ECLI:CZ:US:2021:3.US.1519.21.1
sp. zn. III. ÚS 1519/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Michala Dřeva, zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, sídlem Ruská 614/42, Praha 10, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021 č. j. 27 Cdo 717/2020-294, Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2019 č. j. 7 Cmo 195/2017-256 a Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2017 č. j. 79 Cm 384/2013-171 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. února 2017 č. j. 79 Cm 384/2013-195, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Dany Štěrbové, 2. Mgr. Petra Štěrby a 3. obchodní společnosti PLESOLAR s. r. o., sídlem Žíšov 72, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, dále čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel uzavřel s 2. vedlejším účastníkem v roce 2011 smlouvu o převodu obchodního podílu ve 3. vedlejší účastnici (dále jen "smlouva"). Jelikož 1. vedlejší účastnice - manželka 2. vedlejšího účastníka (dále také jako "manželka") - nedala s převodem podílu ve 3. vedlejší účastnici (dále jen "společnost"), který byl součástí společného jmění manželů (dále jen "SJM"), souhlas, navrhla Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), aby určil vlastnické právo k podílu ve společnosti.
3. K návrhu 1. vedlejší účastnice městský soud v záhlaví uvedeným usnesením určil, že společníkem společnosti je 2. vedlejší účastník. Městský soud zjistil, že 1. vedlejší účastnice uplatnila vůči stěžovateli a 2. vedlejšímu účastníkovi námitku neplatnosti smlouvy o převodu podílu podle §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obč. zák."), a navrhla, aby strany vrátily věc do původního stavu. Dále zjistil, že 2. vedlejší účastník ve smlouvě prohlásil, že obchodní podíl není zatížen právy třetích osob. Podle notářského zápisu z roku 2009 pak 2. vedlejší účastník prohlásil, že rozsah SJM nebyl upraven a předložil souhlas 1. vedlejší účastnice s použitím prostředků v SJM k podnikání, zvláště ke splacení vkladu zakladatele společnosti. Z výslechu 1. vedlejší účastnice soud zjistil, že nevěděla o převodu obchodního podílu, a nemohla tak k němu dát souhlas. Případný souhlas nebyl ani jinak prokázán. Jelikož převod obchodního podílu lze podle §145 odst. 2 obč. zák. považovat za výkon jiné než obvyklé správy SJM, je k němu potřeba souhlasu obou manželů, jinak je neplatný, dovolá-li se druhý manžel této neplatnosti. Podle městského soudu bylo prohlášení 2. vedlejšího účastníka o tom, že na podílu neváznou práva třetích osob, nevýznamné, neboť jím je míněn vztah osob stojících vně daného smluvního vztahu. Taková deklarace nemůže prolomit zásadu, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Stěžovatel potvrdil, že ho 2. vedlejší účastník ujistil o souhlasu manželky s převodem podílu. S ohledem na tuto vědomost se s prohlášením 2. vedlejšího účastníka neměl spokojit a měl vyžadovat písemný souhlas 1. vedlejší účastnice, neboť mu muselo být známo, že tento převod nelze považovat za obvyklou správu SJM. Městský soud proto dospěl k závěru, že smlouva o převodu podílu je neplatná.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil v návětí uvedeným usnesením usnesení městského soudu. Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění městského soudu a rozvedl, že podle obsahu notářského zápisu je zřejmé, že souhlas manželky 2. vedlejšího účastníka s použitím prostředků v SJM k podnikání, zvláště ke splacení vkladu zakladatele společnosti, nebyl udělen generálně do budoucna a nevztahuje se i k nakládání s obchodním podílem. Vrchní soud také podtrhl závěr městského soudu o tom, že námitku neplatnosti nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť 1. vedlejší účastnici nelze vytýkat, že o podnikání svého manžele nic nevěděla a na výkonu práv spojených s obchodním podílem se jinak nepodílela. Podle vrchního soudu nemohl být stěžovatel v dobré víře v oprávněné nabytí obchodního podílu, neboť věděl, že převáděný podíl je součástí SJM. Pakliže stěžovatel 1. vedlejší účastnici zná, tak se při zachování běžné míry opatrnosti, kterou po něm lze s ohledem na okolnosti požadovat, neměl spokojit se svým osobním přesvědčením o jejím souhlasu a měl se o něm přesvědčit (např. dotazem na manželku), což neučinil.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost odmítl. Na řešení stěžovatelem předestřených otázek buďto rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo, anebo byly vyřešeny v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že obecné soudy vyložily smlouvu svévolně a navzdory jejímu jednoznačnému jazykovému i teleologickému výkladu. Pro jimi učiněné skutkové a právní závěry vůbec nezjišťovaly skutečnou vůli stran smlouvy v souladu s pravidly výkladu právních jednání. Dále soudy neposkytly ochranu právům stěžovatele nabytým v dobré víře, která má podle konstantní judikatury převažovat nad zájmy manžela uplatňujícího námitku relativní neplatnosti právního jednání pro tvrzenou absenci jeho souhlasu. Nadto soudy nezohlednily, že uplatnění námitky relativní neplatnosti právního úkonu má být ze strany vedlejší účastnice zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany, resp. má jít o uplatnění práv ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Příslušnými námitkami se obecné soudy údajně nezabývaly. Napadená rozhodnutí mají být nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Podle stěžovatele je prohlášení 2. vedlejšího účastníka ve smlouvě nutno vyložit jako souhlas manželky s převodem podílu. Obecné soudy také údajně nerespektovaly relevantní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, pročež mají napadená rozhodnutí porušovat zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Obsah rozsáhlé ústavní stížnosti je opakováním stejných námitek, které byly v napadených rozhodnutích vyvráceny. Stěžovatelova argumentace buďto odkazuje na obecné postuláty smluvního práva, které ale byly v posuzované věci dodrženy, nebo soudům vytýká něco, co z napadených rozhodnutí neplyne, případně v některých částech postrádá rozumný smysl.
10. V prvé řadě stěžovatel obsáhle brojí proti výkladu smlouvy. Podle jeho mínění měly soudy jednak zjišťovat skutečnou vůli stran, jednak smlouvu vyložit tak, že fakticky nahrazuje souhlas 1. vedlejší účastnice s převodem podílu. Je to však zjevně stěžovatelem prezentovaný výklad smlouvy, který by vykazoval prvky libovůle. Soudy totiž srozumitelně a logicky odůvodnily, že prohlášení stěžovatele o tom, že na obchodním podílu neváznou práva třetích osob, nemůže znamenat, že by 1. vedlejší účastnice souhlasila s převodem podílu. V řízení byl navíc proveden důkaz výslechem 1. vedlejší účastnice, přičemž městský soud srozumitelně vyložil jeho obsah a odůvodnil, jaká zjištění z něj učinil. Ústavní soud neshledal v procesu zjišťování skutkového stavu žádné z ústavněprávně relevantních pochybení, které by mohly mít za následek jeho kasační zásah. Co se týče samotného výkladu smlouvy, je z odůvodnění napadených rozhodnutí patrné, že soudy nevybočily z mezí obecně přijímaných výkladových standardů. Postup ani výsledky interpretace nelze shledat jakkoli excesivními.
11. Obecné soudy neporušily stěžovatelova základní práva ani tím, že považovaly 1. vedlejší účastnici za nikoli spadající do okruhu "třetích osob" podle prohlášení 2. vedlejšího účastníka ve smlouvě. Byť tato formulace není zcela precizní, je z posouzení věci obecnými soudy zřejmé, že rozumně upřednostnily právo manželky k majetku náležejícímu do SJM, neboť v opačném případě by jí zákonem výslovně poskytovaná ochrana ztratila smysl.
12. Zjevně neopodstatněnou je také námitka, podle níž obecné soudy neposkytly ochranu právu stěžovatele nabytému v dobré víře. Soudy přesvědčivě a srozumitelně odůvodnily, že stěžovatel v dobré víře být nemohl, naopak se spokojil s prohlášením 2. vedlejšího účastníka. Stěžovatel absolutizuje tvrzenou dobrou víru, avšak přehlíží, že při upřednostnění jeho pohledu by byla 1. vedlejší účastnice vyloučena z dispozice s majetkem v SJM, k níž je potřeba souhlasu obou manželů. Jeho teze o naprosté převaze ochrany dobré víry, jak konstatoval i Nejvyšší soud, nemá v jím odkazované judikatuře dovolacího soudu oporu. Pokud pak (opětovně) stěžovatel namítá, že soudy měly zjišťovat skutečnou vůli smluvních stran, tak pomíjí, že soudy tak učinily mimo jiné provedenými výslechy, z nichž učinily jednoznačná zjištění (viz výše).
13. Tvrdí-li stěžovatel, že jednání 1. vedlejší účastnice je zjevným zneužitím práva a v rozporu s dobrými mravy, pak i v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Vrchní soud v napadeném usnesení s odkazy na judikaturu vrcholných soudů podrobně vyložil podstatu namítaných jednání a dospěl k závěru, že takto 1. vedlejší účastnice nejednala. Odůvodnění vrchního soudu je v tomto ohledu zřetelné, podložené odkazy na přiléhavou judikaturu a obsahuje jednoznačný závěr, že 1. vedlejší účastnice se nesnažila stěžovatele poškodit nebo znevýhodnit. Naopak stěžovatelovy námitky jsou v tomto směru povšechné, neboť (opět) vycházejí z vlastního neopodstatněného názoru, že 2. vedlejší účastník buďto souhlas manželky s převodem podílu fakticky nahradil, anebo má být tento nedostatek upozaděn. Jelikož byly stěžejní námitky stěžovatele obecnými soudy v souladu s ústavním pořádkem vyvráceny, odkazuje Ústavní soud ve zbytku pro stručnost na odůvodnění napadených usnesení.
14. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu