ECLI:CZ:US:2021:3.US.1360.21.1
sp. zn. III. ÚS 1360/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rastislava Fefka, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2021, č. j. 3 As 26/2019-26, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §114 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §114 odst. 1 písm. a), a písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zásada rovnosti účastníků řízení, právo na zákonného soudce a právo na ochranu vlastnictví. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na čl. 1, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem podaným podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení §114 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s." nebo "soudní řád správní").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") odmítl návrh stěžovatele na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 59 Af 37/2017 a taktéž žalobu pro zmatečnost proti jeho rozhodnutím ze dne 17. 8. 2017, č. j. 59 Af 37/2017-82, a ze dne 24. 10. 2017, č. j. 59 Af 37/2017-111. Stěžovatel se těmito opravnými prostředky snažil zvrátit rozhodnutí o zastavení řízení ve správním soudnictví, k němuž mělo dojít v důsledku chyb při doručování ze strany krajského soudu stěžovateli; stěžovatel se tak údajně nedozvěděl o své povinnosti zaplatit soudem určený soudní poplatek.
3. V odůvodnění kasační stížností napadeného usnesení ze dne 4. 1. 2019, č. j. 59 A 117/2018-18, krajský soud mj. uvedl, že obnova řízení je ve správním soudnictví přípustná pouze v řízeních, která byla ukončena pravomocným rozsudkem, a to pouze ve věcech ochrany před nezákonným zásahem či ve věcech politických stran a politických hnutích. Jelikož řízení, jehož obnovy se žalobce domáhá, bylo skončeno usnesením o zastavení řízení a navíc se týkalo žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, není obnova řízení přípustná. Krajský soud proto návrh žalobce na obnovu řízení odmítl.
4. Nepřípustná je podle krajského soudu i žaloba pro zmatečnost, neboť tu neupravuje soudní řád správní vůbec. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 As 25/2008-107 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod http://www.nssoud.cz) poukázal na to, že žaloba pro zmatečnost je jako mimořádný opravný prostředek upravena v části čtvrté, hlavě druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"). Tato ustanovení však nelze v soudním řízení správním použít, neboť soudy ve správním soudnictví postupují podle soudního řádu správního, který jako opravné prostředky připouští pouze kasační stížnost a velmi omezeně také obnovu řízení. Žaloba pro zmatečnost je v soudním řízení správním nepřípustná, a proto i ji krajský soud odmítl.
5. Následná kasační stížnost stěžovatele byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Návrh stěžovatele na obnovu řízení totiž podle Nejvyššího správního soudu nesplňuje podmínky stanovené v soudním řádu správním, neboť nesměřuje proti pravomocnému rozsudku krajského soudu vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu, ani proti rozsudku krajského soudu vydanému ve věci politických stran a politických hnutí. Krajský soud proto postupoval správně, když jej odmítl. Krajský soud rovněž postupoval správně, jestliže odmítl i stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost, neboť ta není v řízení ve správním soudnictví přípustná. Přípustnost tohoto návrhu nelze dovodit ani z přiměřeného použití občanského soudního řádu, neboť to §64 s. ř. s. připouští jen pro ta ustanovení, která občanský soudní řád obsahuje v první a třetí části. Žalobu pro zmatečnost však občanský soudní řád obsahuje ve čtvrté části. Opravné prostředky jsou navíc v soudním řádu správním upraveny komplexně a nelze proto uvažovat o tom, že by zákonodárce opomenul v soudním řádu správním žalobu pro zmatečnost upravit. Analogické použití norem občanského soudního řádu upravujících žalobu pro zmatečnost je tak ve správním soudnictví vyloučeno.
6. Odmítnutí návrhu na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost není ani v rozporu s čl. 36 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel totiž tuto možnost měl, neboť proti usnesení o zastavení řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 59 Af 37/2017 mohl brojit kasační stížností. Pouze na jejím základě Nejvyšší správní soud mohl přezkoumat zákonnost postupu krajského soudu v uvedeném řízení a posoudit, zda byly pro jeho zastavení splněny zákonné podmínky. V rámci toho se mohl zabývat i tvrzenou zmatečností řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že úzké vymezení přípustnosti návrhu na obnovu řízení, kdy tímto návrhem lze napadat jen rozsudek vydaný v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí, je neodůvodněně diskriminační jak k ostatním řízením vedeným před správními soudy, tak k řízením civilního soudnictví vedeným podle občanského soudního řádu.
11. K tomu ovšem Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel přehlíží značnou rozdílnost případů, které řeší správní a civilní soudnictví. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz] pak právo na mimořádný opravný prostředek - jako je např. právě obnova řízení - nepatří mezi ústavně zaručená veřejná subjektivní práva. Je proto primárně na vůli zákonodárce, zda vůbec a v jakém rozsahu obnovu řízení připustí. Závěry Nejvyššího správního soudu o neaplikovatelnosti dvou zmíněných mimořádných opravných prostředků upravených o. s. ř. (tzn. žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost) ve správním soudnictví jsou zcela přiléhavé, odpovídají recentní zákonné úpravě a Ústavní soud na ně proto pro stručnost jen odkazuje.
12. Nad tento rámec zdejší soud uvádí, že stěžovatelova argumentace není ani vnitřně argumentačně konzistentní. Pokud totiž stěžovatel skutečně tvrdí, že mu krajský soud své rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku řádně nedoručil (když jej doručoval na adresu stěžovatelova trvalého pobytu, ačkoliv měl stěžovatel údajně zřízenu datovou schránku), pak by takové usnesení v logice stěžovatelových úvah zřejmě ani nemohlo nabýt právní moci (55 odst. 5 ve spojení s §54 odst. 5 s. ř. s.) a nebylo namístě je napadat mimořádnými opravným i prostředky.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaného ustanovení soudního řádu správního pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení §74 téhož zákona, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, podaného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu