ECLI:CZ:US:2021:3.US.1358.20.1
sp. zn. III. ÚS 1358/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele T. T., zastoupeného Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Obvodního ředitelství policie Praha IV Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení ze dne 25. dubna 2019 č. j. KRPA-313933-50/TČ-2018-001471, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 13. června 2019 sp. zn. 1 ZT 148/2019 a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. března 2020 č. j. KZT 44/2020-4, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 6 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis sp. zn. KRPA-313933/TČ-2018-001471 vedený u Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"). Ze zapůjčeného spisu zjistil Ústavní soud dále uvedené skutečnosti.
3. Stěžovatel podal prostřednictvím své zmocněnkyně dne 21. 8. 2018 Krajskému ředitelství Policie hl. m. Prahy trestní oznámení (s datací ze dne 14. 7. 2018), v němž byly popsány skutečnosti nasvědčující tomu, že mohl být spáchán trestný čin, v němž jako poškozený figuruje právě on. Dne 24. 8. 2018 byl podnět se závěrem o místní nepříslušnosti postoupen policejnímu orgánu, kterému byl doručen dne 29. 8. 2018. Dne 28. 11. 2018 zahájil policejní orgán v posuzované věci úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, neboť bylo ve věci dáno podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 a 3 trestního zákona, a to osobou znalce J. S. (dále jen "znalec").
4. Trestný čin znalce stěžovatel spatřoval v tom, že znalec vypracoval v trestním řízení vedeném proti stěžovateli u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 47 T 4/2009 pro dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 a 3 trestního zákona (skutkově šlo o posuzování pádu kovové skulptury s usazeným ozdobným kamenem v horní části, při němž došlo k úmrtí osoby, a to v rámci fyzické potyčky mezi stěžovatelem a usmrceným rozpoutané v pražském nočním podniku) znalecký posudek ze dne 11. 12. 2008 z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, na základě něhož byl stěžovatel rozsudkem ze dne 16. 4. 2009 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvanácti let a šesti měsíců. Ve věci byla následně povolena obnova řízení usnesením ze dne 26. 5. 2016, přičemž ve věci byl předložen revizní znalecký posudek, na jehož základě došlo k vyvrácení znaleckých závěrů znalce, kdy tento znalecký posudek byl podroben kritice a závěry v něm obsažené byly revizním znaleckým posudkem označeny za nepřekontrolovatelné, zjednodušené, nedostatečné a tedy neplatné. V důsledku závěrů obsažených v revizním znaleckém posudku byla změněna právní kvalifikace skutku a stěžovatel byl shledán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, pročež byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců. Uvedeným jednáním znalce byla stěžovateli způsobena značná škoda, kterou Ministerstvo spravedlnosti vyčíslilo na částku 859 000 Kč, což je výše nemajetkové újmy, která stěžovateli vznikla v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody v délce 859 dní, který stěžovatel fyzicky vykonal a který v tomto rozsahu přesáhl celkovou délku nově uloženého trestu odnětí svobody.
5. Po provedeném prověřování byla trestní věc, navzdory závěru policejního orgánu o tom, že skutečnosti, k nimž policejní orgán dospěl, skutečně nasvědčují tomu, že došlo ke spáchání trestného činu podle §346 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (kvalifikace podle trestního zákoníku je pro podezřelého příznivější než tatáž právní kvalifikace podle trestního zákona), dne 25. 4. 2019 odložena podle §159a odst. 2 trestního řádu, neboť trestní stíhání je nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu z důvodu promlčení. K promlčení došlo nejpozději dne 24. 3. 2019, neboť znalec prezentoval svůj znalecký posudek dne 24. 3. 2009 v hlavním líčení u městského soudu.
6. Uvedené usnesení bylo zmocněnkyni stěžovatele doručeno dne 29. 4. 2019. Ta však z důvodu náhlých zdravotních komplikací nebyla schopna podat stížnost proti usnesení o odložení věci v zákonné lhůtě, pročež dne 3. 5. 2019, tedy jeden den po uplynutí lhůty, požádala o navrácení lhůty společně s blanketní stížností a doložila potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem. Dne 31. 5. 2019, po ukončení pracovní neschopnosti, stížnost odůvodnila.
7. Dne 17. 6. 2019 bylo zmocněnkyni stěžovatele doručeno usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. 1 ZT 148/2019, kterým byla zamítnuta žádost o navrácení lhůty (výrok I.) i stížnost samotná pro opožděnost (výrok II.). Obvodní státní zastupitelství primárně stížnost zamítlo z důvodu opožděnosti, neboť neakceptovalo důvody uvedené v žádosti o navrácení lhůty s argumentací, že pracovní neschopnost byla zmocněnkyni stěžovatele vystavena až poslední den lhůty, a tedy zmocněnkyně měla možnost alespoň blanketně podat stížnost již první dva dny lhůty. Nadto nebylo shledáno, že by zmocněnkyně byla ve stavu vylučujícím jakékoliv jednání, když šlo o komplikace v těhotenství, v bezvědomí nebyla, a bylo tedy jistě možné podat stížnost blanketně prostřednictvím advokátní kanceláře i v poslední den lhůty. Obiter dictum obvodní státní zastupitelství k meritu stížnosti uvedlo, že ani kdyby byla tato podána včas, nebyla by důvodná, jelikož k promlčení jednání v desetileté promlčecí době došlo nejpozději dne 24. 3. 2019, přičemž stížností napadené usnesení policejního orgánu bylo vydáno dne 25. 4. 2019, tedy po uplynutí promlčecí doby, a odpovídá tedy skutkově i právně.
8. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu a usnesení obvodního státního zastupitelství ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 17. 9. 2019 pod sp. zn. I. ÚS 2742/19 odmítnuta jako nepřípustná, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, které mu zákon nabízí. V reakci na uvedené usnesení Ústavního soudu stěžovatel podal k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") dne 19. 12. 2019 podnět k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství.
9. O podaném podnětu bylo městským státním zastupitelstvím rozhodnuto dne 4. 3. 2020 vyrozuměním č. j. KZT 44/2020-4 tak, že byl shledán nedůvodným. Městské státní zastupitelství se ztotožnilo se závěry obvodního státního zastupitelství.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel namítá porušení svého práva na účinné vyšetřování, které vyplývá z práva na život, tj. z čl. 6 Listiny a práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených kautel stěžovatel spatřuje v tom, že ačkoliv měl policejní orgán k dispozici všechny potřebné dokumenty k vyhodnocení trestnosti jednání znalce již před datem 24. 3. 2019 za situace, kdy trestní oznámení bylo podáno dne 14. 7. 2018, přesto nechal trestný čin promlčet. Policejní orgán nepostupoval ve věci řádně a nerespektoval závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14.
11. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry orgánů činných v trestním řízení, které dospěly k závěru, že trestní odpovědnost znalce zanikla. Krom výše uvedeného stěžovatel podotýká, že znalec opakoval týž trestný čin, a to tím, že dne 28. 2. 2017 u výslechu v obnoveném hlavním líčení u městského soudu v podstatě zopakoval závěry svého původního znaleckého posudku a trval na stanovisku, že jeho znalecký posudek není nesprávný. Zopakováním trestného činu ještě před uplynutím promlčecí doby tedy nemohlo dojít k promlčení trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.
III.
Vyjádření účastníků řízení
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
13. Policejní orgán se k ústavní stížnosti nevyjádřil, toliko zapůjčil spisový materiál.
14. Obvodní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvádí, že nesouhlasí zejména s právním názorem stěžovatele, že setrváním na svém stanovisku se znalec opakovaně dopustil trestného jednání. To účastník řízení vylučuje s tím, že stále tentýž znalecký posudek již nově na stěžovatele nepůsobí, již mu nepůsobí další újmu. Účastník nicméně uznává, že průběh prověřování byl dlouhý, což lze však přičítat objektivním důvodům, přičemž je nutno zohlednit i fakt, že došlo ke sporu o příslušnost. Účastník tak uzavírá, že ve věci bylo postupováno řádně a nedošlo k žádným pochybením.
15. Městské státní zastupitelství předestřelo podrobnou časovou osu prověřování. Z uvedeného je zřetelné, že dne 28. 11. 2018 byly zahájeny úkony trestního řízení. Dne 14. 12. 2018 byla věc postoupena Obvodnímu ředitelství policie Praha II, nicméně dne 7. 1. 2018 byl spis opět navrácen s tím, že podmínky pro sloučení s jinou věcí, vedenou u tamějšího útvaru, nejsou dány. Dne 19. 2. 2019 byl vyslechnut znalec a dne 25. 4. 2019 byla věc odložena, pročež dne 20. 2. 2019 byla na žádost policejního orgánu prodloužena lhůta do 23. 4. 2019 podle §159 odst. 2 trestního řádu. Tento účastník k uvedené chronologii uvádí, že neshledal žádné průtahy v řízení ani žádné jiné pochybení. Podle tohoto účastníka ani nejde o opakování trestného činu, když znalec zopakoval své závěry v roce 2017 v hlavním líčení, a to s poukazem na princip nemo tenetur. Ústavní stížnost tedy tento účastník považuje za nedůvodnou.
16. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovateli k replice, který však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Stěžovatel namítá porušení svého práva na účinné vyšetřování. Primárně je však nutno napadená rozhodnutí posuzovat optikou procesní s ohledem na důvod zamítnutí stížnosti stěžovatele, neboť stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu zmeškání lhůty pro opožděnost.
19. Zmocněnkyni stěžovatele bylo usnesení policejního orgánu o odložení věci doručeno dne 29. 4. 2019 do datové schránky, tentýž den zmocněnkyně usnesení i převzala. Lhůta pro podání stížnosti tedy skončila dne 2. 5. 2019 (včetně). Dne 2. 5. 2019 bylo zmocněnkyni vystaveno i rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vydané Ústavem pro péči o matku a dítě v Praze. Zmocněnkyně následně dostála požadavkům §61 trestního řádu, když dne 3. 5. 2019 podala blanketní stížnost, a to společně s žádostí o navrácení lhůty a s dokladem o pracovní neschopnosti. Později stížnost odůvodnila.
20. Státní zástupce obvodního státního zastupitelství žádosti o navrácení lhůty nevyhověl. Státní zástupce argumentoval, že pracovní neschopnost byla zmocněnkyni vystavena až poslední den lhůty, přičemž nic jí tedy nebránilo v tom, aby stížnost podala v průběhu prvních dvou dnů lhůty. Dále dedukoval, že pokud byla zmocněnkyně schopna si vyřídit pracovní neschopnost, byla schopna i poslat, alespoň blanketně, stížnost. Nadto státní zástupce uvádí, že zmocněnkyně nebyla ve stavu, který by vylučoval jakékoliv jednání, neboť z podaných zpráv nevyplývá, že by byla kupříkladu hospitalizována.
21. Plenární nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369) přiznal poškozeným právo domáhat se navrácení lhůty podle §61odst. 1 trestního řádu, pokud takové právo, které by bylo v opravném prostředku uplatněno za předpokladu, že lhůta bude navrácena, nelze uplatňovat jinak než v trestním řízení. Státní zástupce závěry plenárního nálezu nikterak nerozporoval a v souladu se zněním §61 odst. 1 trestního řádu se rovnou zabýval otázkou, zda jsou dány důležité důvody pro navrácení lhůty, a na základě zcela přezkoumatelné argumentace dospěl k závěru, že takové důvody dány nejsou, a tudíž stížnost jako opožděnou odmítl.
22. Ve zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 byla řešena situace, kdy ve fázi řízení bylo obviněnému uloženo nalézacím soudem nahradit zmocněnci poškozených toliko část nákladů, pročež poškození chtěli proti tomuto rozhodnutí brojit stížností ve lhůtě, kterou však jejich zmocněnec ze zdravotních důvodů zmeškal. Šlo tedy o poškozené, kteří vystupovali v adhezním řízení a domáhali se náhrady škody, resp. nemajetkové újmy v řízení vedeném proti obviněnému. Ústavní soud v návaznosti na tento skutkový stav konstatoval, že §61 odst. 1 věta první trestního řádu neumožňuje poškozenému efektivní uplatnění jeho práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na účinný prostředek nápravy zaručený čl. 13 Úmluvy. To však toliko za předpokladu, že poškozený opravným prostředkem podaným z omluvitelného důvodu až po uplynutí lhůty prosazuje své právo, jež nemůže uplatnit jinak než právě v trestním řízení (bod 82 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16).
23. Stav řízení v posuzované věci je však zcela odlišný od situace popsané v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16, kde se poškozený již domáhal svých práv v adhezním řízení. V posuzované věci je nutno zdůraznit závěr plenárního nálezu, že poškozený opravným prostředkem podaným z omluvitelného důvodu až po uplynutí lhůty prosazuje své právo, jež nemůže uplatnit jinak než právě v trestním řízení. Nosnou otázkou, kterou je nutno v posuzované věci zodpovědět, je existence onoho práva, jež nemůže být uplatněno jinak než v trestním řízení. Stěžovatel je v posuzované věci především oznamovatelem domnělého trestného činu znalce, který v trestní věci stěžovatele, již pravomocně rozhodnuté, měl podat nepravdivý znalecký posudek, pročež stěžovatel v jednání znalce spatřoval naplnění skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 a 3 trestního zákona. Právo stěžovatele, které v této fázi trestního řízení, tedy ve fázi prověřování, zda skutečně došlo ke spáchání trestného činu, stojí v pozadí, je právo poškozeného na účinné vyšetřování.
24. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že právo na účinné vyšetřování vyplývá z práva na život, což však v posuzované věci nelze aprobovat, když právo stěžovatele na život zasaženo nebylo, nýbrž bylo zasaženo právo stěžovatele na osobní svobodu, pokud lze akceptovat závěr, že stěžovatel byl neoprávněně odsouzen právě toliko na základě znaleckého posudku, který zpracoval znalec.
25. Poškozenému však právo na účinné vyšetřování nenáleží vždy a za všech okolností. Ústavní soud ustáleně judikuje, že poškozený má pouze v určitých případech právo na efektivní trestní řízení k obraně svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může využít i ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako je např. i rozhodnutí o odložení věci, jako je tomu v posuzované věci. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností využití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je tedy zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování (prověřování) a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Navíc je nutno vnímat praktické obtíže, kterým mohou státní orgány při vyšetřování čelit, a potřebu rozhodovat se operativně a upřednostňovat vyšetřování nejzávažnějších trestných činů [(srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
26. V posuzované věci jde tedy, jak je uvedeno výše, o zásah do práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, nikoliv čl. 6 Listiny, resp. čl. 2 Úmluvy, tedy do práva na život, jak nesprávně uvádí stěžovatel. Na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právě právo stěžovatelů na život zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy, případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 a nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13).
27. V posuzované věci tedy nelze dovodit na základě stávající judikatury, že by stěžovateli právo na účinné vyšetřování náleželo. Dospěl-li tudíž Ústavní soud k závěru, že jediným právem, kterého by se stěžovatel navrácením lhůty k podání stížnosti proti usnesení o odložení věci mohl domáhat, je právo na účinné vyšetřování, které však stěžovateli nenáleží, nelze dospět k důvodnosti ústavní stížnosti a tedy ani k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele tím, že státní zástupce rozhodl (přezkoumatelným způsobem) o tom, že žádosti o navrácení lhůty nevyhoví, což vedlo k zamítnutí stížnosti jako opožděné.
28. Obiter dictum však Ústavní soud v posuzované věci, navzdory výše uvedenému, konstatuje následující. Orgány činné v trestním řízení vedly ve věci stěžovatelem oznámené domnělé trestné činnosti prověřování, a byly tedy činěny úkony v trestním řízení. Činnost orgánů činných v trestním řízení musí být efektivní, a to bez ohledu na to, kterým stranám trestního řízení a zda vůbec příslušejí v konkrétním případě určitá práva.
29. Z vyžádaného policejního spisu vyplývají v tomto kontextu tyto časové souvislosti: Stěžovatel podal prostřednictvím své zmocněnkyně dne 21. 8. 2018 Krajskému ředitelství Policie hlavního města Prahy trestní oznámení. Dne 24. 8. 2018 byl podnět se závěrem o místní nepříslušnosti postoupen policejnímu orgánu, kterému byl doručen dne 29. 8. 2018. Dne 28. 11. 2018 zahájil policejní orgán v posuzované věci úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, neboť bylo ve věci dáno podezření ze spáchání trestného činu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle §175 odst. 1 a 3 trestního zákona. Dne 5. 12. 2018 se stěžovatel dostavil k policejnímu orgánu za účelem podání vysvětlení v předmětné věci. Dne 27. 12. 2018 byl jinému policejnímu orgánu (Obvodnímu ředitelství Policie Praha II) doručen spis v posuzované věci s žádostí o sloučení s jinou věcí; této žádosti však nebylo vyhověno a dne 11. 1. 2019 obdržel věcně a místně příslušný orgán předmětný spis nazpět. Dne 19. 2. 2019 v 7:35 hodin odeslal policejní orgán zprávu o stavu prověřování podle §159 odst. 2 trestního řádu státnímu zástupci obvodního státního zastupitelství s informací, že již bylo provedeno nastudování spisového materiálu, byly zahájeny úkony trestního řízení, byl proveden výslech poškozeného (stěžovatele), došlo ke sporu o místní příslušnost a byl předvolán k podání vysvětlení prověřovaný znalec. Zároveň bylo uvedeno, že jediným dalším úkonem je již toliko provedení výslechu prověřovaného znalce a následná konzultace stavu se státním zástupcem, jemuž byla tato zpráva zasílána. Ve zprávě bylo též uvedeno, že prověřování bude pokračovat až do dne 23. 4. 2019, čímž byl fakticky vyjádřen návrh na prodloužení lhůty k prověřování ve smyslu §159 odst. 2 trestního řádu, což vyplývá i z otisku razítka obvodního státního zastupitelství, v němž je uvedeno, že lhůta k prověřování je prodloužena do dne 23. 4. 2019. Dne 19. 2. 2019 se v dopoledních hodinách po předchozím předvolání dostavil k podání vysvětlení znalec a podání vysvětlení bylo zaprotokolováno. K promlčení trestní odpovědnosti prověřovaného znalce došlo nejpozději dne 24. 3. 2019, neboť znalec tlumočil svůj znalecký posudek dne 24. 3. 2009 v hlavním líčení u městského soudu. Dne 25. 4. 2019 byla věc odložena podle §159a odst. 2 trestního řádu, neboť trestní stíhání je nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu z důvodu promlčení.
30. V posuzované věci lze tudíž k činnosti policejního orgánu a dozorového státního zástupce konstatovat zjevnou liknavost při provádění úkonů trestního řízení, neboť ačkoliv již ke dni 19. 2. 2019 měl policejní orgán k dispozici de facto všechny materiály k právnímu vyhodnocení trestní odpovědnosti prověřovaného znalce, zažádal o prodloužení lhůty k prověřování, byť prima facie bylo vzhledem k časovým okolnostem údajného spáchání trestného činu znalcem zcela zjevné, že hrozí promlčení trestní odpovědnosti znalce. Této skutečnosti si měl být vědom především dozorový státní zástupce, který prodloužení lhůty akceptoval, byť mu muselo být zjevné, že právě prodloužením lhůty dojde k promlčení.
31. Výše uvedený postup orgánů činných v trestním řízení ve věci trestního oznámení stěžovatele nelze považovat za řádný výkon funkce konkrétních osob, neboť je především v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména se zásadou legality a s účelem trestního řízení podle §1 trestního řádu.
32. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu