ECLI:CZ:US:2021:3.US.1527.21.1
sp. zn. III. ÚS 1527/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Linka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. 10. 2020, č. j. ZN 509/2020-7, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 3 KZN 921/2018-32, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 12. 2020, č. j. 1 VZN 1775/2018-31, a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 NZN 2071/2021-8, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, Městského státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá na Ústavním soudu zrušení v záhlaví konkretizovaných rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "OSZ"), Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ"), Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ") a Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ"), a to pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 13 Úmluvy a čl. 17 Úmluvy. Stěžovatel rovněž požádal o přednostní projednání dle §39 zákona o Ústavním soudu, neboť rozhodnutí v této věci ovlivní ostatní obdobná řízení vedená proti osobě stěžovatele.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel a jeho otec měli dne 10. 12. 2016 incident se strážníkem městské policie S., který se týkal údajně neoprávněného parkování na místě vyhrazeném pro osoby se zdravotním postižením a údajného zneužívání nepravdivých dokladů prokazujících zvlášť těžké postižení (ZTP). Tento incident se nesl v konfrontačním duchu a dle stěžovatele se k němu S. choval hrubě a urážlivě a fyzicky jej napadal. Mimo jiné si proto stěžovatel průběh úkonu nahrával na mobilní telefon, který mu však S. odňal. Následně mělo dojít také k odhození mobilního telefonu S. do motorového vozidla stěžovatele.
3. V souvislosti s tímto incidentem bylo vedeno několik trestních řízení - mj. proti S. pro podezření z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), pro skutek spočívající právě v tom, že S. měl vytrhnout mobilní telefon stěžovateli z ruky a následně jím hodit zpět do vozu stěžovatele. Toto řízení skončilo pravomocným zproštěním obžaloby; proti stěžovateli pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění dle §345 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit obviněním S. z trestného činu poškození cizí věci dle §228 trestního zákoníku, i toto řízení skončilo pravomocným zproštěním obžaloby, a proti otci stěžovatele pro stejný trestný čin, řízení, které skončilo zastavením trestního stíhání, neboť obviněný zemřel.
4. Napadeným vyrozuměním OSZ byl stěžovatel informován, že jeho oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, bylo bez dalšího založeno, neboť neobsahuje skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu. S. podle státního zástupce OSZ neuvedl skutečnosti, které by byly nepravdivé, neboť jeho verzi událostí podpořil i kamerový záznam a mechanismus poškození mobilního telefonu. Naopak výpověď stěžovatele v původní trestní věci byla vyhodnocena soudem jako částečně nevěrohodná. S. tak vyslovil toliko podezření, které však později v řízení před soudem nebylo prokázáno. Současně státní zástupce poukázal na to, že nezjistil žádný nátlak S. na orgány činné v trestním řízení a že stěžovatelem uváděné skutečnosti již byly předmětem zkoumání v příslušných předchozích trestních řízeních.
5. V napadeném vyrozumění MSZ se státní zástupce zcela ztotožnil s postupem OSZ a za jediné "pochybení" považoval, že podání nebylo bez dalšího založeno do příslušného spisu, neboť dohled byl v dané věci již předtím vykonán, žádné další úkony v dané věci kromě obžaloby na S. nebudou prováděny a stěžovatel i jeho otec byli o výkonu předchozího dohledu informováni a poučeni, že obsahově shodné podněty nebudou již přijímány a přezkoumávány a oznamovatelé nebudou o nich vyrozumíváni. S tímto závěrem se ztotožnilo i VSZ ve svém napadeném vyrozumění, jímž byl dále stěžovatel poučen o tom, že dohled vyššího článku soustavy státního zastupitelství nad dohledem vykonaným nižším článkem této soustavy se omezuje toliko na tento dohled, nikoliv na původní postup, z nějž vzešel prvotní podnět k výkonu dohledu, jakož i o dalším postupu. Obdobný obsah neslo i napadené vyrozumění NSZ, v němž bylo nadto stěžovateli osvětleno, že možnost tzv. "dohledu nad dohledem" neznamená instanční přezkum jednoho postupu všemi čtyřmi stupni soustavy státního zastupitelství.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zevrubně rekapituluje okolnosti předmětného incidentu a průběh následných událostí vedoucích až k vydání napadených rozhodnutí a popisuje své četné výhrady proti postupu orgánů činných v trestním řízení i ve vztahu k těm jejich rozhodnutím a postupům, které touto ústavní stížností nenapadá. Za vadu napadených rozhodnutí, v níž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, považuje skutečnost, že ani jedna součást soustavy státního zastupitelství, která byla v jeho věci činná, neposoudila objektivně a spravedlivě jeho oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
7. Stěžovatel podrobně rozebírá své stanovisko, že nikdy neuvedl na adresu S. nic, co by mohlo zakládat trestní odpovědnost za trestný čin křivého obvinění dle §345 trestního zákoníku, naopak vždy postupoval zcela konzistentně a uváděl toliko pravdivé informace a skutečnosti. Naopak S. dle stěžovatelova názoru nepravdivě uváděl, že jím byl nařčen z rozbití mobilního telefonu, přestože toto nařčení bylo zcela smyšlené. Ačkoliv tak učinil v procesním postavení obviněného, v němž měl sice právo na uvádění nepravdivých skutečností, tyto nesmí svou intenzitou dosahovat naplnění skutkové podstaty křivého obvinění dle §345 trestního zákoníku. Je zřejmé, že jelikož byl stěžovatel obžaloby pro trestný čin křivého obvinění zproštěn, musel se jej dopustit právě S. Dle stěžovatele pak S. rovněž zasílal státním zastupitelstvím nátlakové dopisy a své trestní stíhání označoval za nezákonné, aniž by sám byl soudcem a měl k tomu kompetenci.
IV. Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Leitmotivem ústavní stížnosti je totiž stěžovatelovo setrvávání na svých subjektivních tvrzeních o průběhu skutkového děje, v nichž fakticky žádá, aby je Ústavní soud nekriticky přijal za své. V souvislosti s incidentem proběhla celá řada dalších řízení včetně trestního řízení proti S. pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, která stěžovatel obšírně ve své ústavní stížnosti popsal, v nichž byly opakovaně zjišťovány rozhodné skutečnosti, z nichž vycházely všechny součásti státního zastupitelství činné v této věci i při vydání svých napadených vyrozumění. Rozhodnutí vydaná v těchto jiných řízeních či postupy v souvislosti s nimi přitom předmětem přezkumu Ústavního soudu neučinil, a tedy Ústavnímu soudu nenabídl nic než svou vlastní polemiku se skutkovými závěry orgánů činných v jiných souvisejících trestních řízeních.
10. Ačkoliv stěžovatel opakovaně uvedl, že se po Ústavním soudu nedomáhá zahájení trestního stíhání proti S., ale toliko objektivního a nestranného posouzení svého podání, z obsahu jeho argumentace je jednoznačné, že stěžovatel není ochoten považovat za výsledek takového posouzení nic jiného než trestní stíhání S. pro trestný čin křivého obvinění, tedy že de facto po Ústavním soudu žádá právě to, aby zavázal orgány činné v trestním řízení k tomu, aby takové trestní stíhání zahájily. To se však vymyká pravomoci Ústavního soudu. Ústavně zaručené základní právo na trestní stíhání konkrétní osoby se v ústavním pořádku nenalézá.
11. Stěžovateli v nynější věci přitom nesvědčí ani tzv. právo na účinné vyšetřování, neboť údajný trestný čin S. by nepředstavoval zásah do práva na život dle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1477/20 ze dne 8. 9. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 1496/18 ze dne 2. 7. 2019 (N 128/95 SbNU 61), nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691) či usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013], práva nebýt mučen, podroben mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání dle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1559/20 ze dne 10. 11. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485) či nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161)], práva nebýt podroben otroctví nebo nucené práci dle čl. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 1 Listiny a čl. 4 Úmluvy [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91)] ani žádného jiného ústavně zaručeného či v Úmluvě zakotveného práva, s nímž judikatura Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") požadavky na účinné vyšetřování při hájitelném tvrzení jejich porušení spojuje.
12. Teoreticky by snad vzhledem k povaze trestného činu křivého obvinění do úvahy mohlo připadat jen právo na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, v nichž výjimečně ESLP právo na účinné vyšetřování přiznává (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2008 ve věci K. U. proti Finsku, stížnost č. 2872/02, bod 46.; či rozsudek ESLP ze dne 26. 11. 2019 ve věci M. M. B. proti Slovensku, stížnost č. 6318/17, bod 63.; či rozsudek ze dne 31. 3. 2016 ve věci A. B. a C. proti Lotyšsku, stížnost č. 30808/11, bod 150.), avšak v tomto směru zcela chybí jakékoliv hájitelné tvrzení ze strany stěžovatele, že by k porušení jeho práva na soukromý a rodinný život v potřebné intenzitě došlo a v čem konkrétně měl spočívat. Nevznesl tedy hájitelné tvrzení, které by hypoteticky mohlo právo na účinné vyšetřování vyvolat.
13. Primárně se tak nepodařilo stěžovateli přesvědčit Ústavní soud o tom, že by jeho věc měla ústavněprávní rozměr. Stěžovatel sice uvedl, že se cítí být poškozen na svých ústavně zaručených základních právech uvedených výše sub 1., avšak v jeho ústavní stížnosti zcela absentuje jakákoliv věcná argumentace, proč by se na jeho případ vůbec měla předmětná ustanovení Listiny či Úmluvy vztahovat. K tomu celá ústavní stížnost obsahuje toliko odkaz na usnesení sp. zn. I. ÚS 615/08 ze dne 16. 7. 2008 (U 8/50 SbNU 443), které však výslovně potvrzuje právní názor, že mezi ústavně zaručená práva a svobody nepatří právo na trestní stíhání jiného subjektu a že věcný přezkum usnesení o odložení věci, stejně jako usnesení o zahájení trestního stíhání, Ústavnímu soudu nepřísluší a že do těchto rozhodnutí vydávaných v přípravném řízení trestním může zasáhnout jen ve zcela extrémních případech. O takový případ však v nynější věci zjevně nejde. V napadeném vyrozumění OSZ je logicky popsán a racionálně odůvodněn závěr, že skutečnosti, v nichž spatřuje stěžovatel naplnění objektivní stránky trestného činu křivého obvinění, byly opakovaně řešeny v jiných řízeních, nebyly nepravdivé a zakládaly objektivní podezření ze spáchání trestného činu, byť byl stěžovatel nakonec obžaloby zproštěn. Takovému závěru nemohly nic vyčíst ani vyšší články soustavy státního zastupitelství v rámci instančního dohledu a nemá mu co vyčíst ani Ústavní soud.
14. Nelze pominout, že stěžovatelova konstrukce údajného trestného činu křivého obvinění, kterého se měl S. dopustit, je nelogická. Stěžovatel vychází z toho, že uvedl-li S. skutečnosti, na jejichž základě bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění, v němž byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby, musel se trestného činu křivého obvinění dopustit sám S. již jen tím, že uvedl inkriminované skutečnosti.
15. Taková implikace je však logicky vadná. Samotné vyslovení podezření ze spáchání trestného činu totiž trestní odpovědnost za trestný čin křivého obvinění dle §345 trestního zákoníku nezakládá (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1965, sp. zn. 4 Tz 40/65, publ. jako Rt 44/1965 SbNS), přičemž o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu nelze hovořit, je-li pachatel přesvědčen o tom, že trestný čin skutečně spáchán byl [srov. např. DRAŠTÍK, Antonín, a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Citováno dle: ASPI (právní informační systém). Komentář k §345, bod 9.]. Samo o sobě zproštění obžaloby pro trestný čin, z nějž určitá osoba jiného obvinila, neznamená tedy automaticky i trestní odpovědnost této osoby (srov. např. ŠČERBA, Filip. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2801). Jestliže tak státní zástupce OSZ dospěl na podkladě nashromážděných informací k závěru, že S. byl přesvědčen o důvodnosti svého podezření, neshledává v tom Ústavní soud ani žádný jiný extrémní a flagrantní zásah do nějakého jiného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele.
V. Závěr
16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Právní osud této ústavní stížnosti sdílí i návrh na přednostní projednání dle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu