ECLI:CZ:US:2021:3.US.1509.21.1
sp. zn. III. ÚS 1509/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. K., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 9. 3. 2021, č. j. 60 Co 216/2019-481, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a vyživovacích poměrů ve vztahu k nezletilému synovi M., jehož matkou je P. P. K.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.
4. Průběh předchozího řízení je nadto do určité míry zrekapitulován též v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4156/19 (srov. zejména body 2-6; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jímž byl z důvodu nerovnoměrného vyvážení zátěže při uskutečňování styku s rodičem bydlícím ve větší vzdálenosti zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 10. 2019, č. j. 60 Co 216/2019-353.
5. Pro účely nyní posuzované věci postačí uvést, že tímto zrušeným rozsudkem krajský soud rozhodl mj. o výživném, a to tak, že výživné stěžovatele vůči nezletilému, naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 1. 2015, č. j. 0 Nc 295/2014-29, částkou 3 000 Kč měsíčně, se v období od 1. 1. 2017 zvyšuje na částku 4 800 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2018 na částku 5 800 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy do každého 20. dne toho měsíce, na který se výživné platí (výrok II).
6. V uvolněném procesním prostoru rozhodoval krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, v němž dospěl k závěru, že výživné stěžovatele vůči nezletilému se zvyšuje od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 na částku 5 400 Kč měsíčně, od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2020 na částku 6 400 Kč měsíčně a od 1. 9. 2020 do budoucna na částku 7 000 Kč měsíčně.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu týkajícími se stanovení výživného vůči nezletilému synovi nesouhlasí, přičemž zdůrazňuje, že po Ústavním soudu nežádá, vědom si jeho role a postavení orgánu ochrany ústavnosti, aby stanovil výši výživného namísto obecných soudů. Je ovšem toho názoru, "že bylo v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces, zahrnujícím právo na řádné odůvodnění rozsudku, pokud odvolací soud v druhém rozhodnutí rozhodl o výživném pro nezletilého za období minimálně do 30. září 2019 jinak než v prvním svém rozhodnutí, aniž by se rozhodné skutečnosti a dokazování o nich jakkoliv ve vztahu k období do 30. září 2019 změnily." Stěžovatel upřesňuje, že ústavní stížností napadá především neodůvodněně jiné rozhodnutí o výživném v druhém rozsudku (tj. v záhlaví citovaném rozsudku) krajského soudu za období od 1. 1. 2017 do 30. 9. 2019 oproti prvnímu rozsudku tohoto soudu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud předně připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše, což ostatně kvituje rovněž stěžovatel. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
10. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilého, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr, byť stěžovatel svou argumentaci zastřešuje odkazy na ustanovení Listiny. Krajský soud ovšem své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
11. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
12. Tomuto požadavku krajský soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil. Krajský soud doplnil a zaktualizoval dokazování (srov. rozsudek krajského soudu, bod 13), zohlednil navýšení příjmů stěžovatele, jakož i přirozeně narůstající potřeby nezletilého související např. s nastoupením povinné školní docházky (srov. tamtéž, body 30-31). Krajský soud vzal v potaz rovněž doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti pro stanovení výše výživného, přičemž konstatoval, že výživné stanovené stěžovateli v nyní posuzovaném případě s nimi plně koresponduje.
13. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Jestliže stěžovatel přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje odkazem na právo na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoliv však právem na vítězství v civilním řízení.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžejní námitce, že krajský soud rozhodl o výživném pro nezletilého jinak, tj. stanovil je ve vyšší částce než v původním rozsudku, který byl zrušen shora citovaným nálezem zdejšího soudu, a to z důvodu, že stěžovatelem předestřená argumentace nedostatečně zohledňuje význam, právní důsledky a kasační účinky nálezů Ústavního soudu. Ačkoliv tedy stěžovatel ve svém podání odkazuje na první a druhý rozsudek krajského soudu, jež navzájem srovnává, v právním slova smyslu v posuzované věci existuje toliko jedno jediné rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozhodnutí, které bylo vydáno v uvolněném procesním prostoru po kasačním zásahu zdejšího soudu, proti němuž stěžovatel brojí v nynější ústavní stížnosti. Řečeno zcela stručně, vzhledem k tomu, že bylo původní rozhodnutí krajského soudu zrušeno, nelze k němu přihlížet, což ovšem znamená, že nemůže být použito ani jako "referenční rámec" v nyní posuzovaném případě.
15. Ústavní soud závěrem opakuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatele označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu