ECLI:CZ:US:2021:3.US.1576.21.1
sp. zn. III. ÚS 1576/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem Nábřeží Karla Houry 180, Sušice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2021, č. j. 56 Co 63/2021-280, a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 2. 2021, č. j. 0 P 119/2017-259, 13 P a Nc 188/2020, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, jakož i ústavní principy zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko zcela základní fakta.
3. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a vyživovacích poměrů k nezletilému synovi M., jehož otcem je J. D.
4. Shora uvedeným rozhodnutím Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") prodloužil o jeden měsíc (tj. do 27. 3. 2021) předběžné opatření vydané usnesením téhož soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 11 Nc 24002/2006-6, a potvrzené usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 6. 2020, č. j. 18 Co 138/2020-35, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost předat nezletilého do péče otce. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že předběžné opatření bylo prodlouženo dle ustanovení §460 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních").
5. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka odvoláním, v němž uvedla, že i nadále trvá na svém předchozím vyjádření, že původní usnesení okresního soudu o předběžném opatření bylo nesprávné, neboť směřuje proti zájmům nezletilého, ohrožuje jej na zdraví a je též neoprávněným a neodůvodněným zásahem do jejích rodičovských práv.
6. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
7. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení před obecnými soudy. Opětovně tudíž uvádí, že (původní) předběžné opatření bylo vydáno v rozporu s důkazy, které měly soudy k dispozici, přičemž namítá, že celé řízení stojí od počátku pouze na výpovědi nezletilého syna, který byl ovšem dle jejího názoru zmanipulován otcem. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření není řádně zdůvodněno a nemá opodstatnění.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně právních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy (srov. dále) velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
10. K otázce samotné způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že ji obecně vyloučit nelze. Ústavní soud však rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
11. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je proto věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření.
12. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení základních práv stěžovatelky, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je totiž zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy. Skutečnost, že stěžovatelka učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, však sama o sobě nezakládá a ani zakládat nemůže porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru uplatněných námitek je totiž patrné, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
13. Pro Ústavní soud je podstatné, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným soudem a nejsou svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy. Závěry obecných soudů proto nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu předběžných opatření - přehodnocovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
14. Ústavní soud též nepřehlédl, že doba trvání ústavní stížností napadené předběžného opatření uplynula již dne 27. 3. 2021, tzn. ještě před podáním nyní posuzované ústavní stížnosti. Případný zásah Ústavního soudu, k němuž ovšem - jak již bylo zmíněno výše - nejsou dány předpoklady, by tak byl v podstatě jen čistě akademický (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 1750/20 ze dne 11. 8. 2020, bod 12). Jak navíc poznamenal krajský soud, v dané věci bylo již vydáno další navazující předběžné opatření s dobou trvání do 27. 4. 2021, které ovšem stěžovatelka nenapadla ani řádným opravným prostředkem (srov. usnesení krajského soudu, body 3 a 10).
15. Ústavní soud dále uvádí, že se v nyní posuzované věci striktně vzato nemůže zabývat odůvodněností původního předběžného rozhodnutí, které bylo vydáno již v květnu 2020. Předmětem ústavní stížností napadených rozhodnutí je totiž toliko prodloužení tohoto původního předběžného opatření vydaného před více než šesti měsíci, jež zákonná úprava (srov. ustanovení §460 odst. 1 věta druhá zákona o zvláštních řízeních soudních) umožňuje "jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé." Krajský soud, který napravil nedostatky v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí okresního soudu, přitom dostačujícím způsobem vysvětlil, že v nyní posuzovaném případě byla naplněna hypotéza shora citované právní normy, neboť rozhodnutí ve věci samé předpokládá provedení důkazu znaleckým posudkem, který již byl nařízen, nicméně doposud nebyl dodán (srov. usnesení krajského soudu, body 8-10). Na tomto závěru nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v něm neshledal nic, co by svědčilo o jeho protiústavnosti.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu