ECLI:CZ:US:2021:3.US.1236.21.1
sp. zn. III. ÚS 1236/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Jelínka, zastoupeného advokátem Mgr. Filipem Němcem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. března 2021 č. j. 6 Afs 61/2021-18, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu soudního spisu sp. zn. 6 Afs 61/2021 vedeného Nejvyšším správním soudem, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti, vyplývají následující skutečnosti. Kasační stížností ze dne 11. 2. 2021, doručenou téhož dne Nejvyššímu správnímu soudu, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2021 č. j. 31 Af 60/2018-113, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 24. 9. 2018 č. j. 42886/18/5100-41451-712241. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2021 č. j. 6 Afs 61/2021-9 vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč do 15 dnů od doručení usnesení (výrok I.), a ve lhůtě jednoho měsíce dále k předložení plné moci či prokázání vysokoškolského vzdělání (výrok II.), odstranění vad kasační stížnosti v souladu s uvedeným poučením (výrok III.) a vyčíslení hotových výdajů a odměny za zastupování (výrok IV.).
3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zastavil řízení o kasační stížnosti podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s §9 odst. 1 větou druhou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), neboť ve stanovené lhůtě neobdržel ani soudní poplatek, ani žádost o osvobození od něj. Usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, bylo doručeno do datové schránky jeho právního zástupce dne 16. 2. 2021 (doručenka na č. l. 11 soudního spisu), přičemž lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula dnem 3. 3. 2021. Až dne 17. 3. 2021 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno obyčejné psaní s kolkovými známkami v hodnotě 5 000 Kč. Jelikož se podle §9 odst. 1 věty poslední zákona o soudních poplatcích nepřihlíží k soudnímu poplatku zaplacenému po uplynutí lhůty stanovené soudem, rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 3. 2021 č. j. 6 Afs 61/2021-28 o jeho vrácení stěžovateli. Následně Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 3. 2021 č. j. 6 Afs/2021-36 zamítl žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, neboť k tomu nebyly splněny zákonné podmínky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu o zastavení řízení byl porušen čl. 90 Ústavy a jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo, aby byla jeho věc projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
5. Postup Nejvyššího správního soudu pokládá stěžovatel za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18 (N 88/94 SbNU 148), neboť k zastavení řízení došlo i přesto, že zaslal ve lhůtě určené soudem podání s nalepenými poštovními známkami prostřednictvím držitele poštovní licence. Svou povinnost k zaplacení soudního poplatku přitom podle svých slov splnil nejméně den před uplynutím lhůty stanovené Nejvyšším správním soudem. Poukazuje též na to, že "zatímco bankovní převod po sobě zanechává digitální stopu a je tak snáze kontrolovatelný co do zachování lhůt, doba doručování poštou není předvídatelná, přičemž tato nejistota nemůže jít k tíži účastníka řízení. Určení zachování lhůty v režimu procesním je proto jediným spravedlivým řešením".
III.
Vyjádření účastníka řízení
6. Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku rozhodoval až dne 15. 3. 2021, tj. 12 dnů po uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku, přičemž průvodní dopis stěžovatele s kolkovými známkami mu byl doručen až dne 17. 3. 2021. Stěžovatel žádným způsobem neprokázal své tvrzení, že zásilku s kolky předal do přepravy již dne 2. 3. 2021. Jeho tvrzení "nepřidává na přesvědčivosti ani to, že kolky byly zaslány obyčejnou zásilkou, tedy ani doporučeně, ani na dodejku, a dokonce vzhledem k obsahu (ceniny v hodnotě 5000 Kč) ani jako cenné psaní, přičemž otisk poštovního razítka na obálce s poštovní známkou není čitelný. Pokud by tvrzení stěžovatele bylo pravdivé, znamenalo by to, že na samém sklonku lhůty zvolil nejméně průkazný způsob poštovní přepravy, i když měl ještě celý pracovní den na to, aby zásilku vypravil některou ze spolehlivějších metod.". Nejvyšší správní soud též upozornil na rozpor v tvrzeních stěžovatele, který "v žádosti o prominutí zmeškání lhůty ... odvolával se na to, že 2. 3. 2021 nestihl frontu na poště, a proto předal kolkové známky fyzicky pracovnici společnosti, která ho zastupovala v původním daňovém řízení. Administrativní pracovnice pak měla odeslat kolky formou obyčejné listovní zásilky spolu s ostatní běžnou poštou. Dále však stěžovatel uvedl, že všichni pracovníci společnosti mají rodiče rizikové skupiny, proto byl v daném období styk s veřejností omezen na minimum, tedy i zásilky byly odesílány elektronicky, avšak u kolků to nebylo možné. Takže na jednu stranu v dané době posílala společnost zásilky elektronicky, přičemž kolky byly výjimkou, avšak na stranu druhou bylo zásilku s kolky možné přidat k ostatní běžné poště ... Přitom mohl soudní poplatek zaplatit velmi jednoduše a rychle bezhotovostně na účet Nejvyššího správního soudu, příp. tímto úkonem někoho pověřit.".
7. Podle názoru Nejvyššího správního soudu není na danou věc použitelný nález sp. zn. I. ÚS 2535/18, neboť ten dopadá pouze na situaci, kdy soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku v okamžiku, kdy již měl k dispozici kolkové známky. V posuzovaném případě však došlo nejprve k vydání usnesení o zastavení řízení a až následně k dojití kolkových známek.
8. Vzhledem k povaze stěžovatelem namítané vady a odmítnutí ústavní stížnosti, nezasílal Ústavní soud výzvu k vyjádření vedlejšímu účastníkovi. Jelikož vyjádření Nejvyššího správního soudu neobsahuje nové skutečnosti neobsažené v soudním spisu a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná (viz níže), nezasílal toto vyjádření Ústavní soud stěžovateli k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. K zásahu do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, kdyby porušily ústavně zaručená práva stěžovatele [viz např. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279)]. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny přitom není garance úspěchu v řízení (obdobně např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20).
11. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá jasný důvod, proč došlo k zastavení řízení o kasační stížnosti, rozhodnutí je řádně odůvodněno a prosto prvků soudní svévole. Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud odchýlil od kogentních ustanovení zákona o soudních poplatcích nebo soudního řádu správního a zastavil tak soudní řízení v situaci, kdy k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady. Postup Nejvyššího správního soudu představuje zákonem předvídané řešení situace, reagující na nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem ve stanovené lhůtě, nikoliv porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.
12. Ústavní soud podotýká, že si z vyžádaného soudního spisu ověřil skutečnosti uváděné stěžovatelem, přičemž nelze mít za prokázané, že stěžovatel ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku předal prostřednictvím držitele poštovní licence k přepravě průvodní dopis s kolkovými známkami. Ze soudního spisu (č. l. 24-25) je patrné, že stěžovatel odeslal kolkové známky běžnou poštou, přičemž otisk poštovního razítka je zcela nečitelný. Vzhledem k tomu nastal stav non liquet, který je nutné překonat prostřednictvím objektivního důkazního břemene (přiměřeně srov. LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017 s. 43 a násl). To přitom tíží stěžovatele, který se skutečnosti řádného podání dovolává. Ani v ústavní stížnosti však stěžovatel žádným způsobem neprokázal, že zásilku s kolkovými známkami předal k přepravě ještě před uplynutím lhůty k zaplacení soudního poplatku.
13. Ústavní soud nemohl s ohledem na shora uvedené přisvědčit ani námitce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu s nálezem ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18. Z něj totiž vyplývá, že "lhůta pro zaplacení soudního poplatku podle s. ř. s. je zachována, je-li podání s nalepenými kolkovými známkami ve lhůtě zaslané prostřednictvím držitele poštovní licence příslušnému soudu". V posuzovaném případě však stěžovatel neprokázal (a ani ze soudního spisu není možné dovodit), že by zaslal podání s nalepenými kolkovými známkami ve lhůtě stanovené soudem.
14. Bylo na stěžovateli, aby dbal o svá práva a soudní poplatek, resp. kolkové známky doručoval způsobem umožňujícím případné prokázání data jejich předání k přepravě. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud uvádí, že řádnému uplatňování práv příliš nesvědčí ani postup stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, v řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla totiž podána bez plné moci k zastupování advokátem, přičemž ta byla doplněna až po lhůtě stanovené Ústavním soudem.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu