ECLI:CZ:US:2021:3.US.1263.21.1
sp. zn. III. ÚS 1263/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Vladimíra Novotného, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2021 č. j. 14 Co 26/2021-94, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Martina Uhlíře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastník podal k Okresnímu soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Stěžovatel i vedlejší účastník se dohodli, že nemovitost ve spoluvlastnictví připadne vedlejšímu účastníkovi, který navrhoval, že stěžovateli vyplatí vypořádací podíl ve výši 146 563 Kč. S touto částkou určenou podle vedlejším účastníkem předloženého znaleckého posudku stěžovatel nesouhlasil a požadoval vypořádání ve výši 300 000 Kč. Podle soudem nařízeného druhého znaleckého posudku byla cena nemovitosti oproti původnímu posudku o cca desetinu vyšší, pročež okresní soud určil, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na vypořádacím podílu částku 165 000 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 66 490 Kč.
3. Při rozhodování o nákladech řízení okresní soud postupoval podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 186/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. 22 Cdo 2816/2017. Skutečnost, že vedlejší účastník nezaslal stěžovateli předžalobní výzvu, nepovažoval za překážku pro přiznání náhrady nákladů řízení. Vedlejšímu účastníkovi ji nelze přičítat k tíži, neboť ani soudu se nepodařilo doručit výzvu na adresu uvedenou v žalobě, ani na adresu sporné nemovitosti a doručeno bylo až po zjištění jeho bydliště v evidenci obyvatel a u zdravotní pojišťovny. O náhradě nákladů řízení tudíž okresní soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vzhledem k výši vypořádacího podílu, kterého se stěžovatel převážně neúspěšně domáhal. Vedlejší účastník tak přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši rozdílu procesního úspěchu a neúspěchu, tj. celkem ve výši 78 %.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") v návětí označeným usnesením, napadeným ústavní stížností, potvrdil nákladový výrok rozsudku okresního soudu. Krajský soud podtrhl význam a obsah zásady úspěchu ve věci a nad rámec posouzení věci okresním soudem poukázal také na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11 (N 168/62 SbNU 481). Naopak se nepřiklonil ke stěžovatelem poukazovaným závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/2020. Krajský soud dospěl k závěru, že tento nález nepředstavuje překonání předchozí relevantní judikatury. Proto věc posoudil s přihlédnutím k podle něj přiléhavějším a dosud nepřekonaným rozhodnutím vrcholných soudů (viz výše), aniž by podle svých slov přehlédl zvláštnost daného typu řízení a individuální okolnosti případu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především rozporuje postup krajského soudu jako formalistický a nerespektující nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/2020. Stěžovatel konstatoval, že podle uvedeného nálezu lze za výjimečné důvody přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví považovat např. obstrukční jednání nebo nezájem o konstruktivní řešení věci. Takto se však stěžovatel údajně nechoval. Při ústním jednání měl stěžovatel navrhnout smírné vyřešení věci s vypořádacím podílem ve výši 165 000 Kč, přičemž na náhradě nákladů řízení by si účastníci nehradili ničeho. Na tento návrh již vedlejší účastník nepřistoupil a trval na náhradě nákladů řízení. Stěžovatel tudíž pouze požadoval, aby cena nemovitosti byla stanovena na základě posudku znalce určeného soudem, což s ohledem na předešlý průběh řízení a obvyklou cenu stanovenou původním znaleckým posudkem nebyl požadavek nepřiměřený, který by mohl být hodnocen jako zneužití procesních práv a neúměrné prodlužování řízení. V posledku shledává stěžovatel nesprávným závěr krajského soudu o nerozhodnosti nedoručení předžalobní výzvy, neboť ta neobsahovala návrh určité částky na vypořádací podíl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní roviny toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona nebo v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Ani případná vysoká částka náhrady nákladů řízení pak není rozhodující pro závěr o ústavněprávním rozměru posuzované otázky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 3064/07).
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost se nevymyká právě uvedenému postulátu, pročež je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní stížnost sestává z opakování dříve vznesených námitek, které byly krajským soudem v souladu s ústavním pořádkem vyvráceny, a to včetně řádného odůvodnění daného právního názoru. Z obsahu napadeného rozhodnutí je patrné, že při existenci více rozhodnutí vrcholných soudů, částečně dopadajících na posuzovanou věc, provedl krajský soud důslednou a rozumnou úvahu respektující specifické okolnosti věci. Naopak názor stěžovatele o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému účastníku, neboť jde o řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, se jeví zjednodušujícím. Na tom ničeho nemění ani to, že stěžovatel podle svých slov nakonec souhlasil s výší vypořádacího podílu určenou podle druhého znaleckého posudku; v této situaci mu již jiná rozumná možnost nezbývala.
11. Krajský soud nehodnotil stěžovatelovo chování jako obstrukční, což ale neoslabuje závěr krajského soudu, že to byl stěžovatelův postup a důkazní návrhy, které řízení prodloužily. Výsledná výše vypořádacího podílu se blíží vedlejším účastníkem původně navrhované částce, zatímco stěžovatelem požadovaná částka se ukázala být nereálnou. Jestliže krajský soud své úvahy srozumitelně a logicky odůvodnil, neshledává Ústavní soud ničeho nepřiměřeného, natož excesivního, na tom, že postupu stěžovatele přiznal krajský soud význam pro přiznání poměrné výše náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi. V posuzované věci nejsou přítomny zkratovité nebo "mechanické" úvahy, které vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelem poukazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 262/2020. Nadto se v tomto nálezu Ústavní soud vyjádřil i k nálezům, o které krajský soud své rozhodnutí opřel, a to tak, že příslušné právní názory dále rozvíjí a nepřekonává. Úvaha krajského soudu a posouzení věci podle nejpřiléhavějších právních názorů s ohledem na všechna specifika případu je proto ústavně souladná.
12. Zjevně neopodstatněnou je také námitka stěžovatele o tvrzené absenci navrhované výše vypořádacího podílu v předžalobní výzvě. Tato okolnost by nemohla nic změnit na výsledku řízení, neboť ani po jeho zahájení stěžovatel s návrhem vedlejšího účastníka nesouhlasil.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu