ECLI:CZ:US:2021:3.US.1633.21.1
sp. zn. III. ÚS 1633/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené JUDr. Janem Fuchsem, advokátem, sídlem Osadní 12a, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021 č. j. 100 Co 102/2020-662, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé J. M., 2) A. M. a 3) M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Návrhem ze dne 28. 6. 2017 se stěžovatelka domáhala úpravy rozsahu styku s první vedlejší účastnicí - svou vnučkou (dále jen "nezletilá"). Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 10. 2019 č. j. 25 P 149/2017-417 návrh stěžovatelky zamítl, a to jednak z důvodu konzistentního negativního stanoviska obou rodičů a jednak s odkazem na závěry znaleckého posudku PhDr. Josefa Pavláta, Ph. D., podle kterého má nezletilá ke stěžovatelce odtažitý vztah, znalci sdělila, že nemá stěžovatelku ráda a nechce ji vidět. Styk stěžovatelky s nezletilou považoval znalec za taktéž nevhodný proto, že by při něm s vysokou pravděpodobností docházelo k pokračování konfliktů mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí (dále jen "matka nezletilé"), mezi kterými panuje dlouhodobá antipatie.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud přistoupil k zadání revizního znaleckého posudku, podle jehož závěrů má stěžovatelka k nezletilé veskrze pozitivní vztah, avšak postrádá empatické vnímání potřeb dítěte věku nezletilé a přiměřenost vlastního jednání jako prarodiče. Krajský soud dospěl k závěru, že upravit styk nezletilé se stěžovatelkou autoritativním rozhodnutím soudu není za stávající situace v nejlepším zájmu nezletilé, neboť není splněna základní podmínka pro soudní nařízení styku s nezletilým dítětem, tj. aby úprava styku byla v nejlepším zájmu dítěte, aby dítě mělo k osobě, s níž se má stýkat, trvalý citový vztah, a aby nedostatek styku s danou osobou pro dítě znamenal újmu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že revizní znalecký posudek je neúplný, neboť jeho obsah nereflektuje průběh společných konzultací za přítomnosti stěžovatelky, nezletilé a matky nezletilé, které byly předmětem znaleckého zkoumání; tuto skutečnost je stěžovatelka v případě potřeby připravena doložit zvukovou nahrávkou společné konzultace, kterou pořídila se souhlasem všech přítomných. Stěžovatelka také nesouhlasí se závěry krajského soudu o příčinách negativního vztahu mezi stěžovatelkou a matkou nezletilé, tyto závěry zakládá krajský soud podle stěžovatelky na vlastních domněnkách a tvrzeních matky nezletilé. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost vyplývající rovněž ze znaleckých posudků, že nezletilá je až nezdravě emočně navázána na matku a vnímá okolní svět a osoby prostřednictvím reakcí a projevů matky. Tuto skutečnost nebraly soudy v úvahu, stejně jako to, že v období před odloučením stěžovatelky a nezletilé mezi nimi panovaly velmi vlídné vztahy, nezletilá na stěžovatelku reagovala veskrze pozitivně a ráda s ní trávila čas. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní závěry a argumentace obecných soudů nevypovídají nic o skutečném nejlepším zájmu nezletilé, ani nezohledňují hlediska Výboru OSN pro lidská práva, neboť neobsahují žádné vlastní posouzení nejlepšího zájmu nezletilé a pouze odkazují na negativní citový vztah nezletilé ke stěžovatelce bez bližšího zkoumání jeho původu, příčin či potenciálních možností jeho zlepšení. Stěžovatelka dále odkazuje na závěry odborné literatury a na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy měly stanovit styk i přes negativní postoj nezletilé vůči stěžovatelce, neboť autoritativní určení styku se za současného stavu jeví jako jediná možnost k vybudování oboustranného pozitivního citového vztahu mezi nezletilou a stěžovatelkou. Navázání takového vztahu by v konečném důsledku nepochybně bylo v nejlepším zájmu nezletilé, a zároveň by zajistilo realizaci práva stěžovatelky podílet se na citovém, rozumovém a mravním vývoji její vnučky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud tak není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
9. Krajský soud vycházel ve svých závěrech zejména z revizního znaleckého posudku zpracovaného v odvolacím řízení, podle kterého nelze v současné době realizovat styk nezletilé se stěžovatelkou bez přítomnosti matky. Ve znaleckém posudku se uvádí, že vlastní zkušenosti nezletilé se stěžovatelkou jí nejsou příjemné, stěžovatelka na ni měla křičet ve věku čtyř až pěti let, reakce stěžovatelky pak vnímala skrze záporné reakce matky, rozrušuje ji matčin pláč a křik, obranné reakce, které se v minulosti odehrávaly a dosud odehrávají při setkáních matky se stěžovatelkou a vlastní obava úzkostného očekávání něčeho nebezpečného pocházejícího od stěžovatelky, která ji sleduje před školou a skrývá se, aby nebyla viděna, to si nezletilá vysvětluje jako možné nebezpečí oddělení od matky, odvedení či únos. Znalkyně shledaly u stěžovatelky osobnostní rysy smíšené poruchy osobnosti, emočně nestabilní projevy, afektivní disregulace, pocity vnitřní nejistoty se zvýšenou hladinou úzkosti. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěry znaleckého posudku, Ústavní soud konstatuje, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), soud přitom není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, může pouze hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Uvedeným způsobem krajský soud v posuzované věci postupoval.
10. Nelze tedy než konstatovat, že krajský soud na základě řádně zjištěného skutkového stavu ústavně souladným způsobem vyvodil závěr, že upravit styk nezletilé se stěžovatelkou rozhodnutím soudu není v současné době v zájmu nezletilé. Závěr krajského soudu je taktéž v souladu se stanoviskem opatrovníka, který navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu s odůvodněním, že konflikty mezi matkou nezletilé a stěžovatelkou ohrožují duševní pohodu matky nezletilé a zasahují i nezletilou. Opatrovník vyslovil přesvědčení, že v současnosti není realizace styku nezletilé se stěžovatelkou vhodná, neboť může negativně ovlivnit vývoj nezletilé do budoucna.
11. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že krajský soud blíže nezkoumal příčiny negativního citového vztahu nezletilé ke stěžovatelce či potenciální možnosti jeho zlepšení. Krajský soud měl za prokázané, že vztahy mezi nezletilou a stěžovatelkou jsou poznamenány konfliktním vztahem matky nezletilé se stěžovatelkou již z doby, kdy spolu žily ve společné domácnosti, případně z doby, kdy je stěžovatelka navštěvovala v místě jejich bydliště v H. Konkrétně krajský soud uvedl, že je zřejmé, že stěžovatelka měla vždy k matce nezletilé manipulativní tendence se snahou ovládat její život, a po rozpadu vztahu rodičů vytvořit takové (materiální) podmínky, aby na ní matka a nezletilá byly závislé, za což musela matka nezletilé projevovat stěžovatelce bezpodmínečnou poslušnost. Poté, co se matka nezletilé tomuto ovládání vzepřela, stěžovatelka podnikala veškeré kroky, aby snížila její výchovné schopnosti, a to různými oznámeními u orgánu sociálněprávní ochrany dětí i před orgány činnými v trestním řízení, kterým předkládala obvinění z nedostatečné péče matky, z týrání nezletilé matkou či nezabránění zneužívání nezletilé tchánem matky. Žádné z těchto obvinění se neukázalo jako podložené (naopak byla stěžovatelka odsouzena pro přečin nebezpečného vyhrožování a nebezpečného pronásledování k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s odkladem na dobu jednoho roku a povinnosti zaplatit matce nezletilé nemajetkovou újmu ve výši 60 000 Kč) a chování stěžovatelky vedlo k rozkolu mezi matkou nezletilé a stěžovatelkou, v jehož důsledku se snažila matka nezletilé vytěsnit stěžovatelku ze svého života, což mělo pochopitelně vliv taktéž na vztah nezletilé ke stěžovatelce, již vnímá nezletilá spíše negativně.
12. Má-li stěžovatelka za to, že obecné soudy rezignovaly na přijetí jakýchkoli opatření k nápravě rodinných vztahů, nelze než konstatovat, že soudy způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, odůvodnily, proč není v zájmu nezletilé, aby byl uskutečňován její styk se stěžovatelkou. Tvrdí-li nyní stěžovatelka, že v průběhu řízení i před ním projevovala snahu o narovnání vzájemných vztahů, má z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud za vyplývající, že je to právě stěžovatelka, která svým jednáním způsobila vznik řady konfliktních situací, které měly a mají negativní účinky na nezletilou. Jakkoliv lze chápat postoje zúčastněných stran, které na věc nahlíží ze subjektivního hlediska, je třeba si uvědomit, že je především na nich, zda nezletilá bude vyrůstat v harmonickém vztahu s blízkými osobami či v prostředí traumatizujících sporů. Bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů totiž žádný soud svým obecným výrokem zajistit nemůže. Je přitom úkolem opatrovnických soudů veškerá rozhodnutí činit s ohledem na nejlepší zájem nezletilých. Této své povinnosti krajský soud bezesporu dostál a Ústavní soud nemá důvod za dané skutkové situace a s ohledem na závěry v řízení provedených znaleckých posudků rozhodnutí krajského soudu zpochybňovat, neboť jeho odůvodnění je ústavně konformní a nikoli v rozporu se stěžovatelkou uváděnou nálezovou judikaturou týkající styku příbuzného s nezletilým či judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k ochraně práva na rodinný a soukromý život. Krajský soud vzal v úvahu, že v obecné rovině je v zájmu dítěte, aby byl jeho vztah s prarodiči rozvíjen, zdůraznil však, že v konkrétním případě je vždy nutné, aby úprava styku byla v nejlepším zájmu dítěte.
13. Namítala-li stěžovatelka, že byla porušena participační práva nezletilé, která nebyla před soudem ohledně svého stanoviska k věci slyšena, je třeba uvést, že právo dítěte, aby bylo slyšeno ve všech záležitostech, které se jej dotýkají (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), je osobním právem dotčeného dítěte, nikoli právem jeho rodiče či jiné osoby na to, aby dítě bylo v řízení vyslechnuto ať přímo před soudem, či jinak (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4097/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Ústavní soud současně konstatuje, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (např. usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 528/15). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Podle §100 odst. 3 o. s. ř. může názor dítěte soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Nadto je třeba upozornit, že nezletilá byla v řízení před okresním soudem ve věku šesti let, přičemž věk deseti let je judikaturou Ústavního soudu chápán jako hraniční a teprve po jeho dosažení je zpravidla nezbytné zjišťovat názor či přání dítěte přímo před soudem, ledaže tomu brání zvlášť významné okolnosti [srovnej nález ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 (N 81/94 SbNU 104)].
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu