ECLI:CZ:US:2021:3.US.1506.21.1
sp. zn. III. ÚS 1506/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Háskové, zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Bučinou, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021 sp. zn. 20 Cdo 245/2021, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2020 č. j. 51 Co 291/2020-356 a usnesení soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody, Exekutorský úřad Praha 9 ze dne 22. července 2020 č. j. 184 EX 2366/17-333, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody, Exekutorský úřad Praha 9 jako účastníků řízení, a Mgr. Jiřího Zábrodského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí a rozhodnutí soudního exekutora s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí uvést, že soudní exekutor Mgr. Ondřej Svoboda, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen "soudní exekutor") rozhodl napadeným usnesením o rozvrhu rozdělované podstaty z dražby nemovitostí ve zrušeném spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka v částce 14 733 334 Kč tak, že se z ní uspokojí pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 2 013 578,42 Kč a ve stejném pořadí pohledávka vedlejšího účastníka ve výši 6 492 107,79 Kč, jakož i pohledávka stěžovatelky ve výši 6 227 647,79 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení soudního exekutora podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména zdůraznil, že stěžovatelka tytéž námitky opakovaně uplatňuje v průběhu celého exekučního řízení, přičemž se jimi již dříve zabýval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 20 Cdo 4169/2019.
3. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahovalo povinné náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., když stěžovatelka především neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatelka, ač řádně zastoupena advokátem, nedostála, neboť pouze uvedla, že její dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. a toto ustanovení citovala. Z dovolání dále nebylo zřejmé, jaký konkrétní právní názor stěžovatelka městskému soudu vytýká, pročež řádně nevymezila ani důvod dovolání podle §241a o. s. ř. V dovolání stěžovatelka "vznesla pouze obecné námitky proti exekuci samotné, resp. způsobu vypořádání spoluvlastnictví, způsobu a samotného provedení dražby a namítá, že celý postup oprávněného, kterým se domáhá vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví, je nesprávný". Nedostatek vymezení předpokladů přípustnosti a dovolacího důvodu dovolání již nebylo možné odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší soud zdůraznil, že šlo o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence náležitostí dovolání nelze posoudit jeho přípustnost. V důsledku toho nebyl podle Nejvyššího soudu projednatelný návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí městského soudu, neboť jde o návrh akcesorický.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení před soudy a namítá porušení svých výše uvedených základních práv a svobod. Uvádí, že byla připravena spolupracovat na dobrovolném prodeji nemovitosti, pročež vůbec nemělo dojít k jejich dražbě. To, že vedlejší účastník "trval na provedení exekuční dražby a odmítl návrh stěžovatelky na provedení dobrovolné dražby, či dokonce společného prodeje (který byl dle rozhodnutí soudů v rámci vypořádání dokonce předpokládán a vyzdvihován), bylo výlučně jeho rozhodnutím, které se ... dá považovat za zneužití práva". Z toho důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že jí "zcela po právu z rozdělované podstaty náleží částka ve výši 11 050 000 Kč...". V té souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že "vydražitel již inzeruje předmětnou nemovitost k prodeji, a to právě za částku 22 100 000 Kč". Tímto účelovým postupem vedlejšího účastníka "v souladu s vydražitelem tedy byla zkrácena majetková hodnota bezdůvodně s tím, že stěžovatelka je přesvědčena, že vydražitel je pouze nastrčená osoba vedlejšího účastníka a ten tímto postupem levně při zneužití svého postavení přišel ke spoluvlastnickému podílu stěžovatelky".
5. Žádný ze soudů se podle stěžovatelky nezabýval jejími námitkami o účelovém postupu vedlejšího účastníka, v důsledku čehož soudy aprobovaly jednání vedlejšího účastníka, který svým postupem stěžovatelku "šikanoval". Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky "absolutně formalistické", neboť "v podaném dovolání bylo položeno vícero otázek ve smyslu §237 o. s. ř.". Nejvyšší soud tak podle stěžovatelky "opětovně rezignoval na svou úvahu".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. žádný takový prostředek vůči tomuto usnesení neměla. Proti zbývajícím napadeným rozhodnutím městského soudu a soudního exekutora však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, jelikož jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8 až 11), následně proti rozhodnutím městského soudu a soudního exekutora (body 12 a 13).
8. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Je-li dovolání řádně odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v takovém případě nutné na dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905) nebo usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 142/21].
9. Stěžovatelka napadla rozhodnutí městského soudu dovoláním, aniž v něm však vymezila, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), resp. se omezila toliko na odkaz či citaci §237 o. s. ř. Tento závěr stěžovatelka kvalifikovaným způsobem v ústavní stížnosti nevyvrátila. Je zřejmé, že předpoklady přípustnosti stěžovatelka v dovolání náležitě nevymezila, když jí uvedený odkaz či citace §237 o. s. ř., resp. v ústavní stížnosti zmíněná formulace, že "bylo položeno vícero otázek ve smyslu §237 o. s. ř.", nemůže zákonným požadavkům dostát. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně nezpochybňuje ani právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož nemůže samotný odkaz či citace §237 o. s. ř. představovat náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto stěžovatelka podle Nejvyššího soudu nevymezila ani dovolací důvod v užším slova smyslu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Byť stěžovatelka obecně konstatuje, že z její strany "byly důvody náležitě vymezeny a úvahy a otázky položeny", ani v ústavní stížnosti nevymezuje právní otázky, které podle ní měl Nejvyšší soud řešit, neboť je městský soud vyřešil nesprávně. Ze stručné argumentace stěžovatelky k této otázce lze navíc dovodit, že nejspíše zaměňuje mezi vymezením předpokladů přípustnosti dovolání a způsobilým dovolacím důvodem.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 nebo sp. zn. III. ÚS 142/21), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (srov. např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
11. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná (viz výše bod 6), avšak je zjevně neopodstatněná. Neobsahuje-li totiž dovolání náležité vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale zákonem předvídaným procesním postupem Nejvyššího soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento přístup Ústavního soudu je rovněž souladný s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Napadené usnesení Nejvyššího soudu hodnotí Ústavní soud jako náležitě odůvodněné, srozumitelné a prosté prvků soudní svévole nebo přepjatého formalismu.
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z toho důvodu, že v něm stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením městského soudu a soudního exekutora (obdobně např. usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 nebo ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2875/20). Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 totiž vyplývá, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu".
13. Jak nastínil Ústavní soud již výše v bodu 8, podání vadného dovolání, v němž stěžovatelka nevymezí předpoklady jeho přípustnosti, "přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby bylo třeba podáno opožděně, resp. nebylo podáno vůbec, což nutně vede k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu" (usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Ústavní stížnost proti rozhodnutím městského soudu a soudního exekutora, která předchází rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, proto musí Ústavní soud odmítnout jako nepřípustnou (viz např. usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 573/21).
14. Nad rámec výše uvedeného Ústavního soud podotýká, že nejde o první případ, kdy musel přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti pro nepřípustnost, neboť v dovolání nevymezila předpoklady jeho přípustnosti. Z usnesení ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2717/20 vyplývá, že obdobně jako v nyní posuzované věci stěžovatelka v dovolání pouze citovala text §237 o. s. ř., aniž by však konkretizovala některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce, si tedy musela být vědoma následků takto vadného dovolání, a to i pro výsledek řízení o ústavní stížnosti.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a ve vztahu k usnesením městského soudu a soudního exekutora podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu