ECLI:CZ:US:2021:3.US.1212.21.1
sp. zn. III. ÚS 1212/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, směřující proti zpětvzetí obžaloby státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 10. 2020, č. j. VZV 38/2017-258, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného úkonu Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že dne 5. 11. 2020 byla státním zástupcem vrchního státního zastupitelství (dále jen "dozorový státní zástupce") podána na stěžovatele obžaloba u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pro blíže specifikované skutky. Těch se měl dopustit společně s dalšími obviněnými, na které byla již dříve pro tytéž i jiné skutky podána obžaloba u Městského soudu v Praze. Dozorový státní zástupce proto podal obvodnímu soudu návrh na odnětí a přikázání věci podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, aby mohlo být vedeno společné řízení, jako tomu bylo v řízení přípravném. Návrh odůvodnil zejména související trestnou činností všech obviněných, která je dokumentována týmiž důkazy.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 2 Ntd 1/2021, bylo rozhodnuto, že se věc obvodnímu soudu neodnímá, neboť trestní řád umožňuje odnětí a přikázání věci pouze mezi soudy téhož stupně. Vrchní soud uvedl, že pokud by návrhu vyhověl, dopustil by se takovým postupem obcházení zákona. V obecné rovině pak rozvinul i další aspekty institutu delegace trestní věci, včetně připomenutí ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
4. Dozorový státní zástupce následně vzal podanou obžalobu zpět a věc se tak vrátila do přípravného řízení. V něm pak vydal usnesení ze dne 11. 3. 2021, č. j. VZV 4/2016-596, kterým sám trestní věci stěžovatele a ostatních obviněných spojil. Stěžovatel se proto dne 17. 3. 2021 obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství s podnětem na vykonání dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Nejvyšší státní zastupitelství, odbor závažné hospodářské a finanční kriminality, se podnětem zabývalo a konstatovalo, že v rozsahu uplatněných námitek neshledalo v postupu dozorového státního zástupce žádné pochybení a že ze strany dohledového orgánu proto nebyl dán důvod k realizaci dohledových oprávnění dle §12d zákona o státním zastupitelství.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo nezákonně zasaženo do jeho práva na zákonného soudce, když státní zástupce zneužil práva a obešel závazné rozhodnutí vrchního soudu a účelově činil kroky tak, aby spojení věci a zejména odejmutí věci zákonnému soudci stěžovatele dosáhl jiným způsobem. Stěžovatel odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, cituje například z nálezu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1408/20 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož "právo na zákonného soudce v sobě zahrnuje i výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož plyne, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinak řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení senátu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení vrchního státního zastupitelství však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. S ohledem na podstatu tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatele považuje Ústavní soud za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Tento zmíněný "odstup" a zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k meritornímu přezkumu přípravného řízení trestního je logickou konsekvencí a průmětem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je v těchto případech prostředkem ultima ratio.
8. Podstatou ústavní stížnosti je otázka výkladu a aplikace podústavního práva, zejména kompetence státního zástupce, který je dle §182 trestního řádu oprávněn vzít zpět podanou obžalobu, a to až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Jelikož v nyní posuzované věci ještě nedošlo k zahájení hlavního líčení, nebyl k tomuto úkonu nutný souhlas stěžovatele jako obžalovaného, a zpětvzetím obžaloby se tedy věc automaticky vrátila do přípravného řízení.
9. Důvody, které státního zástupce mohou vést k takovému postupu, nejsou trestním řádem nijak limitovány, přitom z odůvodnění státního zástupce při podání návrhu na odejmutí a přikázání věci je zřejmé, že sledoval důvody zcela legitimní. Je třeba mít na zřeteli, že v trestním řízení jsou běžně využívány nástroje, které vedou k zefektivnění celého procesu. Ať již jde o rozdělení nebo spojení věcí, odnětí a přikázání věci jinému soudu, účelem je vždy zjednodušení řízení, ať už ve smyslu jeho zrychlení, úspornosti či účelnosti. Přitom samozřejmě platí, že takový postup musí být podložen racionálními důvody.
10. Tyto nástroje pak mají i své další zákonné limity - využitím institutu delegace věci na jiný soud je možné změnit pouze místní příslušnost soudu, spojení věcí pak lze provést pouze v rámci obžalob podaných u jednoho soudu. Tyto limity pak musí soud, který o využití uvedených nástrojů rozhoduje, vzít do úvahy, a tak tomu bylo i v případě vrchního soudu, který správně uvedl, že by přikázáním věci soudu jiného stupně obešel zákon a jeho postup by byl de facto zásahem do stěžovatelova práva na zákonného soudce. Přitom tento závěr nesměřoval ke snaze dozorového státního zástupce o spojení řízení, naopak, vrchní soud nezpochybnil, že jím sledovaný cíl je právem aprobovaným a legitimním. Jestliže tedy státní zástupce pro jeho dosažení využil jiných prostředků, které mu zákon dává k dispozici, nelze v jeho postupu spatřovat apriorní zneužití práva k účelovému zásahu do stěžovatelova práva na zákonného soudce.
11. Zda ke spojení věcí může dojít i v přípravném řízení trestním, či jen v řízení před soudem, již Ústavní soud v minulosti zodpověděl, když uvedl, "Kromě jazykové roviny výkladu ustanovení §20 odst. 1 trestního řádu hovoří pro možnost spojení věcí (a tak vedení společného řízení) již v přípravném řízení trestním i samotný smysl tohoto institutu (teleologická rovina výkladu); ten spočívá v tom, aby celé trestní řízení (tzn. nejen řízení před soudem) probíhalo ekonomicky a účelně a aby - v konečné fázi - mohl soud lépe zhodnotit míru zavinění jednotlivých obviněných a lépe odstupňovat tresty v závislosti na konkrétním případu. Vzhledem k tomu není relevantní systematické začlenění tohoto ustanovení pod oddíl "Pravomoc a příslušnost soudů." [srov. nález I. ÚS 521/06 ze dne 21. 2. 2007 (N 35/44 SbNU 443)]. O pravomoci státního zástupce rozhodnout o spojení věci v přípravném řízení pak svědčí i komentářová literatura: "Byť toto ustanovení přímo hovoří pouze o vyloučení věci po podání samostatných obžalob, tedy ve fázi řízení před soudem, lze dle pravidel analogie tento postup vztáhnout i na fázi přípravného řízení, kdy by o spojení více věcí, ve kterých došlo k zahájení trestního stíhání na základě různých, odděleně vydaných usnesení podle §160 odst. 1, rozhodoval dozorový státní zástupce či policejní orgán." (srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J., PROVAZNÍK, J. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017.).
12. Ústavní soud tedy neshledal, že by v tomto případě dozorový státní zástupce či nejvyšší státní zastupitelství při výkonu dohledu interpretovali a aplikovali podústavní normy způsobem, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu. Odkazuje přitom rovněž na konstatování Nejvyššího správního soudu - kárného senátu v jeho rozhodnutí ze dne 17. 6. 2020, č. j. 12 Ksz 7/2019 - 196, že v důsledku zpětvzetí obžaloby dle §182 trestního řádu se státní zástupce opět stává pánem přípravného řízení se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými. Je tedy pouze na jeho úvaze, zda možnosti spojení věci využije.
13. V tomto směru tak Ústavní soud neshledal pochybení (natož ústavní) intenzity, které by vedlo k jeho zásahu, a dospěl k závěru, že s ohledem na stádium řízení dosud ani k tvrzenému zásahu do základního práva, jehož se stěžovatel dovolává, nemohlo dojít. V této souvislosti pro úplnost dodává, že postup dozorového státního zástupce nadto nezbavuje stěžovatele možnosti později, v řízení před soudem, uplatnit námitku nepříslušnosti jednajícího soudu, kterou se soud bude muset zabývat a vypořádat ji v souladu s §222 trestního řádu.
14. S ohledem na shora popsaný zdrženlivý přístup zdejšího soudu proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu, neshledal v této fázi řízení žádný rozumný důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného postupu ani dozorového státního zástupce vrchního státního zastupitelství ani nejvyššího státního zastupitelství
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu