ECLI:CZ:US:2021:3.US.1330.21.1
sp. zn. III. ÚS 1330/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Šťastného, zastoupeného JUDr. Markem Šťastným, advokátem, sídlem tamtéž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021 č. j. 29 NSČR 9/2021-B-109, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2017 č. j. MSPH 79 INS 22591/2014-B-52 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 1 VSPH 103/2018-B-100, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 12. 2017 č. j. MSPH 79 INS 22591/2014-B-52 vydaným v insolvenčním řízení vedeném na majetek EUROLINE ČR s. r. o. (dále jen "dlužnice") byla schválena konečná zpráva stěžovatele (insolvenčního správce) ze dne 5. 9. 2017 s tím, že celkové příjmy majetkové podstaty činí 155 211 Kč (z toho zpeněžení movitých věcí 115 000 Kč, zůstatek na účtu 1 530 Kč, ostatní příjmy 18 681 Kč a záloha složená dlužnicí na náklady řízení 20 000 Kč), celkové výdaje z majetkové podstaty činí 114 424 Kč (z toho odměna insolvenčních správců 72 600 Kč, hotové výdaje insolvenčních správců 3 967 Kč, náklady za vedení účetnictví 7 260 Kč, bankovní poplatky 465 Kč, náklady spojené s daňovou kontrolou 20 000 Kč, neuhrazená daňová povinnost 7 712 Kč a předpokládané náklady spojené se zrušením konkursu 2 420 Kč) a zůstatek finančních prostředků v majetkové podstatě určený k rozdělení mezi věřitele činí 40 787 Kč (bod I. výroku), určil stěžovateli odměnu ve výši 72 600 Kč včetně daně z přidané hodnoty s tím, že částka 1 210 Kč připadá na odměnu oddělené správkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové (dále jen "oddělená správkyně") a částka 71 390 Kč připadá stěžovateli (bod II. výroku), a schválil vyúčtování hotových výdajů stěžovatele ve výši
3 889 Kč a hotových výdajů oddělené správkyně ve výši 78 Kč (bod III. výroku).
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 11. 2020 č. j. 1 VSPH 103/2018-B-100 bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že usnesení městského soudu se v bodě I. výroku potvrzuje.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021 č. j. 29 NSČR 9/2021-B-109 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání se vztahuje toliko k nepřiznání náhrady výdajů vynaložených na ocenění movitých věcí v celkové výši 28 351 Kč (9 862 Kč za ocenění skladových zásob pneumatik a 18 489 Kč za ocenění skladových zásob kosmetiky) z majetkové podstaty a dovolatel tak napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel není spokojen s tím, že mu jako insolvenčnímu správci nebyly schváleny výdaje na znalecké posudky k ocenění pneumatik a kosmetického zboží. Poukazuje na to, že insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Stanovení ceny pneumatik a kosmetického zboží představovalo ryze specifickou činnost vyžadující odborné znalosti a zkušenosti a stěží je tak mohl provést sám. Ocenění věcí je přitom nezbytným předpokladem pro jejich zpeněžení. Zpeněžením pneumatik přitom bylo dosaženo výtěžku více než desetinásobně vyššího, než kolik činily náklady na ocenění majetku znalcem. Kosmetika se sice převážně ukázala nepoužitelnou a musela být zlikvidována, nicméně i zde si stěžovatel musel počínat tak, aby nebyl poškozen zájem věřitelů na uspokojení v co nejvyšší míře pro případ, že by se některé z položek ukázaly jako likvidní, když je známo, že dle maloobchodních cen se obecně kosmetické zboží řadí k dražšímu sortimentu, přičemž kosmetiky bylo několik palet. V okamžiku zadání posudku nemohl předpokládat, že náklady na ocenění skladových zásob kosmetiky budou vyšší než příjem z jejich prodeje. Z vlastní letité zkušenosti je mu nadto známo, že insolvenční soudy k oceňování přistupují extenzivně a trvají na tom, aby insolvenční správci zboží nechávali ocenit a jeho prodej byl maximálně transparentní.
6. Závěrem stěžovatel podotýká, že si je vědom, že z hlediska výše se jedná o tzv. bagatelní věc, kdy pod částku 50 tisíc Kč občanský soudní řád znemožňuje podání dovolání, nicméně i v těchto případech Ústavní soud může přistoupit k přezkumu, pokud je zde dána libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, což se domnívá, že je i jeho případ.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno uvedené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), v části týkající se ostatních napadených usnesení však procesní předpoklady k projednání nesplňuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti a včasnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná po lhůtě.
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž důvody této nepřípustnosti ve svém usnesení vyložil. Správnost takového posouzení podaného dovolání stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani žádným způsobem nerozporuje. Ústavní soud za této situace shledává ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou.
10. Předestřené skutečnosti mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení městského soudu a vrchního soudu. V ní je totiž třeba ústavní stížnost, z důvodů které budou vyloženy, hodnotit jako opožděnou.
11. Lhůty k podání ústavní stížnosti jsou upraveny v §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu, kdy na většinu situací dopadá lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůty stanovené uvedenými ustanoveními jsou přitom propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.
12. Podáním nepřípustného opravného prostředku nedochází k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jí napadeným rozhodnutím (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 378/06 a ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 3874/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz). To neplatí pouze tehdy, jestliže by mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což ale není případ posuzované věci (a stěžovatel to ani netvrdí). Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu uvedené úpravy v zákoně o Ústavním soudu je tak třeba považovat usnesení vrchního soudu ze dne 12. 11. 2020. To muselo být stěžovateli doručeno v každém případě dříve, než Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 2. 2021 o podaném dovolání. Ústavní stížnost však byla podána až dne 19. 5. 2021. Příslušná dvouměsíční lhůta tak zjevně nebyla dodržena.
13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu