. výrok); dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky i kolizního opatrovníka rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Oba soudy dospěly shodně k závěru, že poměry prvního vedlejšího účastníka ani nadále neumožňují stanovit mu vyživovací povinnost k nezletilým. Oproti poslednímu rozhodování první vedlejší účastník sice již není ve vazbě, nicméně jeho zdravotní stav mu v současnosti neumožňuje vykonávat pracovní činnost ať již formou zaměstnaneckého poměru či práce osoby samostatně výdělečně činné. Z potvrzení o pracovní neschopnosti a lékařských zpráv vyplynulo, že stěžovatel je v pracovní neschopnosti, mimo jiné v péči psychiatra a neurologa a je sledován na plicním oddělení. Bylo-li lékařem rozhodnuto na základě odborného posouzení zdravotního stavu prvního vedlejšího účastníka o jeho pracovní neschopnosti, jen stěží mohly soudy naopak konstatovat, že je práce schopen. V řízení nebylo prokázáno, že by první vedlejší účastník vykonával podnikatelskou činnost, která by mu přinášela zisk. Jeho současná manželka, s níž sdílí domácnost, má rovněž zdravotní obtíže a pobírá stejně jako první vedlejší účastník dávky v hmotné nouzi. První vedlejší účastník s lékařkou projednává možnost požádat o invalidní důchod; pokud v budoucnu dojde k jeho přiznání či ke změně zdravotního stavu prvního vedlejšího účastníka, bude to podkladem pro nové posouzení vyživovací povinnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy se nedostatečně zabývaly majetkovými a výdělkovými poměry prvního vedlejšího účastníka a posouzením jeho pracovní neschopnosti. Tvrzení prvního vedlejšího účastníka byla nepodložená a v řízení nebylo prokázáno, že by jeho zdravotní stav byl tak závažný, že by mu neumožňoval vykonávat žádnou pracovní činnost. Městský soud bez dalšího převzal stanovisko lékaře a věcí se blíže nezabýval, přičemž nepřihlédl ani k morálním aspektům věci, zejména zavrženíhodnému jednání prvního vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce i nezletilým. První vedlejší účastník si stále nezažádal o invalidní důchod, přitom výživné by mělo být v případě jeho přiznání strháváno právě z něj. Nebyly zjišťovány konečně ani poměry manželky prvního vedlejšího účastníka pro účely stanovení výživného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ačkoliv stěžovatelka navrhuje zrušení výhradně rozsudku městského soudu, svou stížnostní argumentací míří de facto proti oběma v řízení vydaným rozhodnutím. Po jejich přezkoumání z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
9. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14; rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Žádné takovéto projevy protiústavnosti však v přezkoumávaných rozhodnutích shledány nebyly.
10. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je zjevné, že námitky, které stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení, uplatnila již v odvolání, přičemž městský soud na ně adekvátním způsobem reagoval a Ústavní soud nezjistil žádný důvod, pro který by bylo třeba závěry městského soudu jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že se soudy dostatečně nezabývaly posouzením zdravotního stavu a majetkových poměrů prvního vedlejšího účastníka, neboť z obou v řízení vydaných rozhodnutí vyplývá pravý opak.
11. Jistě lze rozumět tomu, že stěžovatelka z osobního pohledu pociťuje nespravedlnost plynoucí z toho, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi nebylo stanoveno výživné k jejich společným dětem - nezletilým vedlejším účastníkům. Za situace, kdy bylo v řízení po provedeném dokazování zjištěno, že první vedlejší účastník dlouhodobě nemá žádný příjem ze zaměstnání či z výkonu samostatné výdělečné činnosti ani žádné úspory či hodnotnější majetek, pobírá dávky v hmotné nouzi a - a to především - je v pracovní neschopnosti, však nelze označit závěr soudů, že první vedlejší účastník není v současnosti schopen dostát vyživovací povinnosti vůči svým dětem, z ústavněprávního hlediska za jakkoliv extrémní.
12. Závěrem lze připomenout, že rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se proto poměry, zejména bude-li prvnímu vedlejšímu účastníkovi přiznán invalidní důchod či zlepší-li se jeho zdravotní stav, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení jeho vyživovací povinnosti.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem městského soudu (ani rozsudkem obvodního soudu) došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu