ECLI:CZ:US:2021:3.US.1228.21.1
sp. zn. III. ÚS 1228/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele: O. M. H. A., zastoupen Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem, sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2021 č. j. 7 Azs 313/2020-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 č. j. 2 A 44/2020-88, rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, ze dne 3. srpna 2020 č. j. CPR-46607-12/ČJ-2019-930310-V243 a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 18. října 2019 č. j. KRPA-397386-38/ČJ-2018-000022, a sní spojeným návrhem na zrušení §122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o zrušení §122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců") a o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen "správní orgán I. stupně") bylo stěžovateli podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce pěti let s tím, že počátek doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví podle §118 odst. 1 téhož zákona od okamžiku, kdy pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba k vycestování z území České republiky do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo rozhodnuto, že se na účastníka řízení nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 téhož zákona. Rozhodnutí vyšlo ze skutečnosti, že existuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl při pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu užitím síly při prosazování polických cílů prováděním činnosti ohrožující základy demokratického státu nebo směřující k narušení celistvosti území anebo jiným obdobným způsobem, což vyplynulo ze zprávy zpravodajské služby České republiky, která je součástí utajené části spisu pod sp. zn. V10/2018-OCP.
3. Dalším napadeným rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3 (dále jen "odvolací správní orgán") bylo odvolání stěžovatele proti správnímu vyhoštění podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád") zamítnuto. Odvolací správní orgán dospěl k závěru, že §120 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců byl správním orgánem I. stupně aplikován v souladu se zákonem, neboť bylo nade vší pochybnost prokázáno, že existuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl při pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou s odůvodněním, že postup správního orgánu spočívající v neseznámení stěžovatele s utajovanými skutečnostmi a podklady pro vydání rozhodnutí nelze považovat za nezákonný, neboť zájem státu na utajení informací zřetelně převážil nad individuálním zájmem stěžovatele na seznámení s tímto podkladem. Městský soud jako nezávislý soudní orgán se seznámil s obsahem utajované části spisu a seznal, že předmětné informace lze považovat za dostatečně konkrétní, věrohodné, přesvědčivé a relevantní pro závěr, že byly naplněny podmínky pro uložení správního vyhoštění.
5. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud dalším napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Stejně jako městský soud se seznámil s obsahem oddělené části spisu obsahující utajovanou informaci - zprávu zpravodajské služby - a shledal, že možnost stěžovatele plně se seznámit se skutečnostmi v ní obsaženými by mohla vést k vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb. Uzavřel, že správní orgán nepochybil, když s ohledem na nutnost ochrany zájmů státu na utajení informací obsažených ve zprávě zpravodajské služby, neseznámil stěžovatele s utajovanými skutečnostmi a podklady pro vydání rozhodnutí, neboť je třeba vzít v potaz legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných informací. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 377/04 (N 136/46 SbNU 283) a na něj navazující judikaturu Ústavního soudu, na svoji ustálenou judikaturu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a Soudního dvora EU.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení stěžovatel tvrdí, že mu byla odepřena možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. s informacemi zpravodajské služby obsažené ve zprávě, která je oddělena od spisu a vedena jako utajovaná informace ve stupni utajení vyhrazené. Tím mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nepopírá, že mu byly částečně sděleny informace o podkladech pro správní vyhoštění, považuje je však za zcela obecné. Stěžovatel si přitom není vědom toho, že by se dopustil jakéhokoliv jednání, které by ohrožovalo bezpečnost České republiky a bylo v rozporu s jejím právním řádem.
7. Stěžovatel též tvrdí s poukazem na §179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců zásah do práv zaručených v čl. 6 a čl. 7 odst. 2 Listiny, přičemž nesouhlasí se závazným stanoviskem Ministerstva vnitra a ministra vnitra o možném vycestování, vycházejícím z informací Ministerstva vnitra Velké Británie označených jako Jemen: Bezpečnostní a humanitární situace, ze dne 12. 4. 2019. Má za to, že správní orgán nesplnil svou povinnost nevyhostit osobu, které v cílové zemi hrozí nebezpečí smrti nebo špatného zacházení, neboť se nezabýval konkrétní situací a nezohlednil ani fakt, že se v zemi nepozorovaně šíří nový typ koronaviru, a že se Jemenská republika nachází na pokraji zhroucení zdravotnického systému a hluboké humanitární krize.
8. Návrh na zrušení §122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, který upravuje podmínky k odstranění tvrdosti správního vyhoštění, stěžovatel odůvodňuje tvrzením, že toto ustanovení narušuje právo na spravedlivý proces v řízení o vyhoštění a stěžovatele by se v případě jeho využití mohlo dotýkat. Zákon totiž neupravuje možnost prominutí fixních podmínek v případech, které vyžadují zohlednění zvláštního zřetele a správní orgán tak nedisponuje žádnou možností, jak by mohl v odůvodněných případech zrušit správní vyhoštění před uplynutím poloviny stanovené doby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí správního orgánu nebo rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů a jiných orgánů veřejné moci zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
11. Ústavní stížnost shrnuje dosavadní průběh řízení a obsahuje především námitku, že stěžovateli nebylo umožněno v řízení před správními orgány a soudy nahlédnout do písemnosti obsahující utajovanou informaci.
12. Předmětná písemnost obsahující utajovanou informaci, která odůvodňovala rozhodnutí správního orgánu o vyhoštění stěžovatele, byla v souladu s §169m zákona o pobytu cizinců uchována odděleně mimo spis a nestala se tak jeho součástí. Proto se zde také nepoužila ustanovení správního řádu o nahlížení do spisu (viz §17 odst. 3 správního řádu).
13. Nebylo-li stěžovateli umožněno seznámit se s písemností obsahující utajované informace ani v průběhu řízení před městským soudem, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud se vyjádřil k ústavnosti vyloučení práva žadatele na seznámení se stanovisky (utajovanými informacemi) Policie České republiky a zpravodajských služeb v nálezu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16 (N 186/83 SbNU 43). Byť tehdy šlo o abstraktní kontrolu ústavnosti §22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, základní východiska jsou použitelná i na omezení (vyloučení) práva seznámit se s utajovanou informací v řízení o vyhoštění cizince. Ústavní soud v tomto nálezu zdůraznil, že proti zájmu jednotlivce být zpraven o tom, které důvody vedly k přijetí rozhodnutí orgánu veřejné moci, stojí bezpečnostní zájem státu, výslovně vyjádřený v čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky a vyplývající též z čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 31/03 (N 16/32 SbNU 143)]. Podle Ústavního soudu "tento státní zájem představuje zájem existenční, který legitimizuje určité omezení právní sféry jedince; ostatně ve svém důsledku je to stát, jenž postavení jedince chrání" (bod 55 odůvodnění). Vyloučení práva seznámit se se stanovisky Policie České republiky a zpravodajských služeb obsahujícími utajované informace v zásadě představuje "projev optimalizace případného protichůdného působení ochranných mechanismů dvou ústavně chráněných hodnot", konkrétně pak bezpečnostního zájmu státu na straně jedné a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny na straně druhé (bod 62 odůvodnění).
14. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, správní orgány i městský soud rozhodly v souladu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu i nálezem sp. zn. II. ÚS 377/04, jehož relevantní závěry městský soud neopomněl ve svém rozhodnutí ocitovat, stejně tak připomněl ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce (rozsudky ze dne 4. 7. 2013 č. j. 7 As 49/2013-18, ze dne 25. 11. 2011 č. j. 7 As 31/2011-101, ze dne 30. 1. 2014 č. j. 4 As 108/2013-74, ze dne 25. 11. 2011 č. j. 7 As 31/2011-101).
15. Rovněž Nejvyšší správní soud se na základě kasační stížnosti věcí zabýval vyčerpávajícím způsobem, přičemž neshledal, že by postupem správních orgánů či městského soudu došlo k porušení procesních práv stěžovatele. Odkázal-li na svou konstantní judikaturu i relevantní rozhodnutí Ústavního soudu a ESLP i Soudního dvora Evropské unie, které dovodily, že procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny prostřednictvím institutu vyloučení z nahlížení, musí být určitým způsobem vyvážena tak, aby tato omezení byla ve výsledku přiměřená sledovaným účelům, současně poukázal na vyvážení omezení procesních práv stěžovatele formou soudního přezkumu, kdy se městský soud s utajovanou informací přímo seznámil a ověřil její věrohodnost, přesvědčivost a relevanci ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil. Ostatně i Nejvyšší správní soud se s obsahem oddělené části spisu obsahující utajovanou informaci seznámil a shledal, že správní orgány nepochybily, když s ohledem na nutnost ochrany zájmů státu na utajení informací obsažených ve zprávě zpravodajské služby stěžovatele s utajovanými skutečnostmi neseznámily. Nejvyšší soud se dostatečně zabýval i všemi relevantními námitkami stěžovatele, které jsou uplatněny v ústavní stížnosti. Řešil tak i námitku, že se městský soud i správní orgány dostatečně nezabývaly překážkami vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců. Poukázal přitom na postup správního orgánu prvního stupně, který v souladu s §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyžádal v rámci rozhodování o správním vyhoštění závazné stanovisko Ministerstva vnitra, zda vycestování stěžovatele je možné, a potvrzující závazné stanovisko ministra vnitra, vycházející ze zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie - Jemen: bezpečnostní a humanitární situace ze dne 12. 4. 2019. Nejvyšší soud se také patřičně vyjádřil k další námitce stěžovatele o pandemické situaci v Jemenu, která i dle názoru Ústavního soudu není způsobilá zpochybnit závěr, že se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců, neboť obecně ztížené podmínky pro cestování kvůli koronavirové epidemii neznamenají, že by nebylo možné vyhostit cizince do země, která ji zvládá hůře nebo jejíž zdravotní systém skýtá menší naději na zvládnutí této pandemie.
16. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelná, opřená o dostatek relevantních důvodů, je z nich zřejmé, jakými úvahami se při posouzení věci rozhodující orgány řídily a k jakému závěru na jejich základě dospěly. Sama skutečnost, že stěžovatel s vyslovenými závěry nesouhlasí, nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny.
17. Lze tak uzavřít, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by výklad použitých právních předpisů byl v rozporu s jejich smyslem a účelem, popř. v extrémním rozporu s kogentním ustanovením zákona, což by mohlo založit důvod pro kasační zásah Ústavního soudu [nález ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355)].
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
19. Za této procesní situace Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nerozhodoval, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
20. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebyla naplněna základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, a proto Ústavní soud akcesorický návrh na zrušení části zákona podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu