ECLI:CZ:US:2021:3.US.1344.21.1
sp. zn. III. ÚS 1344/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. Marcelou Fryštenskou, Ph.D., advokátkou, sídlem Smetanova 764/47, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 25 Cdo 3176/2019-281, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2019 č. j. 70 Co 275/2018-220 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. září 2018 č. j. 7 C 19/2016-200, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a JUDr. Miroslava Pindeše, Ph.D., advokáta, sídlem Zámecká 550, Bučovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastník zastupoval na základě smlouvy o poskytování právních služeb a generální plné moci ze dne 12. 7. 2013 jako advokát stěžovatele a zavázal se podat za něj trestní oznámení a také žalobu na náhradu škody na zdraví proti M. B., kterou mu měla způsobit dne 22. 6. 2009 při poskytování zubní péče radikálním zbroušením zubů bez dalšího ošetření. Předchozí advokát stěžovateli sdělil, že nemá smysl ve věci pokračovat, neboť podle znalců lékařka nepochybila. Vedlejší účastník, jako nový zástupce stěžovatele, trestní oznámení ani žalobu nepodal. Po konzultaci s jiným advokátem stěžovatel zjistil, že tvrzené právo na náhradu škody na zdraví je promlčeno. Stěžovatel žaloval vedlejšího účastníka o zaplacení 190 000 Kč a zaslání písemné omluvy jako náhrady za nemajetkovou újmu (zásah do osobnostních práv), způsobenou nepodáním trestního oznámení a žaloby na náhradu škody na zdraví proti ošetřující lékařce. Kromě toho podal stížnost k České advokátní komoře, která vedlejšího účastníka uznala kárně vinným a uložila mu kárné opatření.
3. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Okresní soud zjistil, že ani Česká stomatologická komora, ani žádný ze znalců a zubních lékařů neshledali takové poškození zubů, které by mohlo být přičitatelné ošetřující lékařce. Podle lékařky, kterou navštívil stěžovatel po M. B., nebyly zuby zbroušené. Abraze zubů zjištěná několik let po tvrzeném zákroku měla jinou povahu a nemohla být způsobená B., což odpovídalo i zdravotní dokumentaci. Z advokátního spisu soud zjistil, že "ze zdravotní dokumentace vyplývá, že zubařka nic nepokazila, sděleno klientovi, že trestní oznámení nebude moci být podáno. Náhrada škody zatím ne - musí být ukončena léčba. ... Stížnost na AK, zpráva G. o ukončení léčby dne 2. 12. 2013 - náhrada škody do 2. 12. 2015. Výpověď ze strany klienta 10/2014. Od 10/2013 se nechal zapírat.". Podle advokátního spisu sice nebyl důvod podat trestní oznámení ani žalobu, nicméně předmětné listiny nebyly podepsány stěžovatelem, pročež je okresní soud zohlednil ve výroku o náhradě nákladů řízení. Na základě provedených důkazů dospěl okresní soud k závěru, že B. nepochybila a že nepodání zjevně bezúspěšné žaloby nemohlo stěžovateli způsobit újmu.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v návětí označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud zdůraznil, že pochybení vedlejšího účastníka při výkonu advokacie nelze v duchu ustálené judikatury Nejvyššího soudu, stvrzené i Ústavním soudem, považovat za zásah do přirozených práv stěžovatele. Právo klienta na řádné zastupování advokátem je právem zřetelně odlišným od práva na ochranu osobnosti jako celku i od jednotlivých dílčích osobnostních práv, do tohoto všeobecného osobnostního práva spadajících. Porušení danému práva klienta odpovídajících povinností advokáta je proto kárným proviněním advokáta, nikoli však zásahem do přirozených práv klienta. Stěžovateli tudíž z podstaty věci nemohla vzniknout nemajetková újma na přirozených právech.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost; zejména proto, že stěžovatel napadl skutkové závěry, které dovolacímu přezkumu nepodléhají. Nadto Nejvyšší soud podtrhl, že okolnost, že se stěžovatel cítí být jednáním vedlejšího účastníka dotčen a je nespokojen se způsobem řešení jeho nepodloženého nároku, nepostačuje sama o sobě k závěru o existenci zásahu do jeho osobnostních práv. Zbývající obsah napadených rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám a v podstatných rysech plyne i z dále uvedeného.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel především namítá, že okresní soud nedostatečně posoudil, že Česká advokátní komora shledala vedlejšího účastníka kárně vinným. Okresní soud pak pochybil, když místo posouzení hrubě nedbalostního jednání vedlejšího účastníka omezil dokazování na stav chrupu žalobce. Podstatné podle stěžovatele je, že mu vedlejší účastník "slíbil, že podá žalobu a trestní oznámení, které nakonec nepodal, a jeho přístup a komunikace, resp. nekomunikace, nepravdivá tvrzení, arogance vůči stěžovateli i zjevně nepravdivá tvrzení o průběhu právního zastupování". Obecné soudy se údajně zabývaly jiným předmětem řízení než popsaným v žalobě, nadto své rozhodnutí opřely téměř výhradně o svědectví učiněná s velkým časovým odstupem. Vedlejší účastník měl dokumenty potřebné k vyhodnocení případu a úspěch žaloby stěžovateli zaručoval. Pravděpodobnost úspěchu lze mnohdy odhadnout jen stěží a nelze klást advokátovi za vinu, že se zmýlí; domluví-li se však s klientem na podání trestního oznámení nebo žaloby, je povinen tak učinit. Porušení povinností advokáta vedlejším účastníkem přitom bylo doloženo. Soudy se však podstatou práva na zachování lidské důstojnosti nezabývaly. Dále stěžovatel hojně cituje §2957 a §2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a obecná východiska práva na soudní ochranu, na zachování lidské důstojnosti, dále určení výše přiměřeného zadostiučinění a funkce civilně-právní sankce, a to podle judikatury Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a komentářové literatury.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
10. Stěžovatel staví svou stížnostní argumentaci na předpokladu, že zásah do jeho osobnostních práv je dán, neboť jej subjektivně pociťuje (alespoň to tvrdí), avšak obecné soudy srozumitelně a opakovaně vysvětlily, že tento dojem ke vzniku právní odpovědnosti vedlejšího účastníka nepostačuje. Obsah ústavní stížnosti sestává z opakování námitek, které byly obecnými soudy jednoznačně a v souladu s ústavním pořádkem vyvráceny. Z napadených rozhodnutí je zřetelné, že stěžovatel chtěl uplatnit zjevně bezúspěšný nárok, pročež mu nepodáním žaloby nemohla vzniknout újma. Obecné soudy neměly žádnou pochybnost o možném důsledku kárného provinění vedlejšího účastníka v osobnostní sféře stěžovatele. Učinily dostatek důkazy bohatě podložených skutkových zjištění, která právně posoudily ústavně souladným způsobem. Skutková zjištění jsou logická, vyplývají z provedených důkazů, jsou řádně odůvodněna a zcela opodstatňují výsledné právní posouzení. Stěžovatelem odkazovaným obecným východiskům relevantních ústavně zaručených práv obecné soudy dostály. Ústavní soud neshledal jediné ústavněprávní pochybení obecných soudů, které by odůvodnilo jeho kasační zásah, jenž přichází v úvahu v případě excesu, který v posuzované věci nenastal. Jelikož byly všechny stěžovatelovy námitky obecnými soudy opakovaně vyvráceny, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu