ECLI:CZ:US:2021:3.US.1411.21.1
sp. zn. III. ÚS 1411/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Bourke Trust a.s., sídlem Václavská 316/12, Praha 2, zastoupené advokátem Mgr. Martinem Petrošem, sídlem Velehradská 88/1, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2021 č. j. 3 Ko 5/2021-P21 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2021 č. j. (54, 39) 10 K 18/2002-P21, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti ICOM a. s., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, v úpadku, a 2) Mgr. Marie Leopoldové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti postačí uvést následující zjištění, které vyplývají z obsahu napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti. Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") je vedeno proti první vedlejší účastnici konkursní řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném k 31. 12. 2007 (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), přičemž stěžovatelka je v tomto řízení v postavení věřitele. Podáním ze dne 18. 12. 2020 navrhla první vedlejší účastnice (úpadce), aby byla ukončena účast druhé vedlejší účastnice v postavení věřitele, pokud jde o její pohledávku ve výši 35 946 Kč. Z jejího návrhu vyplývá, že obchodní společnost HSK Invest, a. s., nabídla druhé vedlejší účastnici plnění za její pohledávku, a to se souhlasem první vedlejší účastnice. Druhá vedlejší účastnice toto plnění odmítla přijmout (nesdělila číslo účtu a plnění zaslané poštovními poukázkami odmítla převzít), načež byla předmětná částka přijata do soudní úschovy. V důsledku toho došlo k náhradnímu splnění (surogátu) a zániku závazku. Přesto druhá vedlejší účastnice odmítla vzít přihlášku své pohledávky zpět.
3. Napadeným usnesením krajský soud zamítl shora uvedený návrh první vedlejší účastnice. Ztotožnil se sice s tvrzením, že předmětná pohledávka skutečně zanikla, přesto však nedochází k ukončení účasti druhé vedlejší účastnice v konkursním řízení. Zákon o konkursu a vyrovnání totiž neobsahuje ustanovení odpovídající §186 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, upravující ukončení účasti věřitele uspokojením jeho pohledávky. Podle krajského soudu není možné ve věci použít ani §94 odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť zákon o konkursu a vyrovnání má vlastní úpravu vzniku a zániku účastenství. Krajský soud by rovněž uvažoval "o analogickém postupu v nyní řešené věci, nebýt ovšem toho, že jde o otázku, která již byla vyřešena v jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu...". S ohledem na absenci zákonného ustanovení o zániku účastenství dopadajícího na posuzovaný případ je třeba uzavřít, že účast druhé vedlejší účastnice v konkursním řízení trvá, "ovšem s tou výhradou, že se pohledávka věřitele považuje za spornou, a nebude uspokojována v rámci rozvrhu". Na námitku stěžovatelky, která byla účastnicí konkursního řízení, že druhá vedlejší účastnice činí v konkursním řízení obstrukce, odkázal krajský soud na §2 o. s. ř. V návaznosti na to zdůraznil, že "v budoucnu přihlédne k tomu, že věřitel, jehož pohledávka, kterou přihlásil do konkursního řízení, byla zcela uspokojena, nemá již žádný ekonomický zájem na průběhu a výsledku konkursního řízení".
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka a první vedlejší účastnice odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") potvrdil napadené rozhodnutí. Vrchní soud zejména zdůraznil, že úvahy ohledně překlenutí mezery v právní úpravě zákona o konkursu a vyrovnání nejsou případné, když právní úprava účastenství v konkursním řízení stála na zásadě, že účastníkem je ten, koho zákon za účastníka označí. Z ustálené judikatury podle vrchního soudu jednoznačně vyplývá, že druhá vedlejší účastnice je stále účastnicí konkursního řízení, byť se k její pohledávce v rozvrhovém usnesení nepřihlédne. Vrchní soud se tak plně ztotožnil s právním závěrem zaujatým v usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení, a namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích shora uvedených základních práv. Zdůraznila, že ani dle soudů není žádných pochyb o tom, že pohledávka druhé vedlejší účastnice zanikla náhradním splněním. Navzdory tomu je druhá vedlejší účastnice stále účastnicí konkursního řízení, v němž dlouhodobě provádí obstrukční kroky. Podle názoru stěžovatelky nelze připustit, aby byla podoba konkursního řízení spoluutvářena někým, komu je zcela cizí společný zájem věřitelů.
6. Zákon o konkursu a vyrovnání obsahuje podle stěžovatelky právní mezeru, která vznikla převzetím rakouského konkursního řádu, jenž byl předlohou zákona o konkursu a vyrovnání. Rakouská právní nauka však tuto nevědomou mezeru v zákoně posléze odhalila a přiklonila se k nutnosti jejího vyplnění analogií. Stejně měl podle stěžovatelky postupovat krajský soud a vrchní soud v posuzovaném případě. Napadená usnesení pokládá stěžovatelka za věcně nesprávná a upozorňuje na to, že v jejich důsledku bude docházet k pokračování obstrukčních jednání druhé vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), který se s ohledem na své ústavní postavení řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů [viz již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sám o sobě k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20).
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti soudním rozhodnutím, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jejich vydání předcházelo, způsobilá porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rovinu. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Napadené usnesení krajského soudu je pouze dílčím procesním rozhodnutím, kterým soud rozhodoval o tom, zda je druhá vedlejší účastnice stále účastnicí konkursního řízení. Usnesením vrchního soudu pak bylo toto rozhodnutí potvrzeno jako věcně správné. Při přezkumu těchto dílčích procesních rozhodnutí musí Ústavní soud postupovat mimořádně zdrženlivě, resp. zaměřit se na posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem soudní svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), typicky pro úplný nedostatek odůvodnění [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
11. Ústavní soud přezkoumal ve světle shora uvedených východisek napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými soudy, na základě zákonného podkladu, jsou řádně odůvodněna a prosta prvků soudní svévole. Je z nich patrné, k jakým skutkovým závěrům soudy dospěly (ty ostatně stěžovatelka nezpochybňuje), jaká ustanovení příslušných právních předpisů použily, a jaké právní závěry z nich plynou. Krajský soud se též vypořádal s námitkou stěžovatelky, kterou se domáhala použití §94 o. s. ř., popř. použití analogie za účelem vyplnění údajné mezery v právní normě.
12. V posuzované věci nelze též přehlížet skutečnost, že napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto toliko o trvání účastenství druhé vedlejší účastnice v konkursním řízení, nikoliv o účastenství či právech a povinnostech stěžovatelky. Napadená rozhodnutí se jí tak mohou dotýkat pouze hypoteticky a zprostředkovaně. Obzvláště za této situace není s ohledem na shora uvedená východiska žádoucí, aby Ústavní soud prováděl výklad zákona dle stěžovatelkou preferované analogie (natož jeho dotváření), když ten přísluší obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do pravomoci civilních soudů, nedošlo-li jejich rozhodnutím, popř. v průběhu procesu jim předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky (usnesení ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 1518/21).
13. Skutečnost, že mnohá ustanovení zákona o konkursu o vyrovnání, který byl nahrazen insolvenčním zákonem, nebyla de lege ferenda nejvhodnější, není sám o sobě důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu v posuzované věci. Ústavní soud v návaznosti na to poukazuje na postoj krajského soudu, který s ohledem na §2 o. s. ř. a tvrzené obstrukce druhé vedlejší účastnice, přihlédne k tomu, že její pohledávka již byla uspokojena, a že tato nemá ekonomický zájem na výsledku konkursního řízení (srov. bod 3 výše).
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu