ECLI:CZ:US:2021:3.US.1309.21.1
sp. zn. III. ÚS 1309/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. D., zastoupené JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem, sídlem Šumavská 1085/12, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2021 č. j. 32 Co 332/2020-193 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. září 2020 č. j. 30 P 294/2019-163, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a 1) O. D. a nezletilých 2) F. D. a 3) E. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10, čl. 32 odst. 1, 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 11. 2018 č. j. 1 Nc 3058/2018-35 byla schválena dohoda rodičů, podle které se nezletilí svěřují do střídavé péče rodičů s tím, že budou v péči prvního vedlejšího účastníka (dále také jen "otec") v každém sudém týdnu a v péči stěžovatelky (dále také jen "matka") v každém lichém týdnu. Otec se zavázal přispívat na výživu nezletilé částkou 14 100 Kč měsíčně a na výživu nezletilého částkou 16 100 Kč měsíčně. Návrhem ze dne 21. 1. 2020 se stěžovatelka domáhala změny péče a výživného, a to zejména na základě změny poměrů spočívající v postoji nezletilých k soužití v domácnosti s otcem a jeho přítelkyní, které nezletilým nevyhovuje.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatelky na změnu péče a výživného odmítl. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzená změna poměrů, kdy po představení družky otce nezletilým v polovině roku 2019 došlo k narušení vzájemných vztahů mezi matkou, otcem a jeho družkou, jehož důsledkem je pak určité vymezování se dětí, resp. prezentace averze dětí vůči otcově družce, není podstatnou změnou poměrů vyžadující změnu péče, neboť se nezměnily skutečnosti představující kritéria pro rozhodnutí o svěření do péče. Okresní soud měl za prokázané, že oba nezletilí si střídavou péči jako takovou přejí, ale pouze s otcem, tzn. bez jeho družky. To, že nezletilí mají určitý názor na otcovu přítelkyni, nijak nevybočuje ze situace, kdy je podílení se na péči o ně a na jejich výchově zcela standardní, v normálních mezích, a není proto podle okresního soudu rozumného důvodu, proč přání dětí respektovat.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť shodně s okresním soudem neshledal výhrady nezletilých natolik zásadní, aby odůvodňovaly změnu výchovného prostředí. Krajský soud zdůraznil, že nezletilí mají otce rádi, pozitivně vnímají i svého polorodého bratra, který se narodil z otcova současného vztahu, přičemž je v zájmu sourozenců, aby se jejich vztah nadále rozvíjel a upevňoval. Nadto nezletilí sice projevili přání ukončit střídavou péči, avšak sami navrhli styk s otcem v rozsahu pouze o dva dny kratším ve srovnání s dosud probíhající střídavou péčí.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka s výše uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť nevzaly dostatečně v potaz přání nezletilých, jak je vyjadřovali po celou dobu řízení, tedy přání, aby byla péče upravena ve prospěch času stráveného u stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje na §867 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), na judikaturu Nejvyššího soudu a na čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého právu dítěte svobodně vyjadřovat své názory ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, odpovídá povinnost příslušných orgánů, v tomto případě soudu, názorům dítěte věnovat patřičnou pozornost odpovídající věku a úrovni dítěte. Stěžovatelka odmítá názor obecných soudů, které posoudily postoje a přání vyjádřené oběma nezletilými jako nedostatečně intenzivní, nevěrohodné, ovlivněné názory stěžovatelky či nedostatečně konkrétní. Stěžovatelka upozorňuje, že podle komentářové literatury k §867 občanského zákoníku se soud musí v případě pochybnosti o ovlivnění názoru dítěte ve svém rozhodnutí vypořádat s otázkou věrohodnosti a popř. nařídit znalecký posudek z oboru dětské psychiatrie či psychologie, což soudy neučinily. Stěžovatelka má za to, že přání nezletilých netrávit čas vymezený pro péči otce s partnerkou otce, s níž nezletilí nemají dobrý vztah, nelze bez dalšího relativizovat s odkazem na názory matky či nezralost dětí, a je toho názoru, že podstatná změna poměrů může spočívat i v tom, že nezletilí vysloví přání upravit poměry jiným způsobem, než jak doposud péče probíhá, a není důvod v takovém případě změnu úpravy péče zavrhnout pro riziko nestability dětí. Stěžovatelka uvádí, že v daném případě bylo prokázáno pohovory nezletilých s opatrovníkem, že stávající situace má negativní dopady na jejich psychiku. Stěžovatelka je přesvědčena, že bylo povinností soudů zabývat se tím, zda není možné upravit režim péče jiným způsobem, než jí navrhovanou výlučnou péčí matky s širokým stykem otce, který by přání dětí zohledňoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Usnesení okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily účinnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní soud i krajský soud ústavně souladným způsobem odůvodnily svůj závěr, že od vydání posledního pravomocného rozhodnutí ve věci péče o nezletilé nedošlo k takové změně poměrů, která by měla vést k jeho změně.
10. K uvedenému závěru dospěly soudy na základě řádně provedeného dokazování, zejména pohovorem s oběma nezletilými a výslechem družky otce před okresním soudem, krajský soud doplnil dokazování dalším pohovorem s nezletilými a zprávou psychologa Mgr. et Mgr. Milana Studničky, který na základě žádosti stěžovatelky posoudil pohled nezletilých na případnou změnu péče.
11. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že byla porušena participační práva dětí. Předně je třeba zdůraznit, že právo dítěte, aby bylo slyšeno ve všech záležitostech, které se jej dotýkají (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), je osobním právem dotčeného dítěte, nikoli právem jeho rodiče či jiné osoby na to, aby dítě bylo v řízení vyslechnuto ať přímo před soudem, či jinak (srov. též usnesení ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4097/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení práva dětí být v řízení slyšeny. Ústavní soud ve své judikatuře zastává právní názor, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)].
13. V posuzované věci soudy obou stupňů vedly pohovor s nezletilými, a vzaly v úvahu jejich přání omezit čas strávený u otce z důvodu negativního vztahu k současné partnerce otce, vyšly však z toho, že dříve, než se družka otce, která byla také jejich bývalou učitelkou a kamarádkou stěžovatelky, stala partnerkou otce, byl postoj nezletilých vůči ní odlišný, občas nezletilé hlídala, ti ji měly rády. Je-li nyní postoj nezletilých k ní negativní, tyto výhrady dle soudů korespondují s negativním postojem stěžovatelky.
14. Podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte má dítě právo svobodně vyjádřit svůj názor, což znamená, že na ně nesmí být vyvíjen jakýkoli nátlak a nesmí být podrobeno jakémukoli manipulování či ovlivňování ohledně toho, zda a jak se vyjádří, a naopak musí vědět, že má právo vyjádřit svůj vlastní názor a nemusí opakovat názory jiných osob. Krajský soud netvrdil, že by stěžovatelka děti v jejich postojích přímo ovlivňovala, nebylo tedy zapotřebí přizvání znalce za účelem vypracování znaleckého posudku k této otázce, jak požaduje stěžovatelka. Krajský soud pouze konstatoval, že nezletilí pociťují, že partnerka otce byla matčinou kamarádkou, avšak tento pozitivní vztah matky k ní skončil, už to není kamarádka, kterou děti vnímaly jako hodnou. V této souvislosti krajský soud uvedl, že stěžovatelka odmítá snahu otce o řešení situace, tedy problémů mezi nezletilými a jeho partnerkou, i za účasti partnerky, a navrhuje pouze terapii bez přítomnosti otcovy partnerky, její snahou tedy není řešit případné problémy v zájmu zajištění práva nezletilých na péči obou rodičů.
15. Ústavní soud setrvale ve svých rozhodnutích vychází z toho, že být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes případné rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji [nález ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207) či nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477), bod 15, a další judikatura Ústavního soudu v citovaných dvou nálezech zmíněná]; byť samozřejmě vždy musí být posuzován nejlepší zájem konkrétního dítěte [obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013 CRC/C/GC/14, bod 67].
16. Výše uvedené dotčené oprávněné zájmy, zejména nejlepší zájem dítěte, krajský soud i okresní soud zvážily, za tím účelem shromáždily veškeré potřebné důkazy a svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodnily a vysvětlily, že nepřihlédly k stanovisku opatrovníka a přání nezletilých, neboť neshledaly, že by stěžovatelkou navrhovaná změna péče, a ani změna péče v rozsahu navrhovaném nezletilými, byla v jejich nejlepším zájmu. Jak uvedl ústavně souladným způsobem v odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud, řešením narušených vztahů mezi rodiči nezletilých a družkou otce není zrušení střídavé a péče a svěření dětí do výlučné péče stěžovatelky, neboť takové opatření by bylo v příkrém rozporu s nejlepším zájem nezletilých dětí, který je rozhodujícím kritériem. To platí i pro námitku stěžovatelky, že obecné soudy mohly uvažovat o jiné úpravě péče (než střídavé). Jak konstatoval krajský soud, nezletilým by dle jejich vyjádření nevadil pobyt u otce v rozsahu o dva dny kratším, než nynější pobyt o délce sedmi dnů, a to i za přítomnosti partnerky otce. Za této situace nelze než souhlasit s krajským soudem, že výhrady nezletilých nepředstavují takovou zásadní změnu poměrů, aby odůvodňovaly změnu péče.
17. Ústavní soud závěrem připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných (jsou přijímána cum clausula rebus sic stantibus), jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů (stejně i §475 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu