ECLI:CZ:US:2021:3.US.1627.21.1
sp. zn. III. ÚS 1627/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Francouzská 75/4, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2021 č. j. 0 P 9/2010-1009 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2021 č. j. 54 Co 174/2021-1085, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a L. F., nezletilé B. K., Městské části Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, a spolku Fond ohrožených dětí, sídlem Na Poříčí 1038/6, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň stěžovatel Ústavní soud požádal, aby "projednal jeho stížnost a o této rozhodl mimo pořadí".
2. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti i v jejím doplnění ze dne 25. 6. 2021 navrhuje kromě zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") též zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 6. 2021 sp. zn. 0 P 0/2010; k ústavní stížnosti nicméně přiložil usnesení téhož soudu ze dne 21. 4. 2021 č. j. 0 P 9/2010-1009. Na základě výzvy Ústavního soudu pak stěžovatel upřesnil, že došlo k písařské chybě a že ústavní stížností napadá usnesení obvodního soudu ze dne 21. 4. 2021, nikoliv usnesení ze dne 3. 6. 2021.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, kterým uložil stěžovateli (otci), aby se zdržel jakéhokoliv osobního, telefonického, elektronického i písemného styku s nezletilou vedlejší účastnicí, vyjma písemného styku prostřednictvím spolku Fond ohrožených dětí, realizovaného formou pohlednice nebo korespondenčního lístku zaslaného na tam specifikovanou adresu Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek (dále jen "Klokánek") a vyjma elektronického styku realizovaného formou e-mailu zaslaného na adresu tohoto zařízení (I. výrok); v části, kterou bylo navrhováno nařízení předběžného opatření na dobu do 31. 7. 2021, obvodní soud návrh zamítl (II. výrok) a nezletilé jmenoval pro řízení o předběžném opatření kolizního opatrovníka (III. výrok). Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že takto bylo rozhodnuto z podnětu Fondu ohrožených dětí, do něhož byla nezletilá přijata ve velmi špatném psychickém stavu, měla výrazné depresivní a úzkostné projevy, uvažovala nad sebevraždou, doma se sebepoškozovala. Nezletilá opakovaně hovořila o tlaku, který je na ni stěžovatelem vyvíjen a o jeho útocích. Psychologické vyšetření prokázalo dlouhodobou traumatizaci rodinným prostředím (nezletilá žije u stěžovatele, s první vedlejší účastnicí - matkou - nevychází), dle psychologa obtíže nezletilé odpovídaly situaci, kdy dítě trpí závažnými emočními poruchami, poruchami neurotického spektra, poruchami příjmu potravy; psychický stav nezletilé vyžadoval terapeutické a psychologické intervence několikrát týdně. Pedopsychiatr hodnotil stav nezletilé jako reakce na stres s výraznějším depresivním prožíváním; nezletilá užívá medikaci. Rodinné terapie se stěžovatelem nezletilá akceptovala, požadovala však, aby ji na ně doprovázel personál Klokánku, neboť se bála být se stěžovatelem sama. Dle sdělení psychologa se po vynucených kontaktech se stěžovatelem nezletilé vracejí traumatické vzpomínky, projevují se u ní úzkosti a deprese. Dle zjištění soudu stěžovatel nezletilou kontaktuje přes elektronickou komunikaci, přehlcuje ji a naléhá na častější realizaci styků; v opačném případě hrozí Klokánku žalobami a medializací věci. Obvodní soud uzavřel, že za stávající situace je v zájmu nezletilé předběžné opatření nařídit; nezletilá musí mít pocit, že je její názor respektován, přičemž za účelem zlepšení jejího psychického stavu je nezbytné poskytnout jí veškerou podporu a pomoc.
4. K odvolání stěžovatele proti I. výroku usnesení obvodního soudu rozhodl městský soud napadeným usnesením tak, že usnesení obvodního soudu se v napadeném výroku mění pouze tak, že platnost v něm uvedené zatímní úpravy se omezuje na dobu do 30. 6. 2021, jinak se potvrzuje. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že bylo namístě vyhovět požadavku na nařízení předběžného opatření. Dále doplnil, že stěžovatel podává zcela odlišný pohled na věc, k čemuž předkládá i listinné důkazy, které jsou však v přímém rozporu s tím, s čím v řízení operuje kolizní opatrovník i Klokánek, v jehož péči se nezletilá nachází již několik měsíců. Městský soud uvedl, že v dané fázi řízení je nucen pracovat s oběma skutkovými verzemi jako s možnými, nicméně s ohledem na velice špatný psychický stav nezletilé, která odmítá kontakt se stěžovatelem a deklaruje, že si raději sáhne na život, než aby se vrátila do jeho péče, se jevilo logické podpořit rozhodnutí obvodního soudu, avšak s omezením předmětné zatímní úpravy do 30. 6. 2021, když do té doby je záhodno jednoznačně diagnostikovat psychický stav nezletilé, jeho příčiny i případný podíl stěžovatele na něm; jen tak bude možno určit, jakým směrem bude třeba, aby se řízení o věci samé dále ubíralo.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně popisuje postup soudů ve věci dřívějšího předběžného opatření, na jehož základě byla nezletilá předána do péče Klokánku (usnesení obvodního soudu ze dne 14. 1. 2021 č. j. 14 Nc 2/2021-10). Uvádí, že k jeho odvolání byl návrh na nařízení tohoto předběžného opatření zamítnut usnesením městského soudu ze dne 15. 2. 2021, což však obvodní soud nereflektoval a toto "zrušené" předběžné opatření nadále prodlužoval. Nezletilá tak byla v péči Klokánku nezákonně, nadto uvedené rozhodnutí o odvolání bylo stěžovateli doručeno až se značným zpožděním, čímž mu bylo znemožněno situaci včas řešit. K napadeným usnesením pak uvádí, že soudům předložil bezpočet důkazů k prokázání toho, že nezletilá prezentuje svůj vztah ke stěžovateli před příslušnými orgány zcela jinak, než jak jejich vzájemný kontakt probíhá ve skutečnosti. Stěžovatelem předložené důkazy osvědčují, že daný problém je dán osobností nezletilé, jejím věkem a dalšími faktory na její straně, nikoliv tím, že by se na ní stěžovatel dopouštěl jakýchkoliv špatností. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že pobyt v Klokánku má na nezletilou negativní vliv, když k radikálnímu vymezení nezletilé vůči stěžovateli došlo až v době, kdy byl jejich kontakt přerušen, nikoliv v době, kdy spolu ještě komunikovali, a stěžovatel tak na této změně nenese vinu; pro nařízení předmětného předběžného opatření proto nebyl dán žádný důvod. Uvedené stěžovatel dokládá zprávami o spolupráci s rodinou ze dne 16. 4. 2021 a ze dne 21. 6. 2021, z nichž se podává, že při dřívějších terapiích nezletilá spolupracovala a kontakt se stěžovatelem měl oboustranný přínos, kdežto při pozdější terapii, která následovala po delší odmlce, se postoj nezletilé zcela změnil a sezení muselo být z tohoto důvodu předčasně ukončeno.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69)].
9. Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech rezervovaně. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové projevy protiústavnosti však v postupu soudů ani v jejich usneseních shledány nebyly.
10. Ke stěžovatelově argumentaci je předně třeba uvést, že se částečně míjí s podstatou posuzované věci, když jí brojí proti postupu soudů, jenž bezprostředně souvisí nikoliv s napadenými rozhodnutími, ale s rozhodnutími dřívějšími, která však stěžovatel ústavní stížností nenapadá a jejichž zrušení nenavrhuje. Pro posouzení ústavní stížnosti tak jsou bez významu námitky týkající se usnesení obvodního soudu ze dne 14. 1. 2021 i na něj navazujících usnesení.
11. Ke zbývajícím námitkám Ústavní soud konstatuje, že obdobně stěžovatel argumentoval již ve svém odvolání. Městský soud přitom na tyto námitky adekvátně reagoval a stěžovateli srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů je za stávající neutěšené situace nezbytné ponechat nařízené předběžné opatření v platnosti. Závěry jak tohoto soudu, tak obvodního soudu Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje s ohledem na v řízení učiněná zjištění za logické a z ústavněprávního hlediska udržitelné.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na tvrzení, že psychické obtíže nezletilé nezavinil a že na jejím současném psychickém stavu nemá žádný podíl. Skutečný důvod pro nařízení předběžného opatření, jímž došlo k zásadnímu omezení styku stěžovatele s nezletilou, však soudy nespatřovaly (pouze) v chování či jednání stěžovatele, nýbrž zejména v psychickém rozpoložení nezletilé, která mimo jiné v případě navrácení do stěžovatelovy péče hrozila sebevraždou. Skutečnost, že příčina jejího špatného psychického stavu a negativních postojů vůči stěžovateli nebyla doposud objasněna a že stejně tak může přicházet v úvahu pravdivost tvrzení stěžovatele, soudy naopak výslovně připustily s tím, že rozklíčovat celou situaci bude možno teprve v další fázi řízení po provedení dostatečného dokazování (viz bod 10 odůvodnění usnesení městského soudu).
13. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, postupoval nicméně tak, aby věc byla posouzena s co největším urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu