ECLI:CZ:US:2021:3.US.1384.21.1
sp. zn. III. ÚS 1384/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, sídlem Pražská 84/15, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2021 č. j. 7 To 50/2021-131 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. ledna 2021 č. j. 3 T 133/2018-85, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Klatovech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 10. 2018 č. j. 3 T 133/2018-61 uznán vinným pokračujícím přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené jednání mu okresní soud uložil trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu tří let. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatel uložený trest vykoná, neboť se ve zkušební době neosvědčil, jelikož byl v jejím průběhu celkem třikrát odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
3. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, jež byla Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že okresní soud rozhodl bez dalšího o tom, že se trest odnětí svobody vykoná, aniž by zkoumal okolnosti svědčící v jeho prospěch. Okolnosti případu přitom mají vliv na přiměřenost trestu. Podle judikatury Ústavního soudu je absolutní teorie trestání pokládána za překonanou, neboť neodpovídá účelu a smyslu trestání.
5. Stěžovatel dále uvádí, že okresní soud vyvodil, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život, avšak v tomto kontextu je nutno zkoumat, jak stěžovatel zákaz řízení všech motorových vozidel porušil, např. zda přečin spáchal pouze ojedinělou krátkodobou jízdou na málo frekventované komunikaci. Relevantní je i to, zda stěžovatel svého činu lituje. Okresní soud však na zjišťování těchto skutečností rezignoval a omezil se pouze na zjišťování skutečností v neprospěch stěžovatele. Okresní soud tedy nesplnil svou povinnost řádně objasnit skutkový stav věci. Pokud by se okresní soud uvedeného pochybení nedopustil, nemohl by přehlédnout skutečnost, že stěžovatel porušil povinnost vést řádný život pouze tím, že opakovaně spáchal přečiny téže povahy, pročež intenzitu uvedených přečinů posoudil Okresní soud Plzeň - jih tak, že nezakládá důvod pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podle stěžovatele je zcela absurdní, aby byl potrestán za přečin spáchaný jako první v pořadí nepodmíněným trestem odnětí svobody. Po spáchání posledního přečinu dne 13. 6. 2020 se již stěžovatel žádného dalšího trestného činu nedopustil. Z toho vyplývá, že podmíněný trest na něj měl výchovný účinek, přičemž podotýká, že "kriminál ještě nikoho nevychoval". Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by u stěžovatele byl kontraproduktivní.
6. Stěžovatel podotýká, že trest zákazu řízení všech motorových vozidel je v běžném životě velmi omezující a uložení tohoto trestu pro něj představuje citelný postih, jehož účinky není nutno posilovat ještě vykonáním nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takové umocnění trestní represe lze považovat za bezdůvodnou šikanu. O nápravě stěžovatele svědčí to, s jakou odpovědností vykonával trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen trestním příkazem ze dne 13. 1. 2020 a tentýž trest uložený trestním příkazem ze dne 24. 7. 2020. Tyto skutečnosti okresní soud rovněž nezkoumal.
7. Krajský soud výše uvedené nedostatky okresního soudu nenapravil a taktéž jednostranně zdůraznil skutečnosti v neprospěch stěžovatele. Krajský soud nad rámec odůvodnění okresního soudu kladl stěžovateli k tíži, že se při kontrolách prováděných hlídkami Policie České republiky opakovaně odmítl podrobit testu na omamné a psychotropní látky a ve dvou případech i dechové zkoušce na alkohol. Stěžovatel takový postup krajského soudu hodnotí jako protiprávní, neboť odporuje zásadě nemo tenetur se ipsum accusare. Krajský soud tedy pominul ústavně souladný výklad §114 odst. 2 trestního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto není celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
10. Stěžovatel v první řadě vytýká obecným soudům, že hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch, a ani dostatečně nezjistily skutkový stav. Této argumentaci však nelze přisvědčit. Touto námitkou se již zabýval krajský soud ve stížnostním řízení, když zkoumal, zda stěžovatel vykonal alternativní tresty, které mu byly uloženy v průběhu zkušební doby, jakož i další aspekty života stěžovatele ve zkušební době. Krajský soud takto zjistil, že stěžovatel byl od podzimu roku 2019 veden jako uchazeč o zaměstnání, a přesto nevykonal trest obecně prospěšných prací příliš zodpovědně, když Probační a mediační služba musela stěžovatele vyzývat, aby pokračoval ve výkonu trestu. Tuto skutečnost tedy nelze v kontextu zkušební doby podmíněného odsouzení hodnotit jako pozitivní okolnost. Je zjevné, že krajský soud se pokusil najít i pozitivní okolnosti, které by mohl zhodnotit ve prospěch stěžovatele, avšak žádné nenalezl. Již však samotná skutečnost, že stěžovatel se v průběhu zkušební doby čítající toliko dva roky celkem třikrát dopustil trestné činnosti je natolik alarmující, že zcela odůvodňuje rozhodnutí, aby stěžovatel podmíněně uložený trest vykonal. Ústavní soud tudíž neshledal v napadených rozhodnutích žádný aspekt, který by naznačoval svévoli anebo extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Ústavní soud však dává zapravdu stěžovateli v tom, že krajský soud mu nesprávně kladl k tíži skutečnost, že se odmítl podrobit ve zkušební době zkouškám na přítomnost omamných nebo psychotropních látek v organismu. Tato skutečnost se týká otázky zajišťování důkazů (a jejich následné přípustnosti v trestním řízení) a práva podezřelého, resp. obviněného, určitým způsobem vykonávat svoje procesní práva, resp. odepřít výkon zákonem stanovené povinnosti, s čímž mohou být spojeny i určité sankce, zejména v podobě uložení pořádkové pokuty, přičemž v případě §114 trestního řádu jde o natolik specifickou materii, která je i předmětem stanoviska pléna Ústavního soudu (viz stanovisko ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10), že bez bližších informací nepřísluší Ústavnímu soudu se k této otázce jakkoliv vyjadřovat. Krajský soud není oprávněn stěžovateli takto klást k tíži jeho procesní strategii (vykonanou v jiném řízení), která může být hodnocena i jako výkon práva neobviňovat sám sebe, což však Ústavní soud bez konkrétních okolností daného případu není oprávněn hodnotit. Nicméně tato samotná skutečnost nebyla pro posouzení, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, zásadní. Stěžejní byla pro okresní soud i krajský soud skutečnost, že stěžovatel byl ve zkušební době třikrát pravomocně odsouzen za spáchané přečiny. Ústavní soud tedy nenalezl žádné pochybení, které by zakládalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu