ECLI:CZ:US:2021:3.US.1225.21.1
sp. zn. III. ÚS 1225/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Vladislavy Petříčkové - agentura Domácí péče - Viva, se sídlem Merhautova 922/118, Brno, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem Poříčská 2082, Praha 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, č. j. 23 Cdo 40/2021-696, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, č. j. 15 Co 139/2020-657, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 9. 2019, č. j. 17 C 296/2004-632, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy zakotvené v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. Postačí uvést, že podstata sporu spočívá v posouzení otázky, zda domácí zdravotní péče poskytovaná konkrétním pojištěncům Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jako žalované, na základě indikace, ke které došlo po ukončení smluvního vztahu (tj. ode dne 1. 7. 2003) se stěžovatelkou, jako žalobkyní, byla péčí nutnou a neodkladnou ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění platném ke dni poskytnutí zdravotní péče. Právě jen taková péče totiž mohla být stěžovatelce, jako nestátnímu zdravotnickému zařízení, žalovanou uhrazena, a to i bez uzavření smlouvy o poskytování zdravotní péče.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 4 737,96 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně zamítl žalobu co do částky 122 372,69 Kč (výrok II.). Ve vztahu ke klíčové sporné otázce obvodní soud uvedl, že "co se týče péče o pacienty indikované po 1. 7. 2003, pak s výjimkou tří pacientů, kde byla péče uznána jako nutná a neodkladná, mělo dojít k indikaci smluvnímu zařízení. Ze znaleckých posudků má soud [...] za prokázané, že péče těmto pojištěncům poskytnutá nebyla péčí nutnou a neodkladnou."
5. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem toto odvolání ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. rozhodnutí obvodního soudu odmítl jako návrh, který byl podán někým, kdo k odvolání není oprávněn (výrok I.). Městský soud dále potvrdil zamítnutí žaloby v částce 122 372,69 Kč (výrok II.).
6. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
7. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž především rozporuje závěry plynoucí z provedeného dokazování. Uvádí, že obecné soudy rozhodovaly na základě znaleckých posudků, jež zpracoval znalecký ústav (Fakultní nemocnice Hradec Králové), který nemá pro daný posudek oprávnění, a zdravotní sestra, byť se nyní posuzovaná věc týká problematiky, která je navýsost lékařská. Je toho názoru, že posouzení otázky, zda má domácí péče v konkrétním případě charakter nutné a neodkladné péče, náleží pouze lékaři. Stěžovatelka poukazuje na případy, v nichž byla nastolená otázka posouzena s využitím posudků renomovaných institucí odlišně. Obecným soudům přitom vytýká, že se s touto diskrepancí nevyrovnaly. Závěrem poukazuje na vnitřní rozpor napadených rozhodnutí: ačkoliv totiž obecné soudy dospěly na základě uvedených znaleckých posudků k závěru, že domácí péče nemůže mít charakter nutné a neodkladné péče, u tří pacientů to připustily, aniž by však zdůvodnily, proč nepostupovaly stejně i u dalších pacientů, kteří byli dle názoru stěžovatelky často v horším zdravotním stavu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Jak již bylo řečeno, do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Předně je nutno uvést, že stěžovatelka v převážné míře uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení obvodním soudem. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se stěžovatelka snaží dát věci
ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obvodního soudu, jež byly následně potvrzeny i soudem odvolacím. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již bylo řečeno výše, nepřísluší.
11. Ústavní soud totiž ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu; jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Obecné soudy totiž pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř. posoudily předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily.
13. Obvodní soud vycházel ze závěrů dvou znaleckých posudků, z nichž jednoznačně vyplynulo, že u žádného z posuzovaných pacientů nebyla poskytovaná péče nutná a neodkladná, když neposkytnutí péče mohlo způsobit pouze jistý diskomfort pacientů (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 16). Obecné soudy se vypořádaly rovněž s námitkou směřující proti znaleckému posudku Fakultní nemocnice Hradec Králové (jednalo se o ad hoc znalecký ústav, který byl přibrán, neboť zde neexistoval žádný znalec či znalecký ústav posuzující domácí péči - srov. rozsudek obvodního soudu, bod 13 a rozsudek městského soudu, bod 18), jakož i proti znaleckému posudku PhDr. H. Plaché (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 18 a rozsudek městského soudu, bod 17).
14. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani stěžovatelčin odkaz na jiné případy, v nichž byla domácí péče na základě znaleckých posudků označena za nutnou a neodkladnou, a to již proto, že okolnosti poskytování domácí zdravotní péče mohou být u každého konkrétního pacienta odlišné. Sama stěžovatelka přitom nad rámec obecného tvrzení nijak nedokládá, že by snad byl nyní posuzovaný případ co do skutkových okolností shodný s odkazovanými případy. Namítá-li pak stěžovatelka, že jí není zřejmé, z jakého důvodu byla náhrada domácí péče připuštěna pouze u tří pacientů, postačí uvést, že nutnost a neodkladnost péče zde byla uznána samotnou žalovanou (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 20). Mezi účastníky tudíž nebylo v této otázce sporu, což se odrazilo rovněž ve výsledném rozhodnutí.
15. Ústavní soud nepřehlédl rovněž další závěry dokazování, z nichž se podává, že žalovaná byla v rozhodné době na území Brna schopna všem svým pojištěncům, o které pečovala stěžovatelka, zajistit péči prostřednictvím smluvních zařízení (srov. rozsudek městského soudu, bod 16), resp. že stěžovatelka měla dostačující časový prostor k tomu, aby učinila kroky směřující k předání pacientů jinému smluvnímu zařízení (srov. tamtéž, bod 15). S ohledem na výše uvedené se tudíž závěr obecných soudů, že se stěžovatelka, jež pokračovala v poskytování domácí zdravotní péče i v období po skončení smluvního vztahu se žalovanou, sama vystavila riziku, že jí tato péče nebude uhrazena, jako zcela opodstatněný.
16. Protiústavnost Ústavní soud nespatřuje ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Jestliže tedy v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud nepřistoupil k projednání podaného dovolání, v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Ústavní soud připomíná, že dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit [k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905) ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.]. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
18. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Namítané právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 odst. 3 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu